Edith Pargeter (Ellis Peters)

Edith Pargeter (Ellis Peters)

Případy bratra Cadfaela 16. Kacířův učeň

[I]

Dne 19. června, kdy do kláštera dorazil význačný návštěvník, pracoval bratr Cadfael v opatově zahrádce a stříhal odkvetlé růže. Byl to úkol, který si opat Radulfus obvykle žárlivě vyhrazoval pro sebe, jelikož byl na své růže pyšný a cenil si krátkých chvilek, které s nimi mohl strávit, za tři dny se však mělo slavit výročí přenesení ostatků svaté Winifred do její schrány v kostele a přípravy na každoroční příliv poutníků ho plně zaměstnávaly a nedopřávaly oddech ani jeho obedientům. Bratr Cadfael, který žádnou úřední hodnost neměl, dostal pro jednou svolení stříhat růže místo něho; byl jediným bratrem obdařeným výsadou pečovat o opatské květy, jež musejí být na svátek světice neposkvrněné a zářící jako vše ostatní v celém klášteře.

Tohoto roku se nebude konat obřadní procesí od Svatého Jiljí na okraji města, jako se konalo přede dvěma lety, v roce 1141. Tam její ostatky odpočívaly, zatímco se konaly náležité přípravy na jejich přijetí, a jak si Cadfael vzpomínal, déšť, který ve velký den hrozil, padal všude okolo, ale na její relikviář a jeho doprovod nespadla ani kapka, žádné dešťové kapky neuhasily svíce, které ji doprovázely, vzpřímené jako kopí, nerušené ani větrem. Malé zázraky kráčely Winifred v patách všude, kam se hnula, tak jako podle pověstí ve stopách velšské Olwen rozkvétalo kvítí. Velké zázraky přicházely vzácněji, ale Winifred dovedla projevit svou sílu tam, kde to bylo zasloužené. Měli dobrý důvod to vědět a být za to vděčni jak v Gwytherinu, v místě, kde sloužívala, tak zde v Shrewsbury. Letos se oslavy omezí na prostory kláštera, ale i tak bude dost místa, bude-li svatá chtít vykonat nějaký zázrak.

Poutníci se scházeli k svátku v takových spoustách, že Cadfael téměř už nevnímal neutuchající ruch na velkém nádvoří, okolo brány a domu pro hosty ani klapání kopyt na dlažebních kostkách, když podkoní zaváděli koně do hospodářského dvora. Bratr Denis, špitálník, bude muset ubytovat a živit plný dům již před příchodem svátku, kdy se sem na bohoslužby sběhnou měšťané i vesničané z okruhu několika mil.

Teprve když spatřil, jak převor Robert kráčí okolo nároží ambitu nejsvižnějším krokem, jaký jeho důstojnost připouštěla, a cílevědomě míří k opatovu bytu, pozastavil se v neuspěchaném stříhání odkvetlých hlaviček a zamyslel se. Robertův přísný dlouhý obličej měl vzezření anděla vyslaného s poselstvím vesmírné závažnosti a obdařeného autoritou svrchované bytosti, jež ho vyslala. Jeho stříbřitá tonzura zářila v časném odpoledním slunci a kupředu trčící patricijský nos větřil slávu.

„Máme tu mimořádně důležitého návštěvníka,“ pomyslel si Cadfael. Se zájmem sledoval převora, jak mizí ve vchodu opatova bytu, a ani se nedivil, když se za pár minut vynořil sám opat a rázně vykročil přes nádvoří s Robertem po boku. Byli oba zhruba stejně vysocí, jeden uhlazený, s pečlivě pěstěnou ohebnou elegancí, druhý kostnatý a šlachovitý, s pronikavou, ale nenápadnou inteligencí. Byla to těžká rána pro převora Roberta, když byl kvůli cizímu příchozímu opomenut při obsazování uprázdněného místa po sesazeném opatu Heribertovi, ale naděje se nevzdal. A měl výdrž; třeba nakonec ještě Radulfa přežije a dočká se. Doufejme, že ještě dlouho ne, zbožně a úpěnlivě zaprosil v duchu Cadfael.

Nemusel dlouho čekat, než se opat Radulfus opět zjevil, teď už se svým hostem. Kráčeli po nádvoří ve zdvořilém a opatrném rozhovoru cizinců, kteří se snaží při prvním setkání jeden druhého odhadnout. Byl to host s posláním zjevně příliš významným a příliš soukromým na to, aby byl ubytován v domě pro hosty, i kdyby to bylo mezi šlechtici. I on byl skoro tak vysoký jako Radulfus a všude kromě ramen dvakrát širší, pěkně obalený masem, objemný až k tloušťce, ale bylo to maso zároveň i mocné a svalnaté. Na první pohled byla jeho tvář zaoblená a leskla se blahobytem, s plnými rty, ale že si rád dopřává, prozrazovaly hlavně ducaté tváře. Na druhý pohled byly rty stisknuté s hrozivou a nesnášenlivou silou, masitá brada halila odhodlanou čelist a oči pod napuchlými víčky vyzařovaly břitkou a kritickou inteligenci. Hlavu měl nepokrytou a tonzurovanou, jinak by ho Cadfael, který ho ještě nikdy neviděl, povaoval za nějakého barona či hraběte od královského dvora; jeho roucho až na usedlou, temně rudou a černou barvu totiž hýřilo panskou nádherou střihu i ozdob. Měl na sobě dlouhý šat se širokou suknicí, vpředu i vzadu ovšem rozstřiženou téměř k pasu kvůli jízdě na koni. Zlatem lemovaný límec, v letním počasí rozepnutý, odhaloval košili z jemného plátna a zlatý řetěz s křížem, jenž obepínal silný, svalnatý krk. Někde po ruce měl bezpochyby komorníka nebo podkoního, který ho zprostil nutnosti nosit plášť či nějaké zavazadlo, ba i rukavice, které si jistě svlékl, když sesedl z koně. Hlas, který bylo zřetelně slyšet, když oba preláti vcházeli do bytu, byl hluboký a uměřený, přesto v něm v tu chvíli zněl náznak nelibosti.

Za chviličku spatřil Cadfael možný důvod. Od brány přicházel po dvoře podkoní a vedl do stájí dva koně, bytelného hnědáka, na kterém zjevně přijel sám, a velkého, hezkého vraníka s bílými punčoškami a bohatým postrojem. Nebylo třeba se ptát, čí kůň to je. Šarlatová sedlová pokrývka a zdobená uzda mluvily za všechno. Za nimi následovali další dva muži s koňmi už ne tolik vyšňořenými a s pořádně naloženým nákladním koněm navíc. Tento duchovní necestoval bez pohodlí, na něž byl zvyklý. Ono tlumené podráždění v jeho hlase však pravděpodobně vyplynulo z toho, že vraník, jediný z té skupiny, který mohl učinit zadost vznešenosti svého jezdce, ne-li jediný schopný nést jeho váhu, kulhal na levou přední. Ať již jsou poslání a cíl opatova hosta jakékoli, bude nucen se tu několik dní zdržet, dokud se zranění nezahojí.

Cadfael dostříhal a odnesl koš vybledlých hlaviček na zahradu. Hukot a ruch velkého nádvoří nechal za zády. Růže dík pěknému, teplému počasí rozkvetly časně. Jarní deště přinesly dobrou úrodu sena a v červnu byly ideální podmínky na sušení. Stříhání ovcí se schylovalo ke konci a obchodníci s vlnou nadějně sčítali hodnotu stříže. Skromní pěší poutníci za svatou Winifred budou kráčet suchou nohou a budou moci přespávat i pod širým nebem. Že by její práce?

Cadfael si dovedl představit, že usměje-li se ta velšská dívka, rozzáří se slunce v celém pohraničí.

To časněji zaseté hrachové pole ze dvou, která se svažovala od okraje zahrady k potoku Meole, již uzrálo a bylo sklizeno. Deset slunečných dní uspíšilo vývin lusků. Bratr Winfrid, svalnatý, modrooký mladý obr, pilně zarýval kořeny, aby přiživil prsť, kdežto hrachovina posečená kosou schla na hromadách na okraji pole. Bude z ní píce i stelivo. Ruce, jež zacházely s rýčem, byly obrovské a snědé a vypadaly na pohled nemotorně, ale ve skutečnosti byly stejně obratné a jemné v zacházení s Cadfaelovými drahocennými skleněnými nádobkami a křehkými sušenými bylinami, jako byly silné a zdatné v zacházení s motykou a rýčem.

V ohrazené bylinkové zahrádce těžce, kořenně, až dusivě visela teplá vůně. Plevel má dobré počasí stejně rád jako bylinky, mezi něž se vtírá, a v tuhle dobu bylo vždycky co dělat. Cadfael si podkasal kutnu a zaklekl k práci, pěkně u hřejivé země, a pohybem probuzená opojná vůně se okolo něho chvěla jako neviditelná křídla a slunce ho laskalo po zádech.

Ještě stále pracoval, třebaže s blaženou lenivostí, jež nechvátala, ale spíš rozkošnicky vychutnávala doteky lístků, kořínků a půdy, když ho o dvě hodiny později vyhledal Hugh Beringar. Cadfael zaslechl lehký, svižný krok na štěrku, posadil se na paty a vyhlížel přítele. Hugh se usmál, když ho spatřil na kolenou.

„Modlíte se za mě?“

„Ustavičně,“ opáčil Cadfael vážně. „Na takovém zatvrzelém případu musí člověk pořádně zapracovat.“

Rozdrolil v rukou hrst teplé, tmavé země, oprášil si dlaně a Hugh mu podal ruku, aby mu pomohl vstát. V drobném těle mladého šerifa bylo mnohem víc oceli, než by kdo tušil. Cadfael ho znal teprve pět let, ale sblížil se s ním víc než s mnohými, s nimiž žil bok po boku celých třiadvacet let svého klášterního života. „Copak tu děláte?“ otázal se rázně. „Myslel jsem, že jste na severu, na vlastních pozemcích, a sklízíte seno.“

„Taky jsem byl, až do včerejška. Seno je pod střechou, ovce ostříhané, a tak jsem přivezl Aline a Gilese zpátky do města. Právě včas, aby mě povolali složit poklonu jistému velkému pánovi, který je tu na návštěvě a nemá z toho žádnou radost. Kdyby mu nezchroml kůň, pokračoval by touhle dobou v cestě do Chesteru. Nemáte něco k pití pro žíznivého, Cadfaele? I když nevím, proč mi vlastně vyschlo v krku,“ dodal nepřítomně, „když všechno mluvení obstaral sám.“

Cadfael měl v dílně vlastní víno, mladé, ale už k pití. Vynesl na slunce džbánek, posadili se spolu na lavici u severní zdi zahrádky a s „nestydatou“ leností se slunili.

„Toho koně jsem viděl,“ prohodil Cadfael. „Bude to trvat pěkných pár dní, než se bude schopen vydat na cestu do Chesteru. Viděl jsem i toho člověka, pokud to byl on, koho opat spěchal uvítat. Zdálo se, že ho neočekávali. Jestli spěchá do Chesteru, bude potřebovat čerstvého koně nebo víc trpělivosti, než podle mě má.“

„Už se s tím smířil. Radulfus ho asi bude mít na krku týden i víc. Kdyby pokračoval do Chesteru teď, stejně by tam svého muže nenašel, takže není spěch. Hrabě Ranulf je na velšské hranici a odráží další nájezd z Gwyneddu. Owain ho ještě chvíli zaměstná.“

„A kdopak je ten prelát na cestě do Chesteru?“ netajil se Cadfael se svou zvědavostí. „A co chtěl od vás?“

„Ale, když se mu pokazil plán ? než jsem mu řekl, že není naspěch, protože hrabě objíždí hranice ?, dostal chuť otravovat všechny kolem sebe, jak se dá. Pošlete pro šerifa, ať se aspoň přijde náležitě poklonit! Ale krapet smyslu to dává. Chtěl vědět, jaké mám informace o místě pobytu a záměrech Owaina Gwynedda, a zejména chtěl vědět, jak velkou hrozbou je náš velšský kníže pro hraběte Ranulfa, jestli by hrabě dostal rád v té věci pomoc a jak ochotný by byl za ni dát něco oplátkou.“

„V králově zájmu,“ vyvodil Cadfael po chvilce zamračeného uvažování. „Takže je to někdo z důvěrníků biskupa Jindřicha?“

„Kdepak! Štěpán pro jednou moudře využívá místo svého bratra z Winchesteru arcibiskupa. Jindřich se činí jinde. Ne, váš host je jistý Gerbert, augustiniánský kanovník z Canterbury, mocný muž v domácnosti arcibiskupa Theobalda. Má za úkol učinit opatrné gesto míru a dobré vůle vůči hraběti Ranulfovi, jehož loajalita ? vůči Štěpánovi a každé jiné straně! ? je vždycky značně vratká, ale dala by se zajistit ? aspoň Štěpán v to doufá! ? na základě vzájemného prospěchu. Ty mě budeš plně a poctivě podporovat tady na severu a já ti pomůžu odrážet Owaina Gwynedda a jeho Velšany. Spolu budeme silnější než každý sám.“

Cadfaelovo huňaté obočí vyjelo až k prošedivělé tonzuře. „Cože? Když Ranulf stále drží navzdory Štěpánovi lincolnský hrad? Ano, a neprávem drží i jiné královské hrady? Zavírá Štěpán oči před takovýmhle druhem podpory a přátelství?“

„Štěpán na nic nezapomněl, ale je ochoten to předstírat, pokud tak udrží Ranulfa na několik měsíců v klidu a spokojeného. Víc než jednomu nespolehlivému spojenci narostl hřebínek,“ vysvětloval Hugh. „Tuším, že se s nimi chce Štěpán vypořádat po jednom a teď je tu větší hrozba než Ranulf z Chesteru. Také na něho dojde, ale proti někomu jinému má Štěpán víc než pár ukradených hradů a stojí mu za to koupit si Chesterovu spokojenost, dokud nebude vyřízený Essex.“

„Říkáte to, jako byste najisto věděl, co má král za lubem,“ prohodil mírně Cadfael.

„Prakticky najisto. Viděl jsem, jak se ten chlap choval o Vánocích u dvora. Cizí pozorovatel by mohl pochybovat, kdo je tu vlastně král. Štěpán je sice pohodlný, ale není žádný beránek. A šeptalo se, že hrabě Essex opět vyjednával s císařovnou, když byla v Oxfordu, ale když se obléhání obrátilo proti ní, rozmyslel si to. Už dost dlouho přecházel od jednoho k druhému. Myslím, že králi dochází trpělivost.“

„A Ranulfa je potřeba upokojit, dokud nebude vyřízen jeho hraběcí kolega.“ Cadfael si pochybovačně zamnul tupý, opálený nos a mlčky o tom chvilku přemítal. „Připadá mi to spíš jako způsob uvažování biskupa z Winchesteru, a ne krále Štěpána,“ pravil opatrně.

„To je možné. Třeba právě proto král používá někoho z Canterbury a ne z Winchesteru. Vždyť kdo by podezíral arcibiskupa Theobalda, že se za jeho rukou tají Jindřichův nápad? Mezi všemi politiky jak na králově, tak na císařovnině straně není přece človíčka, který by nevěděl, jak se ti dva nemají rádi.“

To nemohl Cadfael popřít. Nepřátelství trvalo už pět let, od chvíle, kdy se po smrti Viléma z Corbeil uprázdnilo canterburské arcibiskupství. Mladší bratr krále Štěpána dostal na ten úřad zálusk a byl svatosvatě přesvědčen, že má na něj i oprávněný nárok. Byl těžce zklamán, když papež Inocenc místo něj jmenoval Theobalda de Bec, a dal svou nelibost najevo tak důrazně a jeho vliv byl tak zřetelný, že mu Inocenc buď proto, že ve skutečnosti opravdu uznával jeho nesporné schopnosti, nebo čistě z podráždění a zlomyslnosti, snad jako náplast, svěřil roli papežského legáta v Anglii, čímž ho vlastně učinil arcibiskupovým nadřízeným. Tímto krokem zajisté z těch dvou neudělal přátele. Během pěti let sice důstojného, ale přesto prudkého soupeření mezi nimi stále tiše doutnal oheň. Ne, žádný podezřelý hrabě, za nímž by přišel Theobaldův důvěrník, by za návrhem nehledal stopy úkladů Jindřicha z Winchesteru.

„Třeba bude Ranulf pokládat za výhodnější chovat se zdvořile, když má plné ruce práce s Gwyneddem,“ připustil opatrně Cadfael. „Nevidím ovšem, jakou pomoc mu Štěpán může nabídnout.“

„Žádnou,“ vyhrkl se smíchem Hugh, „a Ranulf to bude vědět stejně dobře jako my. „Jen shovívavost, ale i to bude za daných okolností vítané. To víte, že bude jeden druhému docela dobře vidět do hry a nebudou si důvěřovat, ale oba pochopí, že ten druhý bude prozatím ve vlastním zájmu plnit svou úlohu. Lepší dohoda, že odloží svár na příhodnější dobu, než žádná dohoda a nutnost každou chvilku se ohlížet přes rameno. Ranulf se bude moci plně věnovat Owainu Gwyneddovi a Štěpán Geoffreymu Mandevillovi v Essexu.“

„A my zatím musíme hostit kanovníka Gerberta, dokud se mu neuzdraví kůň.“

„A jeho komorníka a dva podkoní a jednoho diákona od biskupa de Clintona, kterého mu půjčil jako průvodce po své diecézi. Krotký človíček jménem Serlo, který se před tím člověkem třese strachy. Pochybuji, že vůbec někdy slyšel o svaté Winifred — myslím Gerbert, ne Serlo ? ale teď, když se tu zastavil, bude chtít řídit oslavy za vás.“

„Vypadal na to,“ přiznal Cadfael. „A co jste mu pověděl o té drobné záležitosti s Owainem Gwyneddem?“

„Pravdu, i když ne celou. Že je Owain schopen Ranulfa dostatečně zabavit na své hranici, aby neměl čas dělat neplechu jinde. Není třeba mu dělat nějaké skutečné ústupky, aby dal pokoj, ale trochu sladkých řečí neuškodí.“

„A není třeba se zmiňovat o tom, že máte s Owainem dohodu,“ klidně souhlasil Cadfael, „že nás tady nechá na pokoji a hraběte Chestera zabaví. Štěpánovy ukradené hrady na severu nám to sice nevrátí, ale hrabě se aspoň nebude sápat po dalších. A co nového na západě? Tohle divné ticho v Gloucesterově kraji ve mně vyvolává otázky, co se chystá. Neslyšel jste náhodou, co má za lubem?“

Přerušovaná a vyčerpávající občanská válka mezi bratrancem a sestřenicí o anglický trůn trvala už víc než pět let, křečovitě se zmítala po jihu a západě, a málokdy zasahovala daleko na sever, kde leželo Shrewsbury. Císařovna Matylda se svým oddaným zastáncem a nemanželským nevlastním bratrem hrabětem Robertem z Gloucesteru nyní téměř nesporně vládla na jihozápadě a základny měla v Bristolu a Gloucesteru, král Štěpán držel zbytek země, ale v krajích nejvzdálenějších od své základny v Londýně a jižních hrabstvích jen velmi nejistě. V takových rozvrácených poměrech se dalo čekat, že baroni a hrabata budou hovět vlastní ctižádosti, využívat příležitosti a raději si budou budovat svá vlastní královstvíčka, než aby věnovali své síly podpoře krále nebo císařovny. Hrabě Ranulf z Chesteru se cítil dostatečně vzdálen od moci obou soupeřů, takže si vystýlal své vlastní hnízdečko, dokud štstěna přála odvážným, a bylo až příliš zjevné, že jeho údajná loajalita ke králi Štěpánovi je až na druhém místě za budováním vlastní říše, která se prostírala na severu od Chesteru k Lincolnu. Poslání kanovníka Gerberta zajisté nesvědčilo o důvěře v slovo hraběte, třebaže sliby zněly velice ctihodně, ale mělo ho pro danou chvíli udržet v klidu v jeho vlastním zájmu, dokud nebude král připraven se s ním vypořádat. Tak se to alespoň jevilo Hughovi.

„Robert pilně posiluje obranu,“ vyprávěl Cadfaelovi, „a mění jihozápad v pevnost. A spolu se sestrou vychovává chlapce a ona doufá, že jednou to dítě bude králem. Ovšem mladý Jindřich je pořád v Bristolu, ale Štěpán nemá sebemenší naději dostat se až tam, a i kdyby se mu to povedlo, nevěděl by, co si s chlapcem počít, kdyby ho zajal. Ani ona ovšem od chlapce nemůže získat nic víc, než potěšení z jeho přítomnosti. To samo jí možná stačí. Nakonec ho budou muset poslat zpátky domů. Až přijde příště ? možná to bude doopravdy a se zbraní v ruce. Kdo ví?“

Císařovna před necelým rokem poslala do Francie s prosbou o manželovu pomoc, ale hrabě Geoffrey z Anjou bez ohledu na to, zda věřil v nárok své manželky na anglický trůn, nebo ne, vůbec nehodlal posílat jí vojska, která sám obratně a úspěšně používal při dobývání Normandie. Tento podnik ho zajímal mnohem víc než Matyldiny královské nároky. Místo rytířů ve zbrani, které potřebovala, jí poslal jejich desetiletého syna.

Co je to za otce, tenhle hrabě z Anjou? ptal se v duchu Cadfael. Říkalo se, že si rozhodně zakládá na svém rodě a svých nástupcích, poskytuje svým dětem dobré vzdělání a jistě má oprávněně plnou důvěru v Robertovu oddanost dítěti svěřenému do jeho péče. Přesto ? poslat chlapce do země rozvrácené občanskou válkou! Určitě má ovšem Štěpána prokouknutého a ví, že by nedokázal dítěti ublížit, i kdyby je dostal do rukou. A co když má dítě samo svou vůli i v takhle útlém věku a vymohlo si tu výpravu samo?

Ano, troufalý otec by mohl ctít troufalost u svého syna. O tomhle Jindřichu Plantagenetovi, který se učí a vyčkává v Bristolu, určitě ještě uslyšíme, usoudil Cadfael.

„Musím jít,“ vstal Hugh a lenivě se protáhl na teplém slunci. „Pro dnešek mám duchovního stavu dost ? tím nemyslím svou současnou společnost, ale vy taky nejste žádný duchovní. Nikdy vás nenapadlo získat nižší svěcení, Cadfaele? Jen abyste se na ně mohl odvolat, kdyby se někdy provalil nějaký váš ,nekalý podnik‘? Pokud by na to došlo, lepší opatův soud než můj!“

„Kdyby na to někdy došlo,“ opáčil poklidně Cadfael a také vstal, „asi byste byl pěkně zticha, protože v devíti z deseti případů byste v tom byl se mnou. Vzpomínáte si ještě na koně, které jste schoval před královým odvodem, když…“

Hugh se smíchem rozmáchle objal přítele paží. „Jestli začnete vzpomínat, budu s vámi hladce držet krok. Radši se dohodněme, že necháme minulost minulostí. Vždycky jsme byli ti nejrozumnější ze všech lidí. Pojďte, doprovoďte mě k bráně. Určitě se blíží nešpory.“

Beze spěchu se vydali štěrkovou cestičkou podél zimostrázového plotu a přes zelinářskou zahradu až tam, kde začínaly záhony růží. Bratr Winfrid právě přicházel přes vrcholek svahu od hrachového pole a svižně rázoval s rýčem přes rameno.

„Požádejte brzy o povolení a přijďte se podívat na kmotřence,“ prohodil Hugh, když obešli živý plot a dolehl k nim hluk z nádvoří a obklopil je jako bzukot rojících se včel. „Jen přijedeme do města, a už se po vás Giles ptá.“

„Rád přijdu. Stýská se mi po něm, když odjedete na sever, ale je mu tam v létě líp než tady, zavřenému ve zdech. Aline je zdráva?“ Ptal se klidně, protože věděl, že jinak by mu to Hugh řekl hned zkraje.

„Kvete jako růžička. Ale přijďte se přesvědčit sám. Bude vás čekat.“

Kolem nároží domu pro hosty prošli na nádvoří, kde bylo stále rušno jako na náměstí. Dalšího koně právě odváděli do stáje, bratr Denis přijímal dorazivšího hosta, zaprášeného z cesty, u dveří svého království; dva tři sloužící novici pobíhali s pokrývkami, svíčkami a džbány s vodou, již ubytovaní hosté postávali kolem, dívali se na houfy nových příchozích u brány, zdravili mezi nimi své přátele, obnovovali staré známosti a navazovali nové, zatímco klášterní děti, zasvěcené Bohu, mezi nimi i školáci, se shlukovaly s očima i ušima na stopkách, hopsaly a pokřikovaly jako cvrčci a probíhaly mezi poutníky stejně vzrušeně jako psi na jarmarku. Bratr Jeroným, chvátající přes dvůr od ambitu k nemocnici, by je normálně svou přítomností proměnil v zamlklé vzorné chlapečky, ale v této veselé vřavě bylo snadné se mu vyhnout.

„Budete mít dům na svátek plný,“ poznamenal Hugh. Zastavil se a pozoroval pestrý zmatek se stejně upřímným potěšením jako děti.

Skupina u brány se náhle zavlnila. Fortnýř ustoupil ke dveřím vrátnice a lidé po obou stranách couvali, jako by uvolňovali cestu jezdcům na koních. V podchodu brány však nebylo slyšet žádné ostré klapání podkov. Ti, kdo vstupovali, přišli pěšky, a když se vynořili na nádvoří, bylo už jasné, proč jim všichni tak ochotně uvolňují místo. Dovnitř se vrzavě šinula dlouhá, plochá kára, zepředu vlečená podsaditým, prošedivělým vesničanem a zezadu tlačená hubeným mladým mužem, na němž byly znát stopy dlouhé cesty. Její náklad byl přikryt hnědavým pláštěm a navrchu ležel uzlík, zabalený v pytlovině, ale z toho, jak se oba muži opírali a namáhali, bylo zřejmé, že je náklad těžký, a jeho tvar v délce ležícího člověka a v šířce ramen připomínal lidskou smrtelnost. Sířila se od něho vlna ticha. Postupně dospěla kára až tam, kde přihlíželi Hugh a Cadfael. Děti otvíraly oči dokořán, napínal y uši, zároveň zaleklé a zvědavé, rozhodnuty, že si nic nenechají ujít.

„Myslím, že máte hosta, který bude potřebovat lůžko jinde než v domě pro hosty,“ prohodil Hugh.

Mladý muž se narovnal, rozbolavělý od toho, jak se hrbil při tlačení káry, a rozhlížel se po nejbližší úřední osobě. Přistoupil k němu fortnýř, obcházeje káru a rakev jako člověk zvyklý na všechno, který se nedá vyvést z míry ani tímto téměř divadelním zjevením smrti uprostřed příprav na svátek. Mluvili spolu příliš tiše, příliš vážně a soukromě, než aby je slyšel někdo třetí, zdálo se však, že neznámý žádá ubytování pro sebe i pro svého svěřence. Choval se uctivě a zdvořile, jak se v tomto prostředí slušelo, ale také s klidnou sebejistotou. Otočil hlavu a rukou ukázal ke kostelu. Byl to mladý, snad šestadvacetiletý nebo sedmadvacetiletý muž v šatech vybledlých sluncem a velmi zaprášených z cest. Byl nadprůměrně vysoký, hubený a šlachovitý, s mohutnými kostmi a širokými rameny, zcuchanými slámovými vlasy, o něco světlejšími, než bylo jeho silně opálené čelo a tváře, a s pě
kným, směle utvářeným, tenkým a rovným nosem. Hrdá tvář byla nyní poněkud stažená námahou a zvážnělá smutným posláním, ale od přirozenosti je otevřená a dobromyslná, říkal si Cadfael na druhé straně dvora, pohotová k úsměvu, široké rty ochotné promluvit při první přátelské výzvě.

„Někdo z vašeho stádečka tady v Předklášteří?“ zeptal se Hugh, který si ho se zájmem prohlížel. „Ne, ten vypadá, že byl na cestách o hodně dál.“

„Přesto mi připadá, že už jsem tu tvář někdy někde viděl,“ potřásl Cadfael hlavou nad unikající podobou. „Nebo mi připomíná nějakého mládence, kterého jsem znal.“

„Mládenci, které jste znal, mohou pocházet ze všech končin světa. No, však to brzy zjistíte. Zdá se, že už si ho všiml bratr Denis, a jeden z vašich mladíčků pro někoho spěchá do ambitu.“

Ukázalo se, že ten někdo není nikdo menší, než sám převor Robert se svědomitě poklusávajícím Jeronýmem v patách. Délka Robertova kroku a Jeronýmovy krátké nohy měnily to, co mělo budit dojem zaměstnanosti a důležitosti, v chvatné popobíhání, ale přesto se Jeroným vždycky dostal včas tam, kde byla příležitost vyjádřit zvědavost, pokárání nebo svatouškovství.

„Vaši zvláštní hosté budou přijati,“ poznamenal Hugh, sledující průběh setkání, „aspoň na zkoušku. Počítám, že by mrtvého stěží mohli poslat pryč.“

„Toho s károu znám,“ ozval se Cadfael. „Bydlí pod Wrekinem, vídávám ho vozit zboží na trh. Musel být najat i s károu, aby sem tu rakev dopravil. Ale ten druhý má za sebou jistě mnohem delší putování. Zajímalo by mě, z jaké dálky veze ten svěřený mu náklad a jakou pomoc si cestou najímal. A jestli tu jeho cesta končí.“

Rozhodně nebylo jisté, zda převor Robert uvítal rád náhlé zjevení rakve uprostřed nádvoří nabitého poutníky, doufajícími v dobrá znamení a příjemné vzrušení. Převor Robert vlastně nikdy svým výrazem neschvaloval nic, co jakýmkoli způsobem narušovalo hladký a pravověrný běh událostí v klášteře. Zjevně však nenalézal důvod odmítnout, oč se zde s náležitou uctivostí žádalo. I kdyby jen na zkoušku, jak říkal Hugh, bylo jim dovoleno zůstat. Jeroným se přičinlivě rozběhl sehnat čtyři statné bratry a novice, aby rakev zvedli z káry a odnesli směrem k ambitu, jistě do umrlčí kaple v kostele. Mladý muž vzal skromný uzlík svého majetku a trochu unaveně se ploužil za smutečním průvodem do jižního portálu. Šel trochu ztuhlý a jako člověk, kterého bolí nohy, ale nesl se zpříma a klidně. Nedával okázale najevo zármutek, přestože jeho tvář zůstávala zamyšleně vážná, spíš zaměstnaná tím, co se odehrávalo v jeho vlastní hlavě, než tím, co si myslí okolí.

Bratr Denis sešel po schodech od domu pro hosty a rázoval přes nádvoří za smutečním průvodem, pravděpodobně aby odvedl a slušně a přátelsky ubytoval živého hosta. Diváci ještě chvíli civěli a pak se vrátili k přerušeným činnostem. Ruch na klášterním prostranství se obnovoval zprvu váhavě a tiše, ale brzy hlasitěji než předtím, protože nyní, jakmile pominula chvíle zaleklé vážnosti, tu bylo něco příjemně zvláštního, o čem si mohou popovídat.

Hugh a Cadfael přešli přes nádvoří k bráně v mlčenlivém zamyšlení. Muž s károu uchopil držadla odlehčeného vozidla a vyvlekl je obloukem brány zpátky na Předklášteří. Očividně dostal zaplaceno předem a byl s nájmem spokojen.

„Ten už, zdá se, skončil svou práci,“ prohodil Hugh dívaje se, jak muž zahýbá na ulici. „Ostatní určitě brzy uslyšíte od bratra Denise.“

Hughův kůň, vysoký sedák, v němž šerif kdovíproč nacházel zalíbení, byl uvázán u brány; nebyl to žádný krasavec a povahu měl také všelijakou ? byl tvrdohubý, umíněný a paličatý, hluboce pohrdající celým lidstvem kromě svého pána, a i jeho jen shovívavě snášel jako sobě rovného.

„Přijďte brzy,“ požádal Hugh s nohou ve třmenu a s otěžemi v ruce, „a přineste s sebou všechny drby. Třeba budete za den, za dva schopen tu tvář pojmenovat.“

[II]

Po večeři vyšel Cadfael z refektáře do světlého, teplého večera, ozářeného zrcadleným jasem růžového západu slunce. Čtení během jídla, jež převor Robert pravděpodobně vybral jako poklonu kanovníku Gerbertovi, bylo ze spisů svatého Augustina, na něhož si Cadfael příliš nepotrpěl. V Augustinovi je jakási neoblomná strohost, jež nabízí pramálo soucitu každému, s kým nesouhlasí. Cadfael se nemínil vzdát svých osobních výhrad proti každému údajnému světci, který pohlíží na lidstvo jako na hromadu rozkladu a hříchů, postupující nevyhnutelně k smrti, nebo proti tomu, jenž shledává svět a všechny jeho nedokonalosti nevykupitelně zavrženíhodnými. Cadfael naproti tomu v tomto planoucím večerním světle pohlížel na svět, počítaje v to růže v klášterní zahradě a tesané kameny ve zdi ambitu, zcela jinak: shledával jej nesporně krásným. Nemohl také přijmout učení, že počet předurčených ke spáse je
pevně stanovený, omezený a nezměnitelný, jak hlásal Augustin, ani to, že osud kteréhokoli člověka je zpečetěný a beznadějný již od narození. Proč bychom potom neměli odhodit veškeré ohledy na druhé a neloupili, nevraždili, nepustošili a nedopřávali volnost každé rozvratné choutce v tomto světě, nebude-li po něm nic, nač bychom se těšili?

V tomto neukázněném rozpoložení Cadfael odkráčel do nemocnice místo na kolace, kde bude jistě pokračovat předčítání Augustinovy nelítostné spravedlnosti. Mnohem lepší bude zkontrolovat obsah skříně s léky bratra Edmunda a chvilku posedět a poklábosit s těmi několika stařičkými bratry, kteří jsou již příliš slabí na to, aby se mohli plně podílet na řádu klášterního dne.

Edmund, dítě vychovávané v klášteře od čtyř let a puntičkářsky dodržující pravidla, poslušně odešel do kapituly poslouchat Jeronýmovo předčítání. Vrátil se, aby podnikl večerní obchůzku, právě když Cadfael zavíral dveře skříně s léky a bezhlasně si odříkával, které tři věci je třeba doplnit.

„Tak sem ses ztratil,“ prohodil Edmund bez údivu. „To je štěstí, protože jsem s sebou přivedl někoho, kdo potřebuje bystré oko a pevnou ruku. Chtěl jsem to zkusit sám, ale ty máš lepší oči.“

Cadfael se otočil a podíval se, kdo je ten pozdní večerní pacient. Světlo uvnitř nebylo nejlepší a muž, který přicházel Edmundovi v patách, se vstupem váhal a ostýchavě postával ve vchodu. Mladý, hubený a stejně velký jako Edmund, který převyšoval průměr.

„Pojďte k lampě,“ pozval ho Edmund, „a ukažte ruku bratru Cadfaelovi.“ A zatímco mladý muž mlčky přistupoval, obrátil se na Cadfaela: „Náš host přišel až dnes a má za sebou dlouhou cestu. Určitě se potřebuje pořádně vyspat, ale bude se mu spát lip, jestli mu dokážeš vytáhnout z dlaně třísky, než stačí zhnisat. Podržím ti lampu.“

Zvedající se světlo ostře a hranatě zvýraznilo rysy mladého muže: ušlechtilý, vyčnělý nos, silné lícní kosti a výraznou čelist, hluboké stíny zdůrazňující sevřená ústa a oční důlky pod vysokým čelem. Smyl již prach z cest a přísně vykartáčoval zcuchané světlé, vlnité vlasy. Barva očí se v tuto chvíli nedala rozpoznat, protože byly sklopeny pod těžkými, klenutými víčky k pravé ruce, kterou poslušně nastavoval pod lampu dlaní vzhůru. Byl to ten mladý muž, který s sebou přivezl do opatství mrtvého druha a požádal pro oba o přístřeší.

Ruka, kterou skromně předložil k prohlídce, byla velká a šlachovitá, s dlouhými prsty a širokými klouby. Zranění bylo vidět na první pohled. Na dlani pod palcem byly dva nebo tři vpichy, tlakem podrážděné v malou zanícenou ranku. Pokud ještě nezhnisala, bez ošetření by ji to brzy čekalo.

„Váš dopravce se asi o svou káru moc nestará,“ prohodil Cadfael. „Jak to, že jste se takhle popíchal? Tahal jste ji z příkopu? Nebo vám nechával větší díl práce? Jemu vpředu v postroji asi takovéto poranění nehrozilo? A čím jste se ty třísky pokoušel vyrýpnout? Špinavým nožem?“

„To nic není,“ ozval se mladý muž. „Nechtěl jsem vás s tím obtěžovat. To udělala ta nová tyč, kterou právě zasadil, ještě ne pořádně ohlazená. A náklad byl opravdu velmi těžký, když jsem to musel dát vyložit i zapečetit olovem. Třísky zajely hluboko, ještě tam kousky mám, i když jsem něco vyrýpal.“

Ve skříni s léky byla také pinzeta. Cadfael opatrně pátral v zaníceném mase a zúženýma očima zkoumal mládencovu dlaň. Zrak měl výborný a ruku, když bylo třeba, neúprosnou. Neohlazené dřevo proniklo hluboko a v mase se ještě rozštěpilo. Páčil ven kousek po kousku a pak takto ošetřené místo mačkal a natahoval, aby zjistil, jestli tam ještě něco nezůstalo. Podle pacientova chování se to poznat nedalo ? stál klidně, necukal, buď od přírody zamlklý, nebo ostýchavý a stažený do sebe v prostředí, kde to ještě neznal.

„Cítíte tam vevnitř ještě něco?“

„Ne, bolí to, ale nepíchá,“ odvětil mladý muž, když ruku vyzkoušel.

Cestičku nejdelší třísky bylo pod kůží vidět jako tmavou čárku. Cadfael sáhl do skříně po vodičce, jíž by ránu vyčistil ? kostival, svízel a čistec, který své jméno dostal právem. „Aby se to nerozbouřilo. Jestli to bude i zítra zanícené, přijďte ke mně a ještě to omyjeme. Myslím ale, že se vám rány hojí dobře.“

Edmund je opustil, aby obešel své stařečky a dolil věčnou lampičku v jejich kapli. Cadfael zavřel skříň a uchopil lampu, při níž pracoval, aby ji vrátil na původní místo. Ukázala mu pacientovu tvář v plném osvětlení zpředu, zblízka a jasně. Zapadlé oči, nehnutě upřené na Cadfaela, jsou za dne určitě tmavě, ale jasně modré; nyní se zdály skoro černé. Velká ústa, dosud urputně sevřená, se náhle rozšířila chlapeckým úsměvem.

„Teď jsem vás poznal!“ vyhrkl překvapeně a s potěšením Cadfael. „Když jsem vás viděl vcházet do brány, měl jsem dojem, že jsem vaši tvář už někde viděl. Jméno nevím. Jestli jsem je někdy znal, už před léty jsem je zapomněl. Vy jste ale ten chlapec, který byl písařem starého Williama z Lythwoodu, a kdysi dávno jste s ním odešel na pouť.“

„Před sedmi lety,“ rozzářil se chlapec nad tím, že si ho někdo pamatuje. „A jmenuji se Elave.“

„Tak vida, šťastně jste se vrátil z cest domů! Není divu, že jste vypadal, jako byste prošel půl světa. Pamatuji si, jak William přinesl sem do kostela svůj poslední dar, než vyrazil. Byl odhodlán dojít do Jeruzaléma. Vzpomínám si, že se mi tenkrát skoro chtělo jít s ním. Opravdu se tam dostal?“

„Ano,“ rozzářil se Elave ještě víc. „Dostali jsme se tam! Měl jsem štěstí, že jsem se k němu dal do služby. Měl jsem nejlepšího pána, jakého jsem mohl mít. Už předtím, než ho napadlo vzít mě na cestu s sebou, protože neměl vlastního syna.“

„To neměl,“ přisvědčil Cadfael a v duchu se vrátil o sedm let zpátky. „Jeho podnik převzali synovci. Byl to chytrý člověk a příznivec našeho domu. Mnozí bratři si tu na jeho dary ještě vzpomenou…“

Tu se zprudka zarazil. V návalu vzpomínek na minulost zapomněl v té chvíli na přítomnost. Vrátil se do ní a náhle zvážněl. Ten chlapec odešel s jediným společníkem a s jediným společníkem se nyní vrátil.

„Chcete říct,“ zeptal se Cadfael vystřízlivěle, „že je v té rakvi William z Lythwoodu?“

„Ano. Zemřel ve Valognes, než jsme se dostali do Barfleuru. Měl schované peníze pro případ, že by se to stalo, abychom se oba dostali domů. Stonal celou dobu, co jsme putovali Francií na sever. Někdy jsme museli zůstat i měsíc nebo déle na místě, než mohl pokračovat v cestě. Věděl, že umírá, a příliš se tím netrápil. A mniši tam na nás byli hodní. Mám pěkný rukopis, takže jsem pracoval, když to šlo. Dokázali jsme, co jsme chtěli.“ Vyprávěl zcela prostě a klidně; tak dlouho žil s pánem, který byl v nitru a ve své víře spokojený a nebál se konce, že si sám vypěstoval tuto věcnou a dobrodušnou smířenost. „Mám od něho vyřídit vzkazy jeho příbuzným a dostal jsem za úkol požádat, aby ho tady uložili.“

„Tady na půdě opatství?“

„Ano. Požádal jsem o slyšení zítra při shromáždění kapituly. Celý život byl příznivcem tohoto domu, pan opat si to bude pamatovat.“

„Už máme jiného opata, ale převor Robert to vědět bude a mnozí z nás také. A opat Radulfus vás vyslechne, od něho se nemusíte bát odmítnutí. William bude mít dostatek svědků. Jen mě mrzí, že se nevrátil domů živ a nemůže nám vypravovat.“ Prohlížel si hubeného mládence před sebou s uvážlivou úctou. „Zachoval jste se k němu dobře a ty poslední míle jste musel mít těžké. Vlastně jste byl sotva dorostlý v muže, když vás s sebou vzal přes moře.“

„Bylo mi necelých devatenáct,“ usmál se Elave. „Devatenáct, a byl jsem otužilý, silný jako kůň. Dnes je mi šestadvacet a tím spíš se umím o sebe postarat.“ Zkoumal Cadfaela stejně bedlivě, jako byl sám zkoumán. „Pamatuji se na vás, bratře. Vy jste ten, kdo před lety válčil na Východě.“

„Je to tak,“ přisvědčil Cadfael téměř s něhou. Když měl před sebou tohoto mladého poutníka z míst, která kdysi znával a která jako by se dosud ježila vzpomínkami, cítil, jak v něm zas ožívají staré touhy a budí se staré přízraky. „Až budete mít čas, měli bychom si o čem popovídat. Ale teď ne! Pokud nejste vyčerpán po cestě, a měl byste být, zítra se chvilička najde. Radši se jděte trochu vyspat. Já musím na večerní.“

„Je to pravda,“ přiznal Elave a zhluboka vzdychl, uspokojen pomyšlením, že dokončil svůj úkol. „Jsem moc rád, že jsem tady a že jsem vykonal, co jsem mu slíbil. Tak dobrou noc, bratře, a díky.“

Cadfael se za ním díval, jak se ubírá přes nádvoří k domu pro hosty, otužilý, vytrvalý mladý muž, který za sedm let proputoval víc než většina lidí za celý život. Nikdo jiný uvnitř těchto zdí ho nemohl v duchu na jeho pouti sledovat, jen Cadfael. Po spokojených, usedlých letech v klášterních zdech v něm teď hladově procitaly staré choutky.

„Byl bys ho poznal?“ zeptal se Edmund, který se vynořil Cadfaelovi po boku. „Vzpomínám si, že sem párkrát přišel vyřizovat něco od svého pána, ale mezi osmnácti a pětadvaceti lety se člověk někdy změní k nepoznání, zejména když se mezitím dostal na druhý konec světa a zpátky. Někdy se ptám, Cadfaele, dokonce někdy i letmo zahlédnu, o co jsem asi přišel.“

„A děkuješ svému otci, že tě věnoval Bohu, nebo bys raději, kdyby tě ponechal tvému osudu mezi lidmi?“ Byli dost dávní a dost blízcí přátelé, aby si takovou otázku mohl dovolit.

Bratr Edmund se usmál svým klidným, vyrovnaným úsměvem. „Ty si aspoň nemusíš klást otázky kvůli činu nikoho jiného, jen kvůli svému. Já patřím do minulosti, Cadfaele, takoví jako já už nebudou, aspoň ne za Radulfa. Pojď na večerní a pomodleme se za stálost, kterou jsme slíbili.“

Mladý Elave byl příštího rána vpuštěn do kapituly, jakmile byly vyřízeny nejnaléhavější domácí záležitosti.

Počet přítomných se toho dne rozhojnil o hostující duchovní. Kanovník Gerbert, jehož poselství se nutně pozdrželo, nemohl jinak, než uplatnit svou nevyužitou energii zasahováním do všeho, co mu přišlo pod ruku, a tak trůnil vedle opata Radulfa během celého zasedání a biskupův diákon, jemuž bylo souzeno věrně doprovázet tohoto strašlivého preláta, úzkostně postával u jeho lokte. Tenhle Serlo byl, jak říkal Hugh, krotký človíček s měkkou, oblou, nevinnou tváří a vůči Gerbertovi cítil velkou, uctivou bázeň. Mohlo mu být kolem čtyřiceti let, měl hladké a zdravě růžové tváře a tenký šedivějící věneček světlých vlasů, tu a tam narušený počínající pleší. Nebylo pochyb, že od svého panovačného společníka cestou leccos zkusil a toužil jen po tom, aby co nejdřív a co nejklidněji dokončil své poslání. Cesta do Chesteru mu asi připadá velmi dlouhá, pokud dostal pokyn putovat až tam.

Do tohoto rozhojněného a vznešeného shromáždění vstoupil Elave, když byl vyzván, osvěžený a rozjasněný úlevou, že dospěl k cíli a zprostil se svého břemene odpovědnosti. Tvář měl otevřenou, důvěřivou, dokonce radostnou. Neměl důvod očekávat nic jiného, než souhlas.

„Můj pane,“ promluvil, „přivezl jsem zpátky ze Svaté země tělo svého pána, Williama z Lythwoodu, který byl v tomto městě dobře znám a svého času byl dobrodincem opatství a církve. Pane, vy jste ho asi neznal, protože na svou pouť odešel před sedmi lety, ale jsou tu bratři, kteří se pamatují na jeho dary a dobročinnost a mohou to dosvědčit. Přál si být pochován na hřbitově zde v opatství a já za něho ve vší úctě prosím o pohřeb a hrob uvnitř těchto zdí.“

Zřejmě si proslov mnohokrát nacvičoval, pomyslel si Cadfael, a s pochybnostmi jej měnil a přetvářel, protože nepůsobí jako výmluvný nebo mnohomluvný člověk, leda když se vzruší na obranu něčeho, čeho si cení. Přesto jej pronesl ze srdce. Má příjemný, hluboký hlas a cestování ho naučilo, jak se chovat mezi lidmi nejrůznějších druhů a osudů.

Radulfus přikývl a otočil se k převoru Robertovi. „Tys tu před sedmi lety byl, Roberte, kdežto já ne. Pověz mi, co si o tom muži pamatuješ. Byl to kupec ze Shrewsbury?“

„Velmi vážený kupec,“ pohotově odpověděl převor. „Na velšské straně města měl ovčinec a pastvinu pro stádo ovcí a jednal jako zástupce mnoha jiných pěstitelů ovcí střední velikosti, aby společně prodali stříž co nejvýhodněji. Měl také dílnu, kde z kůží vyráběl pergamen. Proslulý, velmi jemný bílý pergamen. Kupovávali jsme od něho a jiné kláštery také. Nyní vedou podnik jeho synovci. Rodinný dům mají ve městě nedaleko Svatého Alkmunda.“

„A byl dobrodincem tohoto domu?“

Sakristán bratr Benedikt vyjmenoval množství darů, jež William věnoval během let jak kůru, tak farnosti svatého Kříže. „Byl dobrým přítelem opata Heriberta, který zde mezi námi před třemi lety zemřel.“ Heribert, příliš mírný a vlídný pro tehdejšího papežského legáta, biskupa Jindřicha z Winchesteru, byl sesazen a nahrazen Radulfem a spokojeně bez stýskání dožil jako prostý chórový mnich.

„William také v zimě štědře dával chudým,“ dodal almužník bratr Oswald.

„Zdá se, že si William zcela zaslouží to, oč žádal,“ pravil opat a povzbudivě pohlédl na žadatele. „Vyrozuměl jsem, že jste s ním šel na pouť. Zachoval jste se ke svému pánovi dobře, chválím vaši věrnost a věřím, že vám ta cesta jako žijícímu přinesla stejný prospěch jako vašemu pánovi, který jako poutník skonal. Nemůže být požehnanější smrt. Nyní nás opusťte. Velmi brzy s vámi opět promluvím.“

Elave se mu hluboce poklonil a vykročil z kapituly jarým krokem. Kanovník Gerbert se v přítomnosti žadatele zdržel poznámek, ale jakmile Elave zmizel, hlučně si odkašlal a s důraznou vážností pravil: „Pane opate, být pohřben uvnitř opatství je velká výsada. Nesmí se udílet lehce. Je jisté, že si takovou čest zaslouží? Jistě je mnoho mužů urozenějších než kupec, kteří by si přáli dosáhnout takového místa odpočinku. Sluší se, aby váš dům velmi vážně přemýšlel, než vpustí někoho, kdo je sice dobročinný, ale jinak toho není hoden.“

„Nikdy jsem nezastával názor, že postavení nebo zaměstnání má před Bohem nějakou hodnotu,“ nevzrušeně odpověděl Radulfus. „Slyšeli jsme působivý výčet darů toho muže naší církvi, nemluvě o darech bližním. A nezapomeňte, že podnikl a úspěšně vykonal pouť do Jeruzaléma, to je také zbožný čin, který svědčí o jeho povaze a statečnosti.“

Pro Serla, tu neškodnou, bezelstnou duši, je příznačné, usoudil Cadfael dlouho poté, co se zvířený prach usadil, že promluví v nejlepším úmyslu v nepravý okamžik a katastrofálně nevhodnými slovy.

„Dobrá rada tedy zvítězila,“ rozzářil se Serlo. „Včasné slovo napomenutí a výstrahy mělo tento požehnaný účinek. Vskutku, kněz by nikdy neměl mlčet, když slyší špatně vykládanou nauku. Jeho slova mohou vrátit zbloudilou duši na pravou cestu.“

Jeho dětinské uspokojení pomalu zapadlo do tíživého ticha, jež způsobil. Rozhlížel se nechápavě okolo sebe, postupně postřehl, že se mu většina očí vyhýbá, zamyšleně hledí někam mimo něj nebo na své složené ruce, zatímco opat Radulfus si ho pevně a pozorně prohlíží s neutrálním výrazem a kanovník Gerbert ho probodává studeným pohledem. Zářivý úsměv ze Serlovy kulaté nevinné tváře trapně zmizel. „Přijmout výtku a uposlechnout pokynu odčiňuje všechny bludy,“ nadhodil ve snaze vycouvat z toho, co v jeho slovech způsobilo tento otřes, ale marně. Jeho hlas se chabě vytratil do ticha.

„Jakou nauku tento muž špatně vykládal?“ zachmuřeně se otázal kanovník Gerbert. „Jaký důvod měl jeho kněz, aby ho napomenul? Chcete říci, že dostal příkaz vydat se na pouť, aby se očistil od nějakého smrtelného bludu?“

„Ne, nedostal příkaz,“ pípl Serlo. „Bylo mu naznačeno, že by jeho duši takové odčinění prospělo.“

„Odčinění jakého těžkého přestupku?“ neústupně naléhal kanovník.

„Ale žádného, žádného, ne takového, jakým by někomu ublížil, žádného násilného nebo nepoctivého skutku. Už je to dávno,“ statečně opáčil Serlo v hrdinské snaze zastavit, co sám spustil. „Stalo se to před devíti lety, kdy arcibiskup William z Corbeil svaté památky vyslal po anglických městech kazatelskou misii. Jako papežský legát měl starost o blaho církve a považoval za vhodné použít kanovníky kazatele z kostela u svatého Osytha. Vyslali mě, abych doprovázel ctihodného otce, který přišel do naší diecéze, a byl jsem s ním, když zde kázal u Vysokého Kříže. William z Lythwoodu nás pak pozval na večeři a velmi vážně se hovořilo. Nebyl útočný, jen se dotazoval a vyptával, a ve vší vážnosti. Zdvořilý, pohostinný muž. Ale i v myšlení ? z nedostatku náležitého poučení…“

„Prostě říkáte,“ výhružně pronesl Gerbert, „že muž, který byl pokárán za kacířské názory, nyní žádá o pohřeb uvnitř těchto zdí.“

„Ale ne, neřekl bych kacířské,“ spěšně zablekotal Serlo. „Snad pomýlené názory, ale kacířské, to bych neřekl. Nikdy na něho nebyla vznesena stížnost u biskupa. A vidíte, že se řídil radou, protože dva roky nato se vydal na pouť.“

„Mnoho lidí se vydá na pouť pro vlastní potěšení,“ pravil Gerbert urputně, „místo za správným účelem. Někteří dokonce i z obchodních důvodů jako potulní prodavači. Čin sám není rozhřešením za provinění, zprostit viny může jen upřímný úmysl.“

„Nemáme důvod předpokládat, že Williamův úmysl upřímný nebyl,“ podotkl suše opat Radulfus. „Toto jsou soudy, jež nám nepatří, a měli bychom mít dost pokory, abychom to uznali.“

„Přesto máme před Bohem povinnost a nemůžeme se jí vyhnout. Jaký máme důkaz, že ten muž někdy změnil podezřelé názory, které zastával? Nezkoumali jsme, jaké byly, jak vážné a zda jich někdy litoval a zřekl se jich. Protože tu v Anglii máme zdravou a silnou církev, nesmíme si ještě myslet, že nebezpečí falešných názorů patří minulosti. Neslyšel jste, že po Francii se toulají kazatelé, kteří za sebou táhnou důvěřivce, ostouzejí vlastní kněze jako chamtivé a zkažené a obřady církve jako nesmyslné? Opat z Clairvaux na jihu má kvůli těm falešným prorokům velké starosti.“

„Ovšem opat z Clairvaux sám upozornil,“ rázně mu vpadl do řeči Radulfus, „že k tomu, jestli se lidé obracejí k těmto odporujícím sektám, přispívá, že kněží nejsou vždy příkladem zbožnosti a prostoty. Církev má také povinnost očistit se od vlastních nedostatků.“

Cadfael naslouchal, stejně jako všichni bratři, s nataženýma ušima a zbystřeným zrakem a doufal, že ta náhlá bouře zeslábne a přeletí stejně rychle, jako vypukla. Radulfus nepřipustí, aby se nějaký prelát zmocnil autority v jeho vlastní kapitule, ale ani on nemohl zakázat arcibiskupovu poslu, aby prosazoval své právo mluvit a soudit v naukových otázkách. Sama zmínka o Bernardovi z Clairvaux, apoštolu strohosti, byla připomínkou rostoucího vlivu cisterciáků, řádu, jemuž byl arcibiskup Theobald příznivě nakloněn. A přestože Bernard možná přiložil polínko k rozšířené kritice světskosti mnoha vysokých církevních hodnostářů a toužil po návratu k apoštolské chudobě a prostotě, podle všech zpráv by měl málo smilování s někým, kdo by se odchýlil od přísné ortodoxie, pokud jde o dogmata. Radulfus sice mohl najeden citát z Bernarda odpovědět jiným, ale raději rychle změnil téma, než by riskoval prohru.

„Zde je Serlo,“ upozornil prostě, „který si pamatuje, jakou rozepři měl arcibiskupský misionář s Williamem. Snad si také vzpomene, o jaké otázky víry mezi nimi šlo.“

Z pochybovačného výrazu Serlovy tváře se dalo soudit, že neví, má-li ho ta příležitost těšit, nebo mrzet. Váhavě otevřel ústa, ale Radulfus ho zarazil zdviženou rukou.

„Počkejte! Je spravedlivé, aby byl přítomen také jediný muž, který může po pravdě dosvědčit, jak jeho pán před smrtí smýšlel a dodržoval obřady, aby slyšel, co se o něm bude říkat, a odpovídal na to za něho. Nemáme právo odepřít někomu milost, o kterou žádal, bez spravedlivého slyšení. Denisi, dojdi pro mladého Elava a požádej ho, aby se vrátil do rady?“

„Velmi rád,“ odvětil bratr Denis a vyrazil s takovou popuzenou pohotovostí, že nebylo těžké si domyslet, co o té věci soudí.

Elave se vrátil do kapituly, ve vší nevinnosti očekávaje formální odpověď, a nepochyboval, jak bude znít. Mluvil za něj hbitý krok a důvěřivá tvář. Nic ho nevarovalo, že se cosi chystá, dokonce ani když ho opat oslovil opatrnými a umírněnými slovy.

„Mladý muži, vznikla tu debata ohledně žádosti vašeho pána. Bylo řečeno, že předtím, než se vydal na pouť, měl jakousi rozepři s knězem, kterého sem do Shrewsbury poslal kázat arcibiskup, a že byl pokárán zajisté názory, jež zastával a jež nebyly zcela v souladu s učením církve. Dokonce se naznačuje, že mu pouť byla uložena téměř jako pokání. Víte o tom něco? Třeba jste o tom ani neslyšel.“

Elavovo rovné, narezlé obočí, tmavší než jeho vlasy, se v pochybnosti a zmatku stáhlo, ale zatím nezneklidněl.

„Vím, že se hodně zamýšlel nad jistými články víry, ale nic víc. Chtěl jít na pouť. Stárl, ale pořád byl zdravý a statný a tady ho mohli zastoupit jiní, mladší. Zeptal se mě, jestli bych šel s ním, a já jsem šel. Pokud vím, mezi ním a otcem Eliášem nikdy nebyla žádná rozepře. Otec Eliáš ho znal jako dobrého člověka.“

„Dobří, kteří sejdou na nepravou cestu, nadělají víc škody než zlí, kteří jsou našimi otevřenými nepřáteli,“ pronesl ostře kanovník Gerbert. „Nepřítel uvnitř zrazuje pevnost.“

Tak tohle zní jako pravé církevní myšlení, pomyslel si Cadfael. Turci nebo Saracéni mohou pobíjet křesťany v bitvách nebo vrhat osamělé poutníky do žalářů, a přesto jsou tolerováni a ctěni, i když jsou považováni za zatracené. Pokud ale křesťan maličko odbočí ve své víře, stává se proklatcem. Viděl to před léty na Východě v křesťanských církvích, jež byly skutečně ohroženy. Tísněny nepřáteli, obracely se nejzuřivěji proti svým vlastním. Tady doma se s tím dosud nesetkal, ale časem se to může stát a být stejně běžné jako v Antiochii nebo Alexandrii. Pokud to však bude moci Radulfus zarazit, nestane se to.

„Jeho vlastní kněz zřejmě Williama nepovažoval za nepřítele ani vnitřního, ani vnějšího,“ pronesl opat mírně. „Ale diákon Serlo se nám chystá povědět, co si vybavuje z oné rozepře, a bude spravedlivé, když i vy pak vysvětlíte, jakého smýšlení byl váš pán před smrtí, abychom se ujistili, že je hoden toho, být pochován v prostoru kláštera.“

„Tak mluvte!“ vyzval Gerbert váhajícího Serla, nešťastného a zaraženého tím, co uvedl do pohybu. „A přesně! V jakých bodech byly vzneseny výhrady k názorům toho muže?“

„Byly to jisté drobnosti,“ pokorně pravil Serlo, Jak si vzpomínám. Zejména dvě věci kromě jeho pochybností ohledně křtu nemluvňat. Bylo mu zatěžko porozumět Trojici…“

Komu není? pomyslel si Cadfael. Kdyby to bylo srozumitelné, všichni tihle vykladači dobrého Boha by neměli co na práci. A každý z nich popírá výklad předložený všemi ostatními.

„Říkal, že jestli byl první Otec a druhý Syn, jak by pak mohli být stejně věční a sobě rovní? A pokud jde o Ducha, nechápal, jak by mohl být roven Otci nebo Synu, když z nich vychází. Navíc neviděl důvod, proč by tu měl být někdo třetí, jelikož stvoření, spása a všechno se naplňuje v Otci a Synovi. Třetí tedy slouží jen k uspokojení těch, kdo myslí v trojicích jako písničkáři a věštci a všichni, kdo mají něco společného se zaklínačstvím.“

„To že řekl o církvi?“ Gerbertova tvář ztuhla a obočí se zachmuřilo.

„Ne, o církvi ne, to myslím nikdy neřekl. Ale Trojice je velmi velké tajemství a mnozí s ní mají potíže.“

„Nemají ji co zkoumat a mudrovat o ní s nedostatečně vybavenou myslí, ale mají ji přijímat vírou bez otázek. Je jim předložena pravda a jim stačí věřit. To jen zvrácené a nebezpečné osoby mají troufalost používat omylný rozum na to, co je nevystižitelné. Dál! Říkal jste dvě věci. Co je ta druhá?“

Serlo vrhl na Radulfa téměř omluvný pohled a ještě rychleji a rozpačitěji mrkl na Elava, který na něho celou dobu zíral se staženým obočím a vystrčenou bradou, zatím ještě nerozhodnut, zda se má rozhněvat, nebo dát průchod nějakým jiným citům; prostě jen čekal a naslouchal.

„Vzešlo to z téže otázky o Otci a Synovi. Říkal, že jsou-li téže podstaty, jelikož krédo to o nich praví, potom vstup Syna v lidství musí znamenat také vstup Otce, takže na sebe bere a zbožšťuje to, co sjednotil s božstvem. A proto Otec i Syn stejně poznali utrpení, smrt a vzkříšení a jako jeden se podílejí na našem vykoupení.“

„To je patripassiánské kacířství!“ zvolal rozlícený Gerbert. „Sabellius byl za to exkomunikován. Kázal to ke své zkáze Noétus ze Smyrny. To je skutečně nebezpečná opovážlivost. Není divu, když ho kněz varoval, že kope jámu vlastní duši.“

„Nicméně,“ neoblomně připomněl shromážděným Radulfus, „zdá se, že si ten muž nechal poradit a podnikl pouť, a pokud jde o ryzost jeho života, nebyla proti ní vznesena žádná výhrada. Nejde nám o to, o čem spekuloval před sedmi a více lety, ale o jeho duchovní zdraví v čase smrti. Je tu jen jediný svědek, který se k tomu může vyslovit. Vyslechněme nyní jeho sloužícího a společníka.“ Otočil se a pozorně pohlédl na Elava, jehož tvář byla ovládané sevřená vědomím nikoli nebezpečí, ale hluboké urážky. „Promluvte za svého pána,“ vyzval ho Radulfus tiše, „protože jste ho znal až do konce. Jakým způsobem žil během té dlouhé cesty?“

„Všude se pravidelně účastnil bohoslužeb,“ odpověděl Elave, „a zpovídal se, kdekoli byla ta možnost. V žádné zemi mu nebylo nic vytýkáno. Ve Svatém městě jsme navštívili všechna posvátná místa a cestou tam i zpět jsme nocovali, pokud možno, v opatstvích a převorstvích a můj pán byl všude přijímán jako dobrý a zbožný muž, poctivě za sebe platil a byl ve velké vážnosti.“

„Zřekl se ale svých názorů a odvolal své kacířství?“ žádal odpověď Gerbert. „Nebo se dál tajně držel svých dřívějších bludů?“

„Mluvil s vámi někdy o těch věcech?“ otázal se opat bez ohledu na přerušení.

„Velmi zřídka, pane, a já jsem takovým hlubokým věcem dobře nerozuměl. Nemohu vypovídat o myšlenkách člověka, jen o jeho chování a o něm vím, že bylo ctnostné.“ Elavova tvář byla ovládané a uzavřeně klidná. Nevypadal jako člověk, který by nerozuměl hlubokým věcem nebo se o ně nezajímal.

„A při své poslední nemoci požádal o kněze?“ mírně pokračoval Radulfus.

„Ano, otče, vyzpovídal se a bez otázek obdržel rozhřešení. Zemřel se všemi náležitými obřady církve. Kdekoli se cestou naskytl prostor a čas, zpovídal se, zejména potom, co poprvé vážně onemocněl a museli jsme celý měsíc zůstat v klášteře svatého Marcela, než mohl pokračovat v cestě domů. Tam často rozmlouval s bratry a všechny tyto záležitosti víry a pochybností byly mezi nimi chápány a snášeny. Vím, že otevřeně hovořil o věcech, které ho trápily, a jim nevadilo rozebírat všemožné otázky ohledně svatých věcí.“

Kanovníku Gerbertovi čišelo z očí studené podezření. „A kde byl ten klášter svatého Marcela? A kdy jste tam strávili ten měsíc? Jak je to dlouho?“

„Bylo to vloni na jaře. Odešli jsme počátkem května a odtamtud jsme putovali se společností z Cluny ke Svatému Jakubovi do Compostely, abychom poděkovali, že se pánovi vrátilo zdraví. Totiž tenkrát jsme si to mysleli, ale nikdy už se doopravdy neuzdravil a od té doby jsme se museli mnohokrát zastavovat. Svatý Marcel je blízko Chalonu na Saóně. Je to dceřiný dům Cluny.“

Při zmínce o Cluny Gerbert hlasitě odfrkl a zvedl svůj pánovitý nos. Ten velký dům se vážně věnoval poutníkům, pomáhal jim, poskytoval jim podporu, ochranu na cestách a přístřeší ve svých domech, a nejen stovkám poutníků z Francie, ale poslední dobou i těm z Anglie. Ale pro blízké služebníky arcibiskupa Theobalda to byl především domovský klášter onoho obtížného „přítele“ a opovážlivého soka, biskupa Jindřicha z Winchesteru.

„Jeden z bratří, který tam zemřel,“ zastal se Elave udatně svatosti a moudrosti Čluny, „o všech těchto věcech v mládí psal, vyučoval tam a byl mezi bratry ctěn víc než kdo jiný a měl mezi nimi jméno světce. Neviděl nic špatného na uvažování o těchto těžkých otázkách ani na tom, když byly podrobovány zkoušce rozumem, stejně jako jeho opat, který ho tam poslal z Cluny za zdravím. Jednou jsem ho slyšel předčítat z evangelia svatého Jana a hovořit o tom, co četl. Bylo to úžasné. Bylo to krátce předtím, než zemřel.“

„Je opovážlivé vrhat lidský rozum jako falešné světlo na božská tajemství,“ kysele namítl Gerbert. „Víra se má přijímat a ne cupovat důvtipem obyčejného člověka. Kdo byl ten bratr?“

„Jmenoval se Pierre Abélard, Bretaněc. Zemřel v dubnu, než jsme se v květnu vydali do Compostely.“

Pro Elava to jméno neznamenalo nic víc, než to, co sám viděl a slyšel a od té doby s podivem uchovával v mysli. Pro Gerberta však znamenalo mnoho. Ztuhl ve svém křesle, vzepjal se, že byl rázem o půl hlavy vyšší, jako se zvedne oheň svíce, když vzplane knot.

„Ten? Pošetilá, lehkověrná duše, což nevíš, že ten člověk sám byl dvakrát obžalován a usvědčen z kacířství? Jeho spisy o Trojici byly dávno spáleny a pisatel uvězněn. A před pouhými třemi lety byl na koncilu v Sens opět usvědčen z kacířského psaní, odsouzen ke zničení svých děl a k tomu, aby byl do konce života vězněm.“

Jevilo se, že opat Radulfus sice nevykřikuje, ale je informován stejně dobře, ne-li lépe.

„Kterýžto výnos byl velmi rychle odvolán,“ poznamenal suše, „a autorovi bylo dovoleno, aby se na žádost opata pokojně odebral do Cluny.“

Gerbert se dal neopatrně vyprovokovat a bez přemýšlení odsekl: „Podle mého názoru k takovému odvolání dojít nemělo. Nezasloužil si to. Výnos měl zůstat v platnosti.“

„Odvolání vydal Svatý otec,“ zlehka pronesl opat, „který se nemůže mýlit.“ Cadfael si nebyl jistý, zda v tom zazněla ironie, ale tón, třebaže tichý a uctivý, štípl a měl štípnout.

„Výnos také!“ odsekl ještě nemoudřeji Gerbert. „Jeho Svatost jistě obdržela zavádějící informace, když jej stáhla. Bezpochyby vynesl správný soud podle takové pravdy, jaká mu byla předložena.“

Elave promluvil jakoby sám k sobě, ale dostatečně nahlas, aby ho všichni slyšeli, a svítící oko a vystrčená brada mluvily ještě zřetelněji. „Přesto podle pouhé logiky věc nemůže být svým vlastním opakem, proto jeden či druhý soud musel být mylný. Mohl to být ten první, stejně jako ten druhý.“

Kdopak to tvrdil, pomyslel si překvapený a potěšený Cadfael, že nerozumí argumentům filozofů? Tenhle mládenec natahoval uši a bystřil rozum celou tu dlouhou cestu do Jeruzaléma a zpět a naučil se víc, než říká. Přinejmenším zavřel zfialovělému Gerbertovi na chviličku ústa.

Ta chvilička opatovi stačila. Hovor nabíral příliš nebezpečný směr. Uťal jej rozhodnutím.

„Svatý otec má autoritu svázat i rozvázat a táž neomylná vůle, jež může odsoudit, může stejným právem viny zprostit. Nevidím tu žádný rozpor. Bez ohledu na to, jaké názory měl William z Lythwoodu před sedmi lety, zemřel na pouti, vyzpovídán a rozhřešen, ve stavu milosti. Nic nebrání jeho pohřbení v tomto klášteře a bude mu poskytnuto, oč nás žádal.“

[III]

Když Cadfael po obědě přecházel nádvoří cestou do své bylinkové zahrady, potkal Elava. Mladý muž právě scházel po schodech z domu pro hosty a bystrou tváří a prudkými pohyby připomínal Cadfaelovi nástroj nabroušený pro jemnou práci. Byl ještě stále rozčilený a připravený k útoku po nesnadné cestě pánova těla k vytouženému místu odpočinku, v napjaté tváři mu vyvstávaly lícní kosti a nos čněl do letního vzduchu jako příď bitevní lodi.

„Vypadáte, jako byste chtěl někoho kousnout,“ prohodil Cadfael, který mu záměrně vkročil do cesty.

Chlapec se na něho podíval a chviličku nevěděl, jak zareagovat tam, kde i tato nehrozivá tvář zůstávala velkou neznámou. Pak se široce usmál a prudké napětí povolilo.

„Vás rozhodně ne, bratře! Pokud jsem vycenil zuby, neměl jsem snad důvod?“

„Nu, aspoň teď líp znáte našeho opata. Dostal jste, oč jste žádal. Ale bude dobře dát ústa na zámek, dokud ten druhý neodjede. Jeden způsob, jak se ujistit, že neřeknete nic, co by se dalo špatně vykládat, je neříkat nic. Jiný je souhlasit se vším, co říkají preláti. Ale pochybuji, že to by vás nějak lákalo.“

„Je to jako proplétat se mezi číhajícími lučištníky,“ uvolnil se Elave. „Na člověka žijícího v klášteře mluvíte sám trochu neobyčejně, bratře.“

„Nikdo z nás není docela obyčejný. Když začnou teologové vykládat o naukách, já osobně mám pocit, že Bůh mluví všemi jazyky, a když se buď jemu, nebo o něm něco řekne v jakékoli řeči, nepotřebuje tlumočníka. A pokud je to myšleno zbožně, ani omluvu. Co dělá ruka? Nezanítila se?“

Elave si přehodil skřínku, kterou nesl, pod druhou paži a ukázal mu pobledlou jizvu na dlani, ještě trochu nateklé a zarůžovělé okolo zahojených vpichů.

„Pojďte se mnou do dílny, jestli máte čas,“ pozval ho Cadfael, „a já vám to ještě jednou namažu. Pak už na to nebudete muset myslet.“ Hodil okem na skřínku pod mládencovou paží. „Vy ale máte nějaké pochůzky ve městě? Asi jdete navštívit Williamovu rodinu.“

„Musejí se dovědět, že bude mít zítra pohřeb,“ vysvětlil Elave. „Přijdou sem. Byly mezi nimi vždycky dobré vztahy, nikdy zlá krev. Girardova manželka udržovala dům pro celou rodinu. Musím za nimi, abych jim pověděl, jak je to zařízeno. Není ale spěch. Tuším, že se tam zdržím celý den, až do večera.“

Družně vykročili bok po boku z nádvoří a přes růžovou zahradu, kolem hustého živého plotu. Jakmile vešli do obezděné zahrádky, obestřel je oblak syté vůně bylin, vyhřátých sluncem, a každý krok po štěrkové cestičce mezi záhony rozčeřil vlnu sladkého pachu.

„V takový den je hanba být pod střechou,“ poznamenal Cadfael. „Posaďte se tady na sluníčku a já přinesu mazání.“

Elave se ochotně posadil na lavičku u severní zdi, nastavil obličej slunci a položil břímě vedle sebe. Cadfael je se zájmem po očku pozoroval; ale nejprve přinesl čisticí roztok a ještě jednou namazal ránu.

„Už to ani neucítíte, je to celkem čisté. Mladé maso se dobře hojí a rozhodně jste po cestě světem potkal víc nebezpečí, než byste měl potkat tady v Shrewsbury.“ Zazátkoval lahvičku a přisedl k hostu. „Předpokládám, že ještě ani nevědí, že jste se vrátil a že je jejich příbuzný mrtev ? myslím rodina tady ve městě?“

„Ne, ještě ne. Včera večer jsem sotva stačil pána uložit a kvůli té hádce dnes ráno v kapitule jsem neměl možnost jim vzkázat. Znáte je, jeho synovce? Girard se stará o ovce a prodej a sváží vlněnou stříž od ostatních, které zastupuje. Jevan vždycky dohlížel na výrobu pergamenu, už za Williamových časů. Když tak uvažuji, mohlo se to změnit za ten čas, co jsem byl pryč.“

„Najdete je všechny naživu,“ uklidnil ho Cadfael, „to vím. Ne že bychom je tady v Předklášteří moc vídali. Někdy přijdou na svátky, ale mají svůj vlastní kostel svatého Alkmunda.“ Znovu pohlédl na truhličku, kterou Elave položil na lavici mezi sebe a Cadfaela. „Tohle jim vezl William z cesty? Smím se podívat? Abych pravdu řekl, stejně se na to dívám a nemůžu z toho spustit oči. Je to úžasný kousek řezbářské práce. A určitě starý.“

Elave na skřínku shlédl s kritickým oceněním a lhostejným odstupem toho, pro nějž znamená jen záležitost k vyřízení, něco, co rád předá a zbaví se toho. Ochotně ji však uchopil a podal Cadfaelovi, aby si ji pořádně prohlédl.

„Mám ji přinést jako věno děvčeti. Když onemocněl tak těžce, že nemohl dál, myslel na ni, protože on ji vzal do domu, hned jak se narodila. Proto mi dal tohle pro Girarda, aby to pro ni použil, až se bude chtít vdávat. Děvče bez věna má špatné vyhlídky, když hledá manžela.“

„Vzpomínám si, že tam byla malá holčička,“ přitakal Cadfael, s obdivem obraceje truhličku v rukou. Bylo to něco, co by probudilo umělce v každém člověku. Byla vyrobena z nějakého tmavého východního dřeva, asi stopu dlouhá, osm palců široká a čtyři hluboká, s dokonale přiléhajícím víkem a malým zlaceným zámečkem. Spodní povrch byl hladký, vyleštěný do téměř černého lesku, vršek a okraje víka krásně a spletitě vyřezávané reliéfními vinnými listy a hrozny a doprostřed víka byla vložena kosočtverečná slonovinová destička s tváří ověnčenou svatozáří a velikýma byzantskýma očima. Byla tak stará, že ostré hrany byly poněkud ohlazeny a zaobleny doteky rukou, ale linie řezeb byly stále ještě zvýrazněny zlacením.

„Znamenitá práce!“ pronesl s úctou Cadfael. Vážil ji v rukou, byla jako z jednoho kusu dřeva, uvnitř se nic nehýbalo. „Nikdy jste se neptal, co je vevnitř?“

Elave se zatvářil trochu překvapeně a lhostejně pokrčil rameny. „Byla zabalená a měl jsem jiné starosti. Teprve před půlhodinou jsem ji vytáhl ze zavazadla. Ne, nikdy jsem se neptal. Předpokládal jsem, že pro ni ušetřil nějaké peníze. Jen ji nesu Girardovi, jak mám nakázáno. Je toho děvčete, ne moje.“

„Nevíte, kde ji sehnal?“

„Ale ano, vím, kde ji koupil. Od chudého diákona na tržišti v Tripolisu těsně předtím, než jsme cestou domů nastoupili na loď mířící na Kypr a do Thessaloniky. Trousili se tam tehdy křesťanští uprchlíci z končin za Edessou, vyhnaní z klášterů mameluckými nájezdníky z Mosulu. Přišli skoro s holýma rukama, museli prodávat všechno, co se jim podařilo vzít s sebou, aby měli z čeho žít. William s kupci tvrdě smlouval, ale s těmihle chudáky jednal spravedlivě. Vyprávěli, že v těch krajích začíná být život těžký a nebezpečný. Cestu tam jsme podnikali po souši, byla zdlouhavá, ale William chtěl vidět velkou sbírku relikvií v Konstantinopoli. Ale cestu domů jsme zahájili přes moře. Spousta řeckých a italských kupeckých lodí se odtamtud plaví až do Thessaloniky, některé dokonce až do Bari a do Benátek.“

„Bývaly časy,“ zádumčivě se zahleděl do minulosti Cadfael, „kdy jsem tamní moře znal nazpaměť. Jak se vám dařilo při hledání noclehu na těch dlouhých cestách?“

„Tu a tam jsme vždycky šli kousek cesty s nějakou skupinou, ale většinou jen sami dva. Mniši z Cluny mají hospice po celé Francii a po celé délce Itálie, dokonce i nedaleko císařova města mají dům pro poutníky. A jakmile se dostanete do Svaté země, všude poskytují nocleh rytíři johanité. Byla to velká výprava,“ jakoby s podivem pronesl náhle Elave. „Cestou žije člověk ze dne na den a nehledí dopředu dál než na zítřek a dozadu nejdál na včerejšek. Teď to vidím všechno v celku a je to úžasné.“

„Ale všechno nebylo jen dobré,“ poznamenal Cadfael. „To není možné a nemohli bychom to ani žádat. Vzpomeňte si na chlad a déšť a hlad, tu a tam na zloděje a na nějakou tu ránu od těch, kdo se příživují na pocestných ? jen mi neříkejte, že jste žádné takové nepotkali! A na únavu a chvíle, kdy William onemocněl, špatnou stravu, nedobrou vodu, kamení na cestě. To všechno jste potkali. Každý, kdo putuje tak daleko do světa, tohle všechno potká.“

„Pamatuji se na to všechno,“ neústupně opáčil Elave, „a přece je to úžasné.“

„Správně! Tak to má být,“ vzdychl Cadfael. „Hochu, rád bych si s vámi poseděl a popovídal o každém kroku té cesty, až budete mít volno. Běžte odevzdat tu truhličku mistru Girardovi a povinnost budete mít za sebou. A co budete dělat teď? Půjdete zase pracovat k nim?“

„Ne, to ne. Pracoval jsem pro Williama. Mají vlastního písaře, nechtěl bych ho připravit o místo a dva nepotřebují. Mimoto bych chtěl něco jiného. Nechám si čas na rozkoukání. Vrátil jsem se a umím víc, než když jsem odcházel, tak bych to rád využil.“ Vstal a strčil si vyřezávanou skřínku pevně pod paži.

„Zapomněl jsem,“ zamyšleně sledoval jeho pohyb Cadfael, „pokud jsem to vůbec někdy věděl, jak k tomu dítěti přišel? Sám žádné děti neměl, Girard, pokud vím, také ne a druhý bratr se nikdy neoženil. Kde se to děvče vzalo? Nějaký nalezenec, kterého se ujal?“

„Dalo by se to tak říct. Měli služebnou, prostou duši, která měla smůlu, že jeden rok na trhu potkala podomního obchodníka a porodila dceru. William matce i dítěti poskytl střechu nad hlavou, Margaret se o děťátko starala jako o vlastní, a když matka zemřela, děvče si prostě nechali. Byla to hezká holčička a měla lepší rozum než matka. William ji pojmenoval Fortunata. Říkal, že přišla na svět a neměla nic, dokonce ani otce, a přesto si našla domov a rodinu, takže bude celý život dopadat na nohy jako kočka. Když jsme odcházeli, bylo jí jedenáct, šlo jí na dvanáctý, a vyrostlo z ní hubené, zubaté motovidlo samá ruka samá noha. Říká se, že z nejhezčích štěňat bývají nejošklivější psi. Bude potřebovat slušné věno, aby nahradilo její nevábný zjev.“

Protáhl se v celé délce, nadhodil si skřínku pod paží, lehce sklonil hlavu v přátelském pozdravu a už rázoval pryč po pěšině. Jeho snahu rychle dokončit všechny svěřené mu povinnosti trochu brzdilo pomyšlení, že Williamovu rodinu neviděl sedm let a že čas s sebou nutně přinesl odcizení, které si do této chvíle skoro neuvědomoval. Co kdysi bývalo důvěrně známé, bylo nyní cizí a bude chvíli trvat, než do toho zase pronikne. Cadfael se za ním díval, jak mizí za zimostrázovým plotem, a trochu ho litoval a trochu mu záviděl.

Dům Girarda z Lythwoodu měl jako mnoho kupeckých usedlostí v Shrewsbury tvar písmene L. Krátká nožička se táhla podél ulice a byl v ní proražen průchod na dvůr a dál na zahradu. Tato strana měla jen jedno podlaží a byl v ní krámek, kde mladší bratr Jevan skladoval a prodával hotové listy a soubory pergamenu i vydělané kůže, z nichž se skládaly a přiřezávaly. Delší nožka nastavovala do ulice štítovou stranu a tvořilo ji nízké přízemí a obytné patro nad ním, s podkrovím ve strmé střeše, kde byly další prostory na spaní. Celá usedlost nebyla velká, protože ve městě, sevřeném těsnou smyčkou řeky, byly pozemky cenné. Na předměstích Frankwellu na jedné a Předklášteří na druhé straně bylo místo na rozvoj, ale uvnitř hradeb musel být každý palec půdy využit co nejlépe.

Elave se před domem zastavil a chviličku vnímal ten zvláštní pocit: náhlé hřejivé teplo návratu, téměř panickou neochotu vejít a ohlásit se, němý údiv, jak je dům, v němž tolik let bydlíval, malý. V drtivě obrovitých konstantinopolských bazilikách i v hluboké osamělosti pouští si člověk zvykne na bezbřehost.

Pomalu vešel úzkým průchodem do dvora. Napravo stáje, chlév pro krávu, dřevěné skladiště a nízký kurník, přesně tak, jak to pamatoval, nalevo domovní dveře, dokořán jako vždycky v takových letních dnech. Ze zahrady, která se táhla za domem, právě přicházela žena s košem čerstvě vypraného prádla v náručí, jak je sundala z živého plotu. Všimla si vstupujícího neznámého a zrychlila krok.

„Dobrý den, pane! Jestli hledáte mého manžela…“ Tu se ohromeně zarazila, poznávajíc, ale zprvu nevěříc svým očím. Od osmnácti do pětadvaceti let se mladý muž nezmění tolik, aby ho ve vlastní rodině nepoznali, třebaže za tu dobu zmužní a vyzraje. Prostě ho jen nečekala, neměla tušení, že není dobrých pět set mil odtud.

„Paní Margaret,“ oslovil ji Elave, „snad jste na mě nezapomněla?“

Hlas dokončil, co obličej začal. Zarděla se zjevným potěšením, že ho vidí. „No ne, jsi to ty! Na chviličku mi z tebe zůstal rozum stát, myslela jsem, že mám vidění, že jsi ještě někde na druhém konci světa, daleko v cizině. Tak vida, jsi tu, živ a zdráv, po všem tom putování. To jsem ráda, že tě zase vidím, chlapče, a Girard i Jevan budou mít také radost. Kdo by si pomyslel, že se tu zčistajasna zjevíš, a právě včas na svátek svaté Winifred! Pojď dál, pojď dál, jen odložím prádlo a dám ti napít, a povídej mi, jak se ti celý ten dlouhý čas dařilo.“

Uvolnila si ruku, vřele ho uchopila za paži a vedla ho do síně k lavici u okna se sundanou okenicí s tak povídavou dobrou vůlí, že nepostřehla jeho zamlklost. Byla to úhledná hnědovlasá, čilá ženička mezi čtyřicítkou a padesátkou, zdravá a pracovitá, dobrá a rozvážná sousedka a v celé její domácnosti se zračila její dobrodušnost a silná vůle.

„Girard je pryč, sbírá stříž, ještě mu to bude nějaký den trvat. Už ho vidím, jak se zatváří, až přijde a uvidí strýčka Williama sedět za stolem jako za starých časů. Ale kde je? Jde za tebou, nebo má nějaké jednání v opatství?“

Elave se nadechl a vyřkl, co muselo být vyřčeno. „Už nepřijde, paní.“

„Nepřijde?“ užasla a prudce se otočila ve dveřích spíže.

„Mrzí mě, že vám nenesu lepší novinu. Pan William zemřel ve Francii, než jsme stačili nastoupit na loď domů. Ale přivezl jsem ho domů, jak jsem mu slíbil. Leží teď v opatství a zítra tam má být pochován na hřbitově mezi dobrodinci domu.“

Stála nehnutě a zírala na něho, džbán a pohár zapomenuty v rukou, a dlouhou chvíli mlčela.

„Tak to chtěl,“ pokračoval Elave. „Vykonal, co si předsevzal, a má, co chtěl.“

„To nemůže říct každý,“ pomalu přitakala Margaret. „Tak strýček William je v Pánu! Říkala jsem si, že má nějaké jednání v opatství, a taky má, ale ne takové, jak jsem si představovala. A tys ho musel vézt přes moře sám! A Girard je pryč a nikdo neví, kde právě je! Bude ho mrzet, že tu není, aby se pořádně rozloučil s dobrým člověkem.“ Otřásla se, probrala se z chvilkové strnulosti, praktická jako vždy. „No, to není tvoje chyba, ty ses k němu zachoval dobře a nemáš si co vyčítat. Posaď se a udělej si pohodlí.

Aspoň jsi doma, cestování máš prozatím za sebou a zasloužíš si odpočinek.“

Přinesla mu pivo a posadila se k němu, bez rozčilení uvažujíc, co je třeba v dané chvíli ještě udělat. Jako schopná žena bude mít všechno připravené a uspořádané, ať se manžel vrátí včas, nebo ne.

„Bylo mu, počítám, skoro osmdesát,“ pravila. „Vedl dobrý život, byl to dobrý příbuzný a dobrý soused a skončil na svaté výpravě, po které z celého srdce toužil, jakmile mu ji ten starý kazatel od Svatého Osytha nasadil do hlavy. Tak to vidíš,“ povzdechla a zavrtěla hlavou, „sedím tu a vzpomínám jako hloupá, a přitom není čas! Byla bych čekala, že nám opat vzkáže, co je potřeba, hned jak jsi vešel do brány.“

„Dověděl se to až dnes ráno v kapitule. Je tu teprve čtyři roky a my byli pryč sedm. Ale už je všechno zařízeno.“

„Tam možná ano, ale musím se postarat, aby bylo všechno zařízeno tady, protože sem přijdou všichni sousedi, a doufám, že se s námi po pohřbu vrátíš i ty. Máme štěstí, že je tu Conan. Pošlu ho na západ, aby zkusil sehnat Girarda včas, i když těžko říct, kde touhle dobou bude. Má tam navštívit šest stád. Klidně tu seď, než přivedu Jevana z krámu a Aldwina od účetnictví, a pak nám budeš o starém pánovi povídat. Fortunata je ve městě na nákupu, ale určitě se brzo vrátí.“

Vmžiku byla pryč, cupitala pro Jevana a Elave zůstal sedět bez dechu a oněmělý její pohotovou vyřídilkou. Ani neměl příležitost se zmínit o svěřené věci, kterou má předat. Za pár minut byla zpátky s výrobcem pergamenu, písařem a ovčákem Conanem v patách, což bylo až na nepřítomnou schovanku vlastně teď celé jádro domácnosti. Elave je všechny znal z dřívější služby, ale výrazně se změnil jen jeden. Když viděl naposled Conana, byl to dvacetiletý mladík, štíhlý a pružný, teď byl rozložitý, obalil se masem i svaly a vyvinul se v pohledného hromotluka, zardělého a zestatnělého životem pod širým nebem. Aldwin vstoupil do domácnosti jako Girardův sloužící, a když William svého chlapce odvedl s sebou na cesty, převzal Elavovu práci. Bylo mu tenkrát přes čtyřicet, stěží uměl číst a psát, ale byl od přírody nadaný počtář. Nyní, téměř v padesáti letech, vypadal skoro stejně, jen vlasy mu víc zeedivěly a na temeni už řídly. Musel tvrdě pracovat, aby si vydobyl a udržel své místo, a v dlouhém obličeji měl vryté ustrašené vrásky námahy a úzkosti. Elave se naučil číst a psát brzy, od kněze, kterému se malý farník jevil jako slibný, takže si dal práci a vzdělal ho, a chlapec se dětsky nejapně těšil ze své nadřazenosti, když pracoval s Aldwinem. Vzpomínal si teď, jak blaženě předával znalosti mnohem staršímu muži, ne protože by si upřímně přál mu pomoci, ale spíš aby ho svou chytrostí oslnil a udělal dojem na ty, co tomu přihlíželi. Dnes byl starší a moudřejší, objevil, jak veliký je svět a jak malý je on sám. Byl rád, že Aldwin má tohle zajištěné místo, tuto pevnou střechu nad hlavou a že ho nikdo neohrožuje.

Jevan z Lythwoodu právě překročil čtyřicítku. Byl o sedm let mladší než jeho bratr, vysoký, vzpřímený, útlý, s hladce oholenou tváří učence. Jako chlapci se mu nedostalo školského vzdělání, ale protože se záhy pustil do výroby pergamenu, povšimli si ho vzdělaní muži, kteří od něho nakupovali, mniši, úředníci, dokonce i těch pár šlechticů z okolních statků, kteří měli trochu vzdělání, a protože měl bystrou a dychtivou inteligenci, začal se od nich učit, vzbudil jejich zájem, takže mu pomáhali dělat pokroky a tak se vypracoval na vzdělance, jako jediný v domě uměl číst latinsky a plynně anglicky. Obchodu prospívalo, když prodavač pergamenů měl stejné kvality jako jeho výrobky a rozuměl tomu, jak je kulturní svět používá.

Ti všichni přiběhli Margaret v patách, družně se shlukli okolo stolu a vítali cestovatele, zvědaví, jaké přináší noviny. Ztráta Williama, starého muže, opustivšího svět ve stavu milosti a dosáhnuvšího místa odpočinku, po kterém toužil, nebyla tragédií, ale naplněním celkově uspokojivého života. Přijímali ji tím snáze, že z této domácnosti odešel již před sedmi lety, a mezera, kterou po sobě nechal, se poklidně uzavřela a nyní se znovu neprotrhla jeho návratem. Elave jim pověděl o zpáteční cestě, co mohl, o opakujících se záchvatech nemoci a o smrti, lehké smrti v čisté posteli a s duší vyzpovídanou a rozhřešenou, ve Valognes, nedaleko přístavu, odkud měl nastoupit na loď domů.

„A pohřeb má zítra,“ doplnil Jevan. „V kolik hodin?“

„Po mši v deset. Opat se ujme obřadu sám. Postavil se za požadavek mého pána,“ dodal Elave na vysvětlenou, „proti nějakému kanovníkovi z Canterbury, který je tam na návštěvě. Cestuje s ním jeden z biskupových diákonů a ten z hlouposti vyklopil nějakou starou historii o rozepři s cestujícím kazatelem kdysi před léty, načež tenhle Gerbert vytáhl na světlo všechno do posledního slova, chtěl prohlásit Williama za kacíře a odepřít mu pohřeb, ale opat si dupl a mé prosbě vyhověl. Málem jsem sám dostal nálepku kacíře,“ přiznal Elave, rozčilený při vzpomínce, „když jsem se s tím chlapem přel. Ten tedy nemá rád, když se mu odporuje. Těžko mohl napadnout opata v jeho vlastním domě, ale mě si myslím moc nezamiloval. Radši abych se držel pěkně při zemi, dokud neodjede.“

„Udělal jsi dobře,“ rozpálila se Margaret, „že ses zastal svého pána. Doufám, že ti to neuškodilo.“

„To jistě ne! Už je to pryč. Přijdete zítra na mši?“

„Přijdeme všichni,“ ujistil ho Jevan, „muži i ženy. I Girard, jestli ho včas seženeme, ale ten je na cestách a může už být skoro u hranice. Chtěl se vrátit na svátek svaté Winifred, ale u stád v pohraničí se člověk snadno zdrží.“

Elave nechal dřevěnou skřínku ležet na lavici pod oknem. Teď vstal a přenesl ji na stůl. Všechny oči se na ni se zájmem upřely.

„Dostal jsem nařízeno, abych tohle předal do rukou panu Girardovi. Pan William mu ji poslal, aby ji opatroval pro Fortunatu, dokud se nebude vdávat. Je to její věno. Když byl tak těžce nemocný, vzpomněl si na ni a prohlásil, že musí mít věno. A poslal tohle.“

Jevan byl první, kdo se natáhl a dotkl se skřínky, uchvácen krásou vyřezávání.

„To je vzácná práce. Našel ji někde na Východě?“ Zvedl ji a podivil se, jak je těžká. „Je to pěkná pokladnice. Co je uvnitř?“

„To nevím. Když mi ji dal, měl smrt na jazyku a pověděl mi jen to, co chtěl. Nic víc a já se ho nikdy nevyptával. Měl jsem tehdy i potom dost co dělat.“

„To ano,“ přisvědčila Margaret, „a udělal jsi to velmi dobře a my ti dlužíme poděkování, protože byl náš příbuzný a dobrý člověk, a já jsem ráda, že měl u sebe tak hodného mládence, který ho bezpečně provázel celou cestu tam a zase domů.“ Vzala skřínku ze stolu, kam ji Jevan položil, a s očividným obdivem přejížděla prstem po zlacených řezbách. „Dobrá, jestli ji poslal Girardovi, uložím ji, dokud se Girard nevrátí domů. To je věc pána domu.“

„I ten klíček je umělecké dílo,“ prohodil Jevan. „Takže naše Fortunata si opravdu zaslouží své jméno, jak strýček William vždycky říkal. A to šťastné děvče je pořád ještě na nákupu a ani o svém štěstí neví!“

Margaret otevřela vysokou prádelní skříň v koutě místnosti a uložila skřínku i klíček na horní polici. „Tady zůstane, dokud se můj manžel nevrátí, a on ji bude dobře opatrovat, dokud se mé děvence nezachce vdavek a nepadne jí do oka mládenec, kterého bude chtít za manžela.“

Všechny oči sledovaly Williamův dar až do úkrytu. Aldwin pravil trpce: „Najde se spousta těch, co ji budou chtít za ženu, jakmile se doslechnou, že jim něco přinese věnem. Bude potřebovat vaše dobré rady, paní.“

Conan nikdy nebyl žádný mluvka a ani teď neřekl jediné slovo, ale i on sledoval skřínku očima, dokud se za ní nezavřely dveře skříně, a to, co hodlal říci, pronesl až na sám konec, když Elave vstával k odchodu. Ovčák se zvedl zároveň s ním.

„Tak já půjdu, vezmu poníka a poohlídnu se po pánovi. Ale ať už ho najdu, nebo ne, do tmy jsem zpátky.“

Všichni se rozcházeli za prací, a tu Margaret vzala Elava za rukáv a zadržela ho, dokud ostatní neodešli.

„Určitě chápeš, jak to je,“ oslovila ho důvěrně. „Neřekla bych to nikomu jinému, než tobě, Elave. Vždycky jsi byl dobrý účetní, pracovitý, a řeknu ti poctivě a po pravdě, Aldwin se s tebou vůbec nedá srovnat, přestože dělá, co může, a všechno, co se od něho žádá, celkem dobře zvládne. Ale stárne a nemá žádný domov ani příbuzné a co by si počal, kdybychom se s ním teď rozloučili? Ty jsi mladý, nejeden kupec by tě s tvou znalostí světa rád zaměstnal. Nebudeš se zlobit…“

Elave jí už dávno porozuměl a spěšněji vpadl do řeči, aby ji ubezpečil. „Ne, ne, vůbec na to nemyslete! Ani mě nenapadlo očekávat, že dostanu své někdejší místo zpátky. Za celý svět bych nechtěl přebrat Aldwinovi to jeho. Jsem rád, že je na zbytek života zajištěný. Se mnou si nedělejte starosti, já se porozhlédnu a práci si najdu. A abych vám vyčítal, že mě nezvete zpět, na to jsem ani nepomyslel. V tomhle domě mě potkalo jen dobré a nezapomenu na to. Ne, jen ať Aldwin pokračuje v práci, přeji mu všechno nejlepší.“

„Tak si tě pamatuji!“ z celého srdce vydechla úlevou. „Věděla jsem, že mi budeš rozumět. Doufám, že dostaneš službu u nějakého cestujícího kupce, který obchoduje se zámořím, to by bylo pro tebe asi to nejlepší po tom všem, co jsi viděl a dělal. Ale zítra po pohřbu strýčka Williama s námi půjdeš a najíš se u nás?“

Ochotně slíbil rád, že se vzájemné vztahy vyjasnily. Po pravdě řečeno, měl dojem, že by se tu možná cítil jaksi uvězněný a spoutaný, kdyby měl vyjednávat nákupy vlny, vyplácet mzdy, vážit a prodávat vlnu a zabývat se drobnými zisky a výdaji dobrého, ale omezeného podniku. Nebyl si ještě jistý, co vlastně chce, mohl si dovolit nějaký čas se rozhlížet, než se někde uváže. Cestou ze dveří síně se potkal s Conanem, který mířil do stáje, ustoupil a pustil Margaretina posla napřed.

Z úzkého průchodu do ulice se právě vynořila mladá žena s košíkem přes ruku a mířila přes dvůr k nim. Nebyla příliš vysoká, ale vypadala tak, protože se nesla zpříma a kráčela dlouhými, volnými kroky, lehce a pružně jako plnokrevné hříbě. Prosté šedé šaty se houpaly svižnými pohyby pevného těla a hlava, pěkně nasazená na dlouhé šíji, byla korunována silným pletencem tmavých vlasů, tu a tam prosvítajících do červena. V půli cesty přes dvůr se naráz zastavila, otevřela ústa i oči údivem a náhle se rozesmála v radostném úžasu.

„Ty!“ zvolala nadšeně. „Je to pravda? Nezdá se mi to?“

Oba je rázem zastavila a překvapila vřelostí svého uvítání. Elave zíral jako hlupák na tu neznámou dívku, která přesto znala jeho, a dokonce měla radost, že ho vidí, Conan vedle něho stanul ostražitě a mlčky, bez výrazu, jen zúženýma očima upřeně přejížděl z jednoho na druhého.

„Ty mě neznáš?“ ozval se jasný zvoneček dívčina hlasu do bublajícího pramínku jejího smíchu.

Je osel, kdo jiný to mohl přicházet takhle s nepokrytou hlavou a s nákupem z města? Ale opravdu by ji nepoznal. Hubená, špičatá tvářička se vyplnila v hladký slonovinový ovál, zuby, kterých se tehdy zdálo příliš mnoho a byly příliš velké pro její ústa, nyní bíle a pravidelně zářily mezi sytě růžovými rty, které se usmívaly jeho ohromení a zmatku. Všechny ostré kůstky se půvabně zaoblily, dlouhé vlasy, které jí visívaly po hubených ramenou, vypadaly, takto spletené a stočené, na její hlavě jako koruna a zelenkavé, oříškové oči, jejichž upřený pohled ho před sedmi lety rozčiloval, se nyní třpytily a hřály potěšením, že ho opět vidí. Bylo to opravdu lichotivé.

„Už tě poznávám,“ namáhavě hledal slova. „Ale změnila ses!“

„Zato ty ne,“ opáčila. „Snad jsi opálenější a vlasy máš ještě světlejší, ale poznala bych tě všude. A zjevíš se tu tak bez výstrahy a oni by tě nechali odejít a nepočkat na mě!“

„Přijdu zase zítra,“ ujistil ji a zaváhal, má-li se tady uprostřed dvora s Conanem jako divákem pouštět do vysvětlování. „Paní Margaret ti všechno poví. Přinesl jsem zprávy…“

„Kdybys věděl,“ pokračovala Fortunata, Jak často a jak dlouho jsme o vás dvou povídaly a přemýšlely, jak se vám v těch dalekých končinách vede. Není to každý den, aby se nám příbuzní vypravili za takovým dobrodružstvím. Myslíš, že jsme po vás ani nevzdechli?“

Za celé ty roky snad na nikoho z těch, které nechal doma, nevzpomněl. V tomto domě mu byl nejbližší William, ten jediný pro něho něco znamenal a s Williamem také radostně odešel. Nepřemýšlel o nikom, koho tu nechal, a zejména ne o jedenáctileté nohaté holčičce s pupínky v obličeji a zneklidňujícím, upřeným pohledem.

„Pochybuji, že jsem si to zasloužil,“ se studem odpověděl.

„Co s tím mají společného zásluhy? A chtěl jsi odejít a přijít až zítra? Kdepak, to nejde! Pojď se mnou zpátky do domu, aspoň na hodinku. Proč mám čekat do zítřka, než si začnu zvykat, že tě zase budu vídat?“

Vzala ho za ruku, otočila ho zpátky k otevřeným dveřím, a přestože věděl, že to není nic jiného, než otevřené a smělé přátelství někoho, kdo ho znal odmalička a v nepřítomnosti na něho vzpomínal v dobrém, jako vzpomíná v dobrém na všechny lidi dobré vůle ? nic víc, zatím! ?, šel s ní jako poslušné děcko, umlčen a očarován. Byl by šel, kamkoli by ho vedla. Musel jí povědět něco, co její radost na chvilku zakalí, a nadále neměl žádná práva na ni ani na tento dům, žádný důvod věřit, že pro něho někdy bude něčím víc než nyní, stejně jako on pro ni. Ale šel s ní a teplé šero síně je přijalo.

Conan za nimi chvilku hleděl se staženým obočím, než pokračoval ke stáji, a mozek mu pracoval na plné obrátky.

[IV]

Byla už docela tma, když se Conan vrátil, a vrátil se sám.

„Jel jsem až do Fortonu, ale on hned po ránu odjel do Nesse a je pravděpodobné, že tam během dne skončí a navečer pojede dál. Myslel jsem, že bude nejlepší se vrátit. Zítra nepřijede, a kdyby, tak pozdě na to, aby starého Williama doprovodil ke hrobu. Vždyť také o ničem neví.“

„Bude mu líto, že se nemohl se starým pánem rozloučit,“ potřásla hlavou Margaret, „ale už se s tím nedá nic dělat. No, budeme to muset všechno správně zařídit místo něho. Stejně by asi byla škoda volat ho zpátky z takové dálky, aby ztratil dva dny nebo i víc teď v čase stříhání ovcí. Třeba je dobře, žes ho nesehnal.“

„Strýc William bude spát stejně dobře,“ prohodil nevzrušeně Jevan. „Za svých časů se v obchodování vyznal, nebyl by pro maření času ani by neriskoval, že mu nějaký jiný obchodník přebere zákazníka, jakmile se obrátí zády. Nedělej si starosti, rodina se zítra náležitě ukáže. A jestli chceš ráno brzo vstávat a chystat stůl, Meg, radši si jdi lehnout a odpočiň si.“

„Ano,“ vzdychla a opřela se rukama o stůl, aby vstala. „To nic, Conane, dělal jsi, co jsi mohl. V kuchyni máš maso, chléb a pivo, jen co ustájíš poníka. Dobře se oba vyspěte! Jevane, zhasíš lampu a zavřeš dveře na závoru?“

„Jistě. Kdy jsem na to zapomněl? Dobrou noc, Meg!“

V poschodí byla jediná ložnice a ta patřila pánovi domu. Fortunata měla pokojíček nahoře, oddělený v prostoru podkroví, kde měli lůžka Aldwin a Conan, a Jevan spal v komůrce nad vchodem z ulice do dvora, kde přechovával své obzvlášť výběrové zboží a truhlici s knihami.

Margaret za sebou zavřela dveře. Conan se otočil a šel do kuchyně, ale ve dveřích se ohlédl a zeptal se: „Zdržel se dlouho? Ten mladý? Chystal se odejít zároveň se mnou, ale na dvoře jsme potkali Fortunatu a on se s ní vrátil.“

Jevan vzhlédl se shovívavým podivem. „Zůstal tu a najedl se s námi. Je také pozván na zítra. Zdá se, že ho naše děvče rádo vidělo.“ Jeho vážný, dlouhý obličej, v klidu velmi důstojný, prosvětlovaly jiskřivé černé oči, jimž nic neuniklo, a zdálo se, že v tu chvíli vidí Conanovi až nepříjemně do duše a to, co vidí, mu připadá mírně zábavné. „Nemusíš si dělat starosti,“ prohodil Jevan. „Není ovčák, aby ti zkřížil plány. Běž se navečeřet. Starosti ať si dělá Aldwin, pokud někdo.“

Tohle Conana dosud nenapadlo, ale mělo to svou oprávněnost stejně, jako ona druhá možnost, jíž se skutečně zaměstnával. Odešel do kuchyně a v hlavě se mu pletly obě otázky. Našel tam čekající jídlo a u stolu zamračeného Aldwina s poloprázdným korbelem piva.

„Nikdy mě nenapadlo,“ pravil Conan a roztáhl se na druhé straně stolu, „že toho mladého frajera ještě někdy uvidíme. Slýcháme o tolika nebezpečích na zemi i na moři, na souši je to samý hrdlořez a lupič, na moři bouře, ztroskotání a piráti, a on se ze všeho vymotá a bezpečně se vrátí domů. Dokázal víc než jeho pán!“

„Našel jsi Girarda?“ zeptal se Aldwin.

„Ne, je příliš daleko na západě. Nebyl čas jet za ním dál, budou muset starého pohřbít bez něho. Nijak by mě nemrzelo,“ upřímně přiznal Conan, „kdybychom pochovávali Elava.“

„Však zas odejde,“ usilovně zadoufal Aldwin. „Je z něho dnes moc velký pán, ten tu nezůstane.“

Conan se zasmál, ale ne pobaveně. „Myslíš? Odpoledne se k odchodu chystal, dokud mu oči nepadly na Fortunatu. Vrátil se docela ochotně, když ho vzala za ručičku a pozvala ho do domu. A podle toho, jak se na sebe dívali, holka nebude mít oči pro nikoho jiného, dokud tu bude on.“

Aldwin na něho nevěřícně pohlédl. „Snad ji nechceš ty sám? Zatím jsem to na tobě nepozoroval.“

„Docela se mi líbí, odjakživa. Ale přestože se k ní chovají jako k dceři, jejich není, jen nalezenec, nad kterým se smilovali. A když jde o peníze, ty se nechávají vlastní krvi, zejména mužům, a paní Margaret má nějaké synovce, přestože Girard ne. Líbí, nelíbí, člověk musí myslet na budoucnost.“

„A teď se ti děvče líbí ještě víc, když dostala od starého Williama věno,“ bystře uhodl Aldwin, „a chtěl bys, aby ten druhý zmizel a ona na něj zapomněla. Přestože jí to věno přinesl sám! A jak víš, že to, co je vevnitř, za něco stojí?“

„V takové nádherně vyřezávané skřínce? Viděl jsi, jak je vyzdobená, samé vinné listy a slonovina.“

„Krabice je krabice. Záleží na tom, co je vevnitř.“

„Do takové skřínky by nikdo nedával šmejd. Ale ať to má cenu velkou, nebo malou, za risk to stojí. Protože to děvče se mi vážně líbí a myslím, že je jen rozumné a žádná hanba, když se mi líbí o to víc, že má majetek. A ty radši mysli sám na sebe,“ dodal vážně, jestli Fortunata mladého zláká a on zůstane tady, kde se vyučil písařině.“

Vyslovil to, co nahlodávalo Aldwinův pokoj mysli, ostatně vždy vratký, od chvíle, kdy se Elave ukázal. Písař však učinil chabý pokus to odbýt. „Neviděl jsem žádné známky toho, že by ho tu chtěli zpátky.“

„Na někoho, koho tu nechtějí, ho dost nápadně vítali,“ odsekl Conan. „Mimoto jsem zrovna říkal Jevanovi něco, na co mi odpověděl, že já si starosti dělat nemusím, protože Elave není ovčák, takže mi nic nehrozí. Ať si dělá starosti Aldwin, pokud někdo, povídá mi.“

Aldwin si dělal starosti celý večer a projevovalo se to na jeho rukou, pevně stisknutých, až mu bělely klouby, a na ústech, trpce stažených, jako by je měl plná žluči. Seděl němě, dusil se vlastními obavami a podezřením a lehkovážný Jevanův výrok mu je dostatečně potvrdil.

„Proč se musel bezpečně vrátit z bláznivé cesty, na jaké už zahynuly tisíce lidí?“ mračil se Conan. „Bůh ví, že mu nic moc špatného nepřeju, ale chtěl bych, aby byl někde jinde. Přál bych mu všechno nejlepší, jen kdyby si to šel užívat někam jinam. Byl by ovšem blázen, kdyby neviděl, že se může docela dobře zařídit tady. Neumím si představit, že by vzal nohy na ramena.“

„Leda by měl za patami honicí psy,“ zlomyslně si přisadil Aldwin.

Aldwin zůstal ještě chvíli sedět, když Conan odešel spát. Až vstane, bude v síni určitě tma, vstupní dveře na závoru a Jevan ve své komůrce. Zapálil od dohasínající olejové lampičky kousek svíčky, aby si posvítil na cestu přes síň k dřevěným schodům do podkroví, a pak skomírající plamínek sfoukl.

V síni bylo ticho a nic se nehýbalo, jen okenice slabounce skřípala v nočním větru. Aldwinova svíčka tvořila jen světlý bod ve tmě, na přejití známé místnosti však to světlo stačilo. Byl v půli cesty ke schodišti, tu se zastavil, chviličku váhal, naslouchaje uklidňujícímu tichu, potom se otočil a namířil si to přímo ke skříni.

Klíč zůstával v zámku, skříň se málokdy zamykala. Těch pár cenností, které v domě měli, bylo v truhle v Girardově ložnici. Aldwin opatrně otevřel vysoké dveře, svíčku si postavil na polici ve výši prsou a sáhl do horní police, kam Margaret uložila Fortunatinu skřínku. Ještě než ji postavil vedle světla, zaváhal. Co když klíček zaskřípe, místo aby se otočil tiše, nebo s ním vůbec otočit nepůjde? Nedokázal by vysvětlit, co ho nutilo slídit, ale silná zvědavost v něm žila neustále, jako by musel vědět všechno, co se v domě šustne, aby nepřehlédl nic, co by mohlo být použito proti němu. Otočil klíčkem a ten se zvrtl hladce a tiše. Byl vyroben stejně dobře jako zámeček, který otvíral, a schránka, kterou zdobil a chránil. Aldwin levou rukou zvedl víko a pravou svíčku, aby si posvítil dovnitř.

„Co tam děláš?“ ozval se z vrcholu schodiště ostře a podrážděně Jevanův hlas.

Aldwin sebou prudce trhl a setřásl si na ruku kapky rozpáleného vosku. Vmžiku měl víko sklapnuté, zámek zamčený a v panickém chvatu strčil skřínku zpátky nahoru. Dík otevřeným dveřím skříně nebylo vidět, co dělá. Z horních schodů, po nichž scházel jako pohyblivý stín mezi stíny, mohl Jevan vidět světlo, ale ne jeho zdroj, kousek otevřené skříně a Aldwinovo tělo jako ostrou siluetu, ale nemohl vidět, co dělá s rukama, leda snad, jak se natahuje vzhůru a vrací na místo zneuctěný poklad. Aldwin sáhl na polici a otočil se, v jedné ruce svíčku, ve druhé nožík, který právě vytáhl z opasku.

„Nechal jsem tu včera perořízek, když jsem přiřezával nový kolík na upevnění držadla malého vědra. Ráno ho budu potřebovat.“

Jevan sešel ze schodů a blížil se k němu už s ustupující podrážděností. Odstrčil ho a zavřel skříň.

„Tak si ho vezmi, jdi do postele a neruš domácnost v tuhle hodinu.“

Aldwin se vytratil s neobyčejnou hbitostí a poslušností rád, že vyvázl z možného trapného střetnutí. Ani se neohlédl, ale s čadící svíčkou v roztřesené ruce vyběhl po schodech a do podkroví. Slyšel však za sebou skřípání velkého klíče a věděl, že Jevan skříň zamkl. Písařovy kradmé výpravy bylo možno trpět a přehlížet jako protivné, ale neškodné, podporovat se však nesměly. Pro Aldwina bude lepší, když bude kolem Jevana chodit pěkně po špičkách, dokud se na tu příhodu nezapomene.

Nejvíc ho zlobilo, že se to stalo pro nic za nic. Vůbec neměl čas prozkoumat, co je v krabici, ale musel víko sklapnout, jakmile je zvedl, a nepodařilo se mu do skřínky ani nahlédnout. Už to nebude zkoušet. Obsah Fortunatiny skřínky bude muset zůstat tajemstvím, dokud se Girard nevrátí domů.

Jedenadvacátého června po dopolední mši byl William z Lythwoodu pohřben ve skromném zákoutí hřbitova východně od kostela opatství, kde nacházeli místo posledního odpočinku dobrodinci kláštera. Dostal tedy, co chtěl, a mohl spokojeně spát.

Cadfael postřehl mezi přítomnými jisté vření nespokojenosti. Písaře Aldwina znal asi tak jako kdysi Elava, jako občasného posla pána Williama z Lythwoodu, a po pravdě řečeno, nikdy ho neviděl spokojeného, ale tento den vypadal nepřítomněji a mrzutěji než jindy a s ovčákem k sobě spiklenecky nakláněli hlavy a zúženýma očima ostře sledovali navráceného poutníka způsobem, který napovídal, že jim rozhodně není vítán, přestože ostatní členové domácnosti se k němu chovali mile. I mladý muž se zdál zabrán do myšlenek a přes všechno soustředění na obřad mu oči tu a tam zabloudily k mladé ženě, která stála skromně krok za paní Margaret, bedlivě pozorná a velice vážná, u hrobu muže, který jí dal domov a jméno. A věno!

Opravdu stála za pohled. Možná si Elave právě rozmýšlí své odhodlání, že se poohlédne po něčem onačejším, než bylo jeho staré zaměstnání. Hubená holka, samá ruka, samá noha, vyrostla ve velmi přitažlivou ženu. V tomto okamžiku ovšem nedávala nijak najevo, že by ji mladý muž zneklidňoval tak, jako zjevně ona zneklidňovala jeho. Plně se věnovala pohřebnímu obřadu za svého dobrodince a na nic jiného asi v této chvíli nemyslela.

Než se společnost rozešla, bylo třeba si vyměnit zdvořilosti, duchovní vyslovovali soustrast a rodina ji s povděkem přijímala. Na slunečném nádvoří se společnost na chvilku, jak se slušelo, rozdělila na skupinky podle hodnosti: opat Radulfus a převor Robert před odchodem projevili patřičnou pozornost Margaret a Jevanovi z Lythwoodu, bratr Jeroným jako převorův kaplan si zase předsevzal strávit pár minut s méně významnými členy pozůstalé domácnosti. Bylo třeba říci pár slov dívce a pak přešel k mužům ze služebnictva. Zbožné fráze, jež nejprve pronesl ke Conanovi a Aldwinovi, zřejmě vystřídalo něco mnohem zajímavějšího a současně důvěrnějšího, protože nyní se k sobě skláněly tři hlavy místo dvou, přesto dál kmitaly ostré pohledy směrem k Elavovi.

Mladý muž se celou dobu choval nenapadnutelně a od střetnutí s kanovníkem Gerbertem držel jazyk na uzdě. Bratr Jeroným se neměl čeho chytit, přestože už pouhý náznak nepravověrnosti, zejména když se nad ním zachmuřil tak významný prelát, stačil, aby Jeroným zavětřil nosíkem jako chrt na stopě. Kanovník sám neuznal za vhodné poctít Williamův pohřeb svou přítomností, ale pravděpodobně obdrží úplnou zprávu od převora Roberta, který také dovedl ocenit příležitost naklonit si arcibiskupova důvěrníka a zástupce.

Tato maličkost, která nakrátko hrozila vzplanout v nebezpečný žár, však už je jistě minulostí. Williamovo přání se splnilo, Elave věrně vykonal svou povinnost, když mu to zajistil, a Radulfus žadatelovo právo podpořil. Až skončí zítřejší oslavy, Gerbert se brzy vydá na další cestu a bez jeho exaltované strnulosti, jež byla téměř jistě upřímná a pravděpodobně způsobená nedávnými vyslaneckými cestami do Francie a do Říma, bude v Shrewsbury konec s hnidopišským měřením a zkoumáním každého slůvka, které někdo pronese.

Cadfael se díval, jak rodina Williama z Lythwoodu shromažďuje smuteční hosty a vydává se z brány k městu, a šel se do refektáře naobědvat s lehkou myslí člověka přesvědčeného, že viděl závažnou věc uspokojivě vyřízenou.

Williamova pohřební hostina byla dobře zásobena pivem, vínem i medovinou a ubírala se cestou většiny pohřebních hostin, od důstojné vážnosti a zbožného připomínání k sentimentálním a stále podrobnějším vzpomínkám, zatímco umírněné hlasy nabývaly na hlučnosti a historky si vypůjčovaly stejně mnoho z fantazie jako z paměti. A protože Elave byl Williamovým společníkem sedm let, kdy těmhle starým sousedům sešel z očí a často i z mysli, byl mladý muž štědře zaléván nejlepším domácím pivem výměnou za příběhy z dlouhé pouti, bohaté na všemožné divy, které cestou viděli, i za vyprávění o Williamově důstojném rozloučení se světem.

Kdyby nevypil podstatně více, než byl zvyklý, třeba by nedával přímé a otevřené odpovědi na nepřímé a navádějící otázky. Na druhé straně při své obvyklé bojovné poctivosti a při tom, že neměl důvod předpokládat, že si v této společnosti musí dávat pozor na slovo, bylo přinejmenším stejně pravděpodobné, že by je dával.

Začalo to, teprve když byli všichni hosté na odchodu nebo již odešli a Jevan se s posledními beze spěchu pěkně po sousedsku loučil na ulici. Margaret s Fortunatou byly v kuchyni, odklízely zbytky po hostině a dohlížely na mytí hrnců, v nichž byla připravena. Elave zůstal sedět u stolu v síni s Conanem a Aldwinem, a když byla většina práce v kuchyni hotova, Fortunata tiše přišla a přisedla si k nim.

Mluvili o nadcházejícím svátku. Bylo jen dobré, že se pohřeb náležitě odbyl přede dnem přenesení svaté Winifred, takže nazítří mohlo být všechno radostné a slavnostní jako počasí bez mráčku, v něž doufali. Od účinnosti ostatků svatých a platnosti jejich zázraků nebylo daleko k Williamově záležitosti. Byl to konečně Williamův den a slušelo se, aby na něho vzpomínali až dlouho do šera.

„Podle jednoho z tamějších bratrů,“ pravil vážně Aldwin, „toho ustaraného, šedivého človíčka, co se otáčí kolem převora, nebylo jisté, jestli starého pána vůbec uloží v opatství. Někdo chtěl vytáhnout tu starou hádku, co měl s misionářem, a to právo mu upřít.“

„Nesouhlasit s církví je vážná věc,“ potřásl hlavou Conan. „My se nemáme dělat chytřejšími než kněží, aspoň ne tam, kde jde o víru. Poslouchej a řekni amen, to je moje rada. Mluvil s tebou někdy William o těch věcech, Elave? Cestoval jsi s ním daleko a dlouhé roky; pokoušel se tě s sebou vzít i na tamtu cestu?“

„Nikdy se netajil s tím, co si myslí,“ odpověděl Elave. „Přednesl svou myšlenku a rozumně ji dokazoval i kněžím, ale nikdo mu moc nevyčítal, že o takových věcech přemýšlí. K čemu je člověku rozum, když ho nepoužívá?“

„To je opovážlivost,“ vmísil se Aldwin, „u prostých lidí jako my, kteří nejsou učení ani povolaní jako duchovní. Stejně jako král a šerif mají nad námi moc na svém poli, tak má kněz na svém. My se nemáme co plést do věcí, které nás převyšují. Conan má pravdu: poslouchej a řekni amen!“

„Jak můžeš říct amen k odsouzení novorozeného děcka do pekla, protože umřelo, než ho stačili pokřtít?“ rozumně se otázal Elave. „To byla jedna z věcí, které ho trápily. Dokazoval, že ani ten nejhorší z nás by nedokázal hodit dítě do ohně, jak by to tedy mohl udělat dobrý Bůh? Je to proti jeho přirozenosti.“

„A ty?“ upřel na něj zvědavě a zaujatě oči Aldwin, „tys s ním souhlasil? Taky to říkáš?“

„Ano, říkám to. Nemohu věřit důvodu, který nám udávají, že děti se rodí na svět už prolezlé hříchem. Jak by to mohla být pravda? Čerstvě narozený, bezmocný tvoreček, který sotva přišel na svět, jak ten už by mohl spáchat něco zlého?“

„Říkají,“ odvážil se opatrně Conan, „že i nenarozené děti jsou zkažené Adamovým hříchem a padlé spolu s ním.“

„A já říkám, že člověk se bude muset před soudem odpovídat jedině ze svých vlastních skutků, dobrých i špatných, a to ho buď zachrání, nebo zatratí. Přestože jsem zřídka potkal člověka tak špatného, abych věřil v zatracení,“ opáčil Elave, stále zabraný do vlastních, úvah, takže mu šlo jen o to, aby se vyjádřil jasně a prostě, a neměl podezření, že mu tu hrozí nějaké nepřátelství nebo nebezpečí. „Jak jsem slyšel, v Alexandrii byl jednou jeden církevní Otec, který tvrdil, že nakonec se každý dočká spásy. Dokonce i padlí andělé se vrátí ke své službě, dokonce i ďábel se bude kát a najde si cestu zpátky k Bohu.“

Ucítil chlad a záchvěv, který prošel jeho posluchačstvem, ale nenapadlo ho nic víc, než že jeho zcestovalá moudrost, třebaže dosud malá, ho zanesla přes hranice jejich venkovské nevinnosti. I Fortunata, jež mlčky naslouchala hovoru mužů, ztuhla a vykulila oči nad takovým výrokem, poplašena a snad ohromena. Nic v té společnosti neříkala, ale sledovala každé pronesené slovo a tváře jí střídavě rudly a bledly, jak pozorně pohlížela z jednoho na druhého.

„To je rouhání!“ s bázní zašeptal Aldwin. „Církev nás učí, že spása je jedině z milosti, ne ze skutků. Člověk nemůže udělat nic pro to, aby se zachránil, protože se narodil hříšný.“.

„Tomu nevěřím,“ paličatě stál na svém Elave. „Stvořil by Bůh člověka tak nedokonalého, že by neměl svobodnou vůli volit mezi dobrem a zlem? My můžeme jít cestou buď ke spáse, nebo do bahna a nakonec musíme každý stát před soudem za své vlastní skutky. Jestli jsme muži, měli bychom se sami propracovat k milosti, ne sedět na zadku a čekat, až nás pozvedne.“

„Ne, ne, učí nás to jinak,“ zarytě odporoval Conan. „Lidé padli prvním pádem a mají sklon ke zlu. Nikdy nemohou činit dobře, jedině z milosti boží.“

„A já říkám, že mohou a že činí! Člověk se může rozhodnout, že se vyhne hříchu, a jednat spravedlivě z vlastní vůle a jeho vlastní vůle je boží dar, míněný tak, abychom ho používali. Proč by mělo být člověku připsáno k dobru, že všechno nechává na Bohu?“ namítl Elave, vzrušený, ale rozvážný. „Přemýšlíme o tom, co denně děláme s rukama, abychom si vysloužili živobytí. Co bychom to byli za hlupáky, kdybychom nepřemýšleli o tom, co uděláme se svou duší, abychom si vysloužili věčný život? Vysloužili,“ zdůraznil Elave, „ne abychom čekali, až jej dostaneme bez zásluhy.“

„To odporuje církevním Otcům,“ namítl stejně pádně Aldwin. „Náš kněz tu jednou kázal o svatém Augustinovi, jak napsal, že počet vyvolených je provždy daný a neměnný a že všichni ostatní jsou zatracení a prokletí. Jak jim tedy může pomoct jejich svobodná vůle a jejich vlastní skutky?

Spasit může jedině boží milost, všechno ostatní je marné a hříšné.“

„Tomu nevěřím,“ prohlásil Elave velmi hlasitě a pevně. „Proč bychom se pak vůbec snažili jednat spravedlivě? Ti samí kněží nás nabádají, abychom jednali správně, a vyžadují od nás zpověď a pokání, když to nedokážeme. Proč, jestli je seznam už hotový? Jaký by to mělo smysl? Ne, tomu nevěřím!“

Aldwin na něho hleděl se zaleklou vážností. „Ty nevěříš ani svatému Augustinovi?“

„Jestli to napsal, tak ne, nevěřím mu.“

Náhle mezi ně padlo tíživé ticho, jako by toto neomalené prohlášení zbavilo oba odpůrce slov. Aldwin hleděl zúženýma a strnule vážnýma očima stranou a nenápadně se posunul na lavici, patrně proto, aby nezneuctil svůj rukáv dotekem tak nebezpečného souseda.

„No,“ ozval se posléze Conan příliš bodře a příliš hlasitě a rázně se pohnul na své straně stolu, jako by ho čas náhle dloubl do žeber, „asi bychom se měli odebrat do hajan, nebo nikdo z nás ráno nevstane včas, aby do mše stihl udělat svou práci. Z pohřbu rovnou na svatbu, jak se říká! Doufejme, že počasí vydrží.“ Vstal, odstrčil svůj konec lavice a protahoval si silné, dlouhé údy.

„Vydrží,“ s důvěrou prohlásil Aldwin, když se hlubokým nádechem vytrhl z opatrné strnulosti. „Svatá Winifred se postarala, aby na její průvod svítilo sluníčko, když ji sem přinášeli od Svatého Jiljí, přestože kolem dokola pršelo. Zítra nás taky nezklame.“ I on vstal a vypadal, že se mu ulevilo. Družný večer skončil a přinejmenším dva byli očividně rádi.

Elave zůstal sedět, dokud s hlasitým a příliš přátelským přáním dobré noci neodešli za svými posledními úkoly, než si půjdou lehnout. Dům ztichl. Margaret seděla v kuchyni a probírala nedostatky a přednosti uplynulého dne se sousedkou, která jí při takových příležitostech přicházela na pomoc. Fortunata se ani nepohnula, ani nepromluvila. Elave se k ní otočil, s pochybnostmi pozoroval její strnulost a soustředěnou vážnost jejího obličeje. Zamlklost a vážnost se u ní zdály čímsi cizím; snad jí skutečně cizí byly, ale když se jí zmocnily, byly naprosté a působivé.

„Jsi tak zamlklá,“ ozval se s nejistotou v hlase Elave. „Urazil jsem tě něčím, co jsem řekl? Vím, mluvil jsem příliš mnoho a příliš opovážlivě.“

„Ne,“ odpověděla tichým, vyrovnaným hlasem, „nic mě neurazilo. Prostě jsem o takových věcech nikdy do té doby nepřemýšlela. Než jste odešli, byla jsem příliš malá na to, aby se mnou William někdy takhle mluvil. Byl ke mně moc hodný a já jsem ráda, že ses ho směle zastal. Udělala bych totéž.“

Víc ale říci nechtěla, aspoň ne v tu chvíli. Ať si teď o takových věcech myslela cokoli, nebyla ještě připravena to říci a do zítřka možná zanechá úvah o tom, co bylo příliš složité i pro filozofy a teology světa, a spokojeně půjde s Margaret a Jevanem na slavnost k poctě svaté Winifred, aby si poslechla hudbu a užila si vzrušení a uctívání bez otázek, poslouchala a říkala amen.

Když odcházel, vyšla s ním přes dvůr a průchodem až na ulici a na rozloučenou mu podala ruku, stále v soustředěném a do sebe uzavřeném mlčení.

„Uvidím tě zítra v kostele?“ zeptal se Elave, který se dodatečně polekal, že si ji opravdu odcizil, protože na něho obrátila tak bezbřehý a zamyšlený pohled neúhybných oříškových očí, že nedokázal uhodnout, co se děje v mysli za | nimi.

„Ano,“ odpověděla prostě, „budu tam.“ Krátce a nepřítomně se usmála, jemně si uvolnila ruku z jeho stisku, otočila se zpátky do domu a nechala ho kráčet přes město k mostu stále nešťastného a pochybujícího, zda nemluvil příliš mnoho a příliš zbrkle a neublížil si v jejích očích.

Slunce na svátek svaté Winifred poslušně svítilo jako i v den, kdy poprvé přišla do opatství svatého Petra a Pavla. Zahrady překypovaly kvítím, dychtiví poutníci, ubytovaní bratrem Denisem, se oblékli do nejlepších šatů a vyrazili ven jako další pestré květiny, z města se hrnuli shrewsburští měšťané a řemeslníci a sedláci z rozsáhlé farnosti otce Bonifáce od Svatého Kříže přicházeli z Předklášteří a roztroušených okolních vesnic. Nový kněz byl teprve nedávno dosazen po dlouhém bezvládí a stádečko ho ještě opatrně zkoumalo po své neblahé zkušenosti se zesnulým páterem Ailnothem. První odezvy však byly zcela příznivé. Jakýmsi lakmusovým papírkem pro mínění Předklášteří byl kostelník Cynric. Jeho názory, velmi zřídka vyjadřované slovy, ale velmi snadno srozumitelné intuici prostých a přímočarých, byly bez otázek přijímány většinou těch, kdo chodili ke Svatému Kříži, a i dětem, bez
ohledu na Cynrikovu málomluvnost, už bylo jasné, že se jejich dlouhému, kostnatému, mlčenlivému příteli otec Bonifác líbí a že ho schvaluje. To jim stačilo. Přistupovaly ke svému novému knězi otevřeně a s důvěrou, s jistotou Cynrikova doporučení.

Bonifác byl mladý, jen něco přes třicet, vypadal neokázale a choval se skromně, nebyl žádný učenec jako jeho předchůdce, ale své povinnosti konal opravdově a s dobrou myslí. Uctivost, kterou projevoval svým mnišským sousedům, mu naklonila i převora Roberta, třebaže s jistou blahosklonností ? vzhledem k mládencovu skromnému původu a ještě skromnější latině. Opat Radulfus, který si byl vědom jedné katastrofální chyby při předchozí volbě, si tentokrát dal na čas a uchazeče pečlivě zkoumal. Potřebuje Předklášteří skutečně učeného teologa? Řemeslníci, drobní obchodníci, sedláci, chalupníci a zedření nevolníci z vesnic a statků potřebovali spíš někoho svého druhu, kdo by si byl vědom jejich potřeb a trápení, neskláněl se k nim, ale pracně stoupal s nimi bok po boku. Zdálo se, že otec Bonifác má dost energie a odhodlanosti, aby při tom stoupání s sebou strhl pár jiných, a tvrdošíjnou věrnost, díky nž je nenechá padnout, když se unaví. Ať mluvil latinsky, nebo anglicky, byla to řeč, které lidé rozuměli.

Tento den se světské i klášterní kněžstvo spojilo k poctě svaté Winifred a kapitulní shromáždění bylo odloženo až po velké mši, kdy bude kostel otevřen všem poutníkům, kteří si přejí přednést u jejího oltáře své prosby, dotknout se stříbrného relikviáře, pomodlit se k světici a předložit dary v naději, že upoutají její vlídnou pozornost ke svým nemocem, břemenům a úzkostem. Celý den budou přicházet a odcházet, klekat a vstávat v bledé záři voňavých svíček, které na její počest vyráběl bratr Rhun. Od okamžiku, kdy Rhuna jako poutníka navštívila svým tajným úradkem a v náruči ho pozvedla z ochrnutí k tělesné dokonalosti, jíž nyní zářil, stal se jejím pážetem a panošem a jeho krása zrcadlila a dosvědčovala její. Každý přece ví, že Winifred byla ve své době nejkrásnější pannou na světě, jak praví její legenda.

Ano, bratru Cadfaelovi se zdálo, že skutečně všechno společně a v dokonalé shodě pracuje pro to, aby to byl den svrchované spokojenosti, bez poskvrny, jak má být. Ubíral se do svého křesla v kapitule spokojený s celým světem a smířeně se chystal prosedět denní jednání, až do těch nejméně zajímavých podrobností, s chvályhodnou pozorností. Někteří obedienti dovedli hovořit na své téma tak úmorně, že unaveného uspávali, ale dnes byl odhodlán ctnostně snášet i nejnudnější z nich.

Dokonce i kanovníku Gerbertovi se rozhodl připsat ty lepší pohnutky, když viděl onoho skvělého hodnostáře vplouvat do kapituly a zaujímat místo vedle opata, ať už tento návštěvník shledá jakékoli chyby na místní kázni a ať se bude chovat k opatu Radulfovi jakkoli povýšeně. Dnes nesmí nic narušit letní poklid.

Do tohoto obdivuhodného rozpoložení náhle zavál nepříjemný vítr ze vzdouvajícího se hábitu převora Roberta, jenž rázoval po kapitulní síni s aristokratickým nosem zdviženým a chřípím rozšířeným, jako by mu kdosi pod něj nastavil nějakou zle páchnoucí nestoudnost. Taková rozmáchlá rychlost u někoho tak dbalého vlastní důstojnosti vyvolala v řadách bratrů zlověstný záchvěv, tím spíš, že v převorově stínu byl spatřen poklusávající bratr Jeroným. Jeho úzký, pobledlý obličejík vyzařoval napůl zděšené, napůl slastné vzrušení.

„Otče opate,“ zaburácel Robert s hlasitým a jasným pobouřením, „přicházím k vám se svrchovaně vážnou záležitostí. Upozornil mne na ni zde přítomný bratr Jeroným a já ji musím svědomitě přednést vám. Venku čeká kdosi, kdo přichází se strašlivou obžalobou proti učni Williama i z Lythwoodu, Elavovi. Vzpomínáte si, jak podezřelou se kdysi ukázala být víra jeho pána; nyní se zdá, že sluha možná pána překoná. Člověk z téže domácnosti dosvědčuje, že včera večer, též před dalšími svědky, vyjádřil tento muž názory zcela se příčící církevnímu učení. Písař Girarda z Lythwoodu, Aldwin, udává Elava pro otřesná kacířství a je připraven své obvinění proti němu obhájit před tímto shromážděním, jak je jeho přísežnou povinností.“

[V]

Bylo to vyřčeno a nedalo se to vzít zpět. Slovo, jakmile se ozve, má smrtící trvalost. To slovo způsobilo naprosté znehybnění, jako by na kapitulu dolehl vražedný mráz. Ochromení trvalo několik okamžiků, než se pohnuly alespoň oči, přejely od spravedlivě rozhořčené tváře převora přes bratra Jeronýma k otevřeným dveřím a hledaly žalobce, který se dosud neukázal, ale skromně čekal někde mimo dohled.

Cadfaelova první myšlenka byla, že je to jen další Jeronýmova zakyslost, impulzivní, nedostatečně podložená, a že určitě bude vyvrácena, jakmile budou vzneseny dotazy. Většina „Jeronýmových hor“ se po objasnění změnila v krtiny. Pak se zkoumavě otočil k přísné tváři kanovníka Gerberta a poznal, že věc je mnohem vážnější a nepůjde ji lehce odsunout stranou. I kdyby slyšení nebyl přítomen arcibiskupův posel, opat Radulfus by si nemohl dovolit ignorovat takové obvinění. Mohl nastávající jednání rozumně ovlivnit, ale zastavit je nemohl.

Gerbert se do každé takové úchylky zakousne, to bylo zjevné ze sevření rtů a dravčího pohledu, ale měl alespoň tolik zdvořilosti, že počáteční iniciativu přenechal opatovi.

„Doufám,“ pronesl Radulfus suchým, uvážlivým hlasem, který svědčil o ovládané nelibosti, „že ses ujistil, Roberte, že toto obvinění je míněno vážně a není výrazem osobního nepřátelství? Než postoupíme dále, bylo by dobré upozornit žalobce, jak vážné je to, co dělá. Mluví-li z nějaké soukromé zášti, měl by dostat příležitost rozmyslet si svůj postoj a žalobu stáhnout. Lidé jsou omylní a z okamžitého popudu mohou vyřknout věci, jichž vzápětí litují.“

„Upozornil jsem ho na to,“ pevně opáčil převor. „Odpovídá, že to, co on, slyšeli ještě dva jiní a mohou to dosvědčit stejně jako on. Není to tedy jen spor mezi dvěma muži. Také, jak víte, otče, tento Elave se sem vrátil teprve před několika dny, takže písař Aldwin proti němu jistě za tak krátkou dobu nemůže nic mít.“

„A je to ten, kdo přivezl domů tělo svého pána,“ ostře připomněl kanovník Gerbert, „a musím říci, že již tenkrát projevil jisté vzpurné a velmi pochybné sklony. Toto obvinění nesmí být pominuto tak shovívavě jako přetrvávající podezření proti zemřelému.“

„Žaloba byla vznesena a zjevně se na ní trvá,“ chladně souhlasil Radulfus. „Jistě musí být projednána, ale ne zde a nyní. Toto je věc jen pro seniory, ne pro novice a mladší bratry mezi námi. Rozumím správně, Roberte, že obviněný zatím neví, z čeho je obžalován?“

„Ne, otče, ode mne ne a od Aldwina tím spíše ne. Ten přišel tajně k bratru Jeronýmovi, aby mu pověděl, co slyšel.“

„Ten mladý muž je hostem v našem domě,“ pravil opat. „Má právo vědět, co se o něm říká, a v úplnosti na to odpovědět. A kdo jsou ti druzí dva svědkové, o nichž žalobce mluví?“

„Patří k téže domácnosti a byli přítomni v té místnosti, kde byly tyto věci vyřčeny. Dívka Fortunata je schovankou Girarda z Lythwoodu a Conan je jeho vrchní ovčák.“

„Oba jsou dosud ve zdejších prostorách,“ dychtivě si přisadil bratr Jeroným. „Zúčastnili se mše a dosud jsou v kostele.“

„Tato záležitost by se měla okamžitě projednat,“ naléhal kanovník Gerbert, planoucí horlivostí. „Zdržení může jedině zakalit vzpomínky svědků a poskytnout provinilci čas, aby zvážil své postavení a uprchl před soudem. Řízení je na vás, otče opate, ale já bych doporučoval, abyste to učinil okamžitě a směle, dokud máte všechny ty lidi tady ve svých branách. Propusťte nyní novice a pošlete pro svědky a pro obviněného. A dal bych fortnýřům pokyny, aby se postarali, že obviněný nevyjde ze vrat.“

Kanovník Gerbert byl zvyklý, že ho okamžitě poslechli, dokonce i tehdy, když něco jen navrhl, a tím spíše, když dal příkaz, třebaže nepřímo vyjádřený, ale opat Radulfus se ve svém domě hodlal řídit podle svého.

„Chtěl bych této kapitule připomenout,“ pravil krátce, „že my, členové řádu, zajisté máme povinnost sloužit církvi a hájit víru, ale každý člověk má také svého farního kněze a každý farní kněz svého biskupa. Je tu s námi představitel biskupa de Clintona, k jehož lichfieldské a coventerské diecézi náležíme a pod jehož péči spadají obviněný, žalobce i svědkové.“ Serlo byl zajisté přítomen, ale zatím neřekl ani slovo. V Gerbertově přítomnosti bázlivě mlčel. „Jsem si jist,“ pravil důrazně Radulfus, „že stejně jako já bude toho mínění, že jsme sice oprávněni podniknout první výslech ohledně vzneseného obvinění, ale dál postupovat nemůžeme, aniž bychom případ přednesli biskupovi, pod jehož pravomoc spadá. Jestliže po prozkoumání shledáme, že je obvinění nepodložené, může to tím skončit. Shledáme-li, že je třeba postupovat dál, musíme případ předat biskupovi, jenž má prá vo jej řešit před takovým tribunálem, jaký uzná za vhodné sestavit.“

„To je pravda,“ pravil srdnatě Serlo, povzbuzen těmito slovy k souhlasu s názorem, k jehož vyjádření by se jinak asi neodhodlal. „Můj biskup by si jistě přál uplatnit svou pravomoc v takovém případě.“

Šalomounův soud, pomyslel si Cadfael, velmi spokojený se svým opatem. Roger de Clinton nebude mít o nic větší radost, že si nějaký cizí klerik osobuje pravomoci v jeho diecézi, než Radulfus, kterému se někdo, třeba by to byl sám arcibiskup, nebo dokonce jen jeho posel, snaží vytrhnout z rukou otěže tady v opatství. A mladý Elave asi bude mít zač děkovat, než to všechno skončí. Jak ho vůbec napadlo tak zbrkle se přestat hlídat před svědky, když už ho postrašili jednou?

„Ani za nic bych nechtěl zasahovat do práv biskupa Clintona,“ pospíšil si hájit svou pověst Gerbert, ale neznělo to nijak potěšené. „Zajisté musí být náležitě zpraven, pokud se prokáže, že tato věc má pravdivý základ. Avšak je na nás, abychom prozkoumali fakta, dokud jsou vzpomínky čerstvé, a zaznamenali, co zjistíme. Neměl by se ztrácet čas. Otče opate, podle mého názoru bychom měli konat slyšení ihned.“

„Přikláním se k témuž názoru,“ suše opáčil opat. „V případě, že se obvinění prokáže jako zlomyslné nebo malicherné, případně nepravdivé či prostě pomýlené, nebude pak nutno pokračovat a ušetříme biskupovi zármutek a starost, stejně jako čas. Myslím, že jsme schopni prozkoumat rozdíl mezi neškodnou spekulací a svévolnou převráceností.“

Cadfaelovi se jevilo, že tato slova velmi jasně napovídají opatův pohled na celou tu nešťastnou záležitost, a přestože kanovník Gerbert otevřel ústa, s největší pravděpodobností, aby prohlásil, že už sama spekulace je mezi laiky dostatečně škodlivá, rozmyslel si to, opět pevně zaťal zuby a spolkl nepochybné výhrady, jež měl vůči opatovu postoji, charakteru a vhodnosti jeho osoby pro zastávaný úřad. Muži církve jsou stejně náchylní k okamžitým antipatiím jako obyčejní lidé a tihle dva si byli vzdálení jako východ a západ.

„Výborně,“ přeletěl Radulfus shromáždění dlouhým, pánovitým pohledem, „dejme se do toho. Toto kapitulní shromáždění je přerušeno. Svoláme je opět, až nám to dovolí čas. Bratře Richarde a bratře Anselme, opatřili byste všem mladým užitečnou službu a pak vyhledali tři jmenované osoby? Mladou ženu Fortunatu, ovčáka Conana a obviněného. Přiveďte je sem a neříkejte nic o důvodu, dokud před nás nepředstoupí. Žalobce, pokud tomu správně rozumím,“ otočil se k Jeronýmovi, již čeká venku.“

Jeroným celou tu dobu postával ve stínu převorovy suknice, přesvědčen o své spravedlivosti, ale ne zcela přesvědčen, že to tak vidí i opat. Toto bylo první povzbuzení, jehož se mu dostalo, nebo to tak aspoň pochopil, a rozzářil se.

„Ano, otče. Mám ho uvést?“

„Ne,“ odvětil opat, „dokud tu nebude obviněný, aby mu čelil. Ať poví své tváří v tvář muži, kterého udává.“

Elave a Fortunata vstoupili do kapituly společně, s otevřenou tváří, zvědaví a zmateni, že byli takto povoláni, ale zjevně bez jakéhokoli zlého tušení. Bez ohledu na to, co bylo včera večer ve společnosti nemoudře řečeno, bez ohledu na to, co se očekávalo, že proti mluvčímu potvrdí, Cadfaelovi bylo naprosto jasné, že dívka nemá ke svému společníkovi žádné výhrady. Sama okolnost, že vešli spolu a očividně byli spolu zastiženi, když dostali výzvu, mluvila za sebe. Očekávání v jejich tvářích bylo udivené, ale neohrožené, a až se ozve Aldwinovo obvinění, padne jako drtivá rána nejen na mladého muže, ale i na dívku. Gerbert určitě bude mít jednoho neochotného, ne-li přímo nepřátelského svědka, říkal si Cadfael, vědom si živé a ne nestranné sympatie ve vlastním srdci. Byl si také vědom toho, že i opat Radulfus si uvědomil význam jejich důvěřivého vstupu a udiveného pohledu, který si s úsměvem vymě
nili, než složili poklonu shromážděným prelátům a mnichům před sebou a když čekali na objasnění.

„Poslal jste pro nás, otče opate,“ ozval se Elave, protože nikdo jiný se neměl k řeči, „a tak tu jsme.“

To „my“ mluví za všechno, pomyslel si Cadfael. Pokud o něm měla včera nějaké pochybnosti, dnes ráno na ně zapomněla nebo je promyslela a zavrhla. A to je také platné svědectví bez ohledu na to, co snad bude nucena vypovědět později.

„Poslal jsem pro vás, Elave,“ rozvážně promluvil opat, „abyste nám pomohl v jisté záležitosti, jež tu dnes ráno vyvstala. Počkejte prosím okamžik, byl předvolán ještě jeden.“

Právě vcházel, opatrně a s jistou bázlivou úctou k shromážděnému tribunálu, ale ne v nevědomosti o jeho účelu, pomyslil si Cadfael. V Conanově ošlehané, opatrné, růžolící, pohledné tváři nebyl patrný žádný údiv, ať už skrývaný, nebo neskrývaný, a stálo za povšimnutí, jak uctivě upírá pohled na opata a ani po očku se nepodívá stranou na Elava. Věděl, co je ve vzduchu, a přišel připravený. A jestliže prozíravě nedával najevo žádnou dychtivost, nejevil ani žádné zdráhání.

„Pane, sdělili mi, že si přejete Conana. To je mé jméno.“

„Jsme nyní připraveni k jednání?“ netrpělivě pronesl kanovník Gerbert a podrážděně se zavrtěl v křesle.

„Ano,“ přisvědčil Radulfus. „Nuže, Jeronýme, přiveď Aldwina. A vy, Elave, se postavte doprostřed. Tento muž chce o vás sdělit něco, co by mělo být vyřčeno pouze ve vaší přítomnosti.“

Jméno samo Fortunatou i Elavem trhlo, ještě než se Aldwin ukázal ve dveřích a vstoupil s rozhodností a bojovností, které u něho nebyly přirozené a pravděpodobně ho stály mnoho námahy. Dlouhý obličej vyjadřoval usilovné odhodlání člověka přirozeně smířlivého a bojácného, který je rozhodnut vykonat něco, co vyžaduje odvahu. Postavil se téměř na dosah Elava, výbojně vystrčil bradu v odpověď na mládencův ohromený pohled, ale na olysalém čele mu stály krůpěje potu. Rozkročil se pevně na kamenných dlaždicích a bez mžiknutí Elavovi pohled oplatil. Elave už začínal chápat. Fortunatin zmatený výraz svědčil o tom, že ona ne. Ustoupila o několik kroků a pátravě hleděla z jednoho na druhého s pootevřenými rty a zrychleným dechem.

„Tento muž,“ pravil opat klidně, „vznesl proti vám jistá obvinění, Elave. Tvrdí, že včera večer jste v domě jeho pána vyjádřil názory, které odporují učení církve v náboženských otázkách a uvádějí vás do vážného nebezpečí kacířství. Povolal tyto zde přítomné svědky na podporu toho, co proti vám vznáší. Co říkáte, došlo mezi vámi k takové rozmluvě? Byl jste tam, mluvil jste a oni naslouchali?“

„Otče,“ odpověděl zbledlý a ztichlý Elave, „byl jsem v tom domě. Mluvil jsem s nimi. Hovor se skutečně obrátil k otázkám víry. Právě včera jsme pochovali dobrého muže, a tak bylo přirozené, že jsme přemýšleli o jeho duši i o duších našich.“

„A vy sám jste podle svého svědomí přesvědčen, že jste neřekl nic, co by bylo v rozporu s pravou vírou?“ mírně se otázal Radulfus.

„Nakolik vím a chápu, otče, neřekl.“

„Vy, chlape,“ nařídil kanovník Gerbert Aldwinovi, předkláněje se v křesle, „opakujte to, nač jste si stěžoval bratru Jeronýmovi. Předneste všechno, a těmi slovy, která jste slyšel, nakolik si na ně dokážete vzpomenout. Nic neměňte!“

„Pánové, jak jsme tak seděli, mluvili jsme o Williamovi, který byl právě pochován, a Conan se Elava zeptal, jestli ho pán někdy vzal s sebou na cestu, která ho tenkrát před lety dostala do těžkostí s misionářem. Elave odpověděl, že William se nikdy netajil s tím, co si myslel, a na jeho pouti mu nikdo nevyčetl, že o takových věcech přemýšlí. K čemu prý je člověku rozum, když ho nemá používat? My na to, že od nás, prostých lidí, je to opovážlivost a že bychom měli poslouchat a říkat amen k tomu, co nám praví církev, protože na tom poli nad námi mají autoritu kněží.“

„Velmi správný výrok,“ pochválil ho Gerbert. „A jak odpověděl?“

„Pane, on namítl, jak může někdo říct amen k zatracení nepokřtěného děcka a uvrhnout je do pekla? Ani ten nejhorší člověk by prý nedokázal hodit dítě do ohně, jak by to tedy mohl udělat Bůh, který je dobro samo? Bylo by to prý proti boží přirozenosti.“

„To znamená tvrdit, že křest malých dětí není potřebný a nemá žádnou hodnotu,“ pravil Gerbert. „To je jediný logický závěr takového uvažování. Jestliže nepotřebují být vykoupeny křtem, aby byly ušetřeny nevyhnutelného odsouzení, je tím svátost křtu uvedena v opovržení.“

„Pronesl jste slova, která uvádí Aldwin?“ zeptal se tiše Radulfus s očima upřenýma na Elavovu rozčilenou a rozhořčenou tvář.

„Ano, otče. Nevěřím, že by takové nevinné děti mohly vypadnout z božích rukou jen proto, že se k nim křest nedostal dřív, než zemřely. Jistě je drží pevněji.“

„Vytrváváte ve smrtelném bludu,“ zabouřil Gerbert. „Je to tak, jak jsem řekl, takový názor zavrhuje a snižuje svátost křtu, který je jediným osvobozením od smrtelného hříchu. Jestliže je uvedena v posměch jedna svátost, pak jsou popřeny všechny. Už jen proto vám hrozí soud.“

„Pane,“ dychtivě se přidal Aldwin, „on také říkal, že nevěří v potřebnost křtu, protože si nemyslí, že se děti rodí na svět zkažené hříchem. Prý jak by tomu tak mohlo být u malého tvorečka, který právě přišel na svět, neschopný samostatně udělat nic dobrého ani zlého. Viďte, že tím pustě zesměšňuje křest? A my jsme říkali, že jsme učeni a musíme věřit, že ještě nenarozené děti jsou zkažené Adamovým hříchem a padlé s ním. Ale on na to, že ne, že se člověk musí před soudem odpovídat jen z vlastních dobrých a špatných skutků a že jen jeho vlastní skutky ho zachrání, nebo zatratí.“

„Popírat dědičný hřích znamená znesvětit každou svátost,“ rázně zopakoval Gerbert.

„Ne, tak jsem o tom nikdy neuvažoval,“ rozohněně namítl Elave. „Ano, řekl jsem, že novorozeně nemůže být hříšníkem. Ale křtem je jistě vítáno na svět a do církve a to mu pomáhá zachovat si nevinnost. Nikdy jsem neřekl, že je to něco zbytečného nebo nevážného.“

„Ale dědičný hřích popíráte?“ naléhal Gerbert.

„Ano,“ odvětil po dlouhé odmlce Elave. „Popírám.“ Tvář se mu zostřila a zbělela jako led, ale čelist měl zaťatou a oči mu hořely hlubokým, potlačeným hněvem.

Opat Radulfus na něho upřeně hleděl a zeptal se mírným hlasem: „V jakém stavu je tedy podle vás dítě, když přijde na svět? Dítě, které je Adamovým synem jako my všichni.“

Elave na něho pohlédl stejně vážně, upoután pokojným hlasem, který se ho tázal. „Je ve stejném stavu,“ odpověděl pomalu, „jako byl Adam před svým pádem. I Adam byl přece kdysi nevinný.“

„To před vámi dokazovali už jiní,“ pravil Radulfus, „a nebyli nutně prohlášeni za kacíře. Na ten námět bylo mnoho napsáno v dobré víře a pro dobro církve. Je to to nejhorší, co proti tomu muži můžete uvést, Aldwine?“

„Ne, otče,“ přispíšil si Aldwin, „je toho víc. Říkal, že člověka spasí nebo zatratí jeho vlastní skutky, ale že se nesetkal často s člověkem tak špatným, aby uvěřil ve věčné zatracení. A pak říkal, že v Alexandrii byl kdysi církevní Otec, který hlásal, že nakonec bude spasen každý, dokonce i padlí andělé, ba i sám ďábel.“

Do záchvěvu zneklidnění, který prošel řadami bratrů, opat prostě poznamenal: „Byl. Jmenoval se Origenes. Jeho hlavní myšlenkou bylo, že všechny věci vycházejí z Boha a k Bohu se vrátí. Jak si vzpomínám, ďábla do toho vtáhl jeden jeho nepřítel, přestože uznávám, že se to dovodit dá. Rozumím tomu tak, že Elave pouze citoval, co údajně říkal a čemu věřil Origenes. Neřekl, že tomu věří sám, je to tak, Aldwine?“

Nato Aldwin opatrně zatáhl bradu a zamyslel se nad možností, zda se sám nedostává na pohyblivé písky. „Ne, otče, je to pravda. Řekl jen, že byl církevní Otec, který to hlásal. Ale my jsme opáčili, že je to rouhání, protože církev učí, že spása přichází z milosti boží a nijak jinak a skutky člověku vůbec nemohou prospět. Ale na to rovnou prohlásil: Tomu nevěřím!“

„Opravdu jste to řekl?“ zeptal se Radulfus.

„Ano.“ Elavovi se pěnila krev, bledá tvář zahořela ostrým, téměř oslnivým jasem. Cadfael si nad ním zoufal a zároveň se z něho radoval. Opat dělal, co mohl, aby zmírnil všechny ty kvasící pochybnosti, zášť a strach, které se nahromadily v kapitulní síni jako trpký oblak, až se těžko dýchalo, a tenhle paličák přijímá všechny výzvy a staví se i proti svým přátelům. Když dostal chuť do boje, bude bojovat. Neustoupí o jediný krok ani ze strachu o svou kůži. „Řekl jsem to. Říkám to znovu. Řekl jsem, že v sobě máme sílu sami se propracovat ke spáse. Že máme svobodnou vůli volit mezi dobrem a zlem, usilovat směrem vzhůru, nebo se vrhnout dolů a válet se v bahně a že se nakonec budeme muset před soudem odpovídat ze svých vlastních skutků. Jestli jsme lidé a ne zvířata, měli bychom se sami propracovávat k milosti, ne sedět na zadku a čekat, až nás nehodné pozvedne.“

„Takovou opovážlivostí,“ zaryčel kanovník Gerbert, pohoršený planoucím zrakem a urputným hlasem stejně jako tím, co bylo řečeno, „takovou pýchou jako vaše padli vzbouření andělé. Tak vy byste se obešel bez Boha a zapudil jeho božskou milost, jediný prostředek k záchraně vaší nestydaté duše…“

„To mi křivdíte,“ rozohnil se také Elave. „Nepopírám božskou milost. Milost je v darech, které nám dal, ve svobodné vůli zvolit dobro a odmítnout zlo a stoupat k vlastní spáse, ano, v možnosti správně volit. Jestli my vykonáme své, Bůh vykoná to ostatní.“

Opat Radulfus ostře klepl prstenem na opěradlo svého stolce a s neotřesenou autoritou povolal shromáždění k pořádku. Když se utišili, pravil: „Pokud jde o mne, nevyčítám člověku, když se domnívá, že může a měl by usilovat o milost správným používáním milosti. Odbočujeme tu však od toho, proč jsme se shromáždili. Bedlivě naslouchejme vše|mu, co Elave údajně řekl, a ať sám přizná, co z toho přiznává, a popře, co z toho popírá, a ať to tito svědkové potvrdí, nebo vyvrátí. Máte ještě co dodat, Aldwine?“

Tou dobou již Aldwin pochopil, že si musí dát na opata pozor a nic nepřidávat k holým výrokům, které si přes noc vštípil do paměti.

„Otče, již jen jedno. Připomněl jsem, co jsem slyšel od jednoho kazatele: svatý Augustin prý napsal, že počet vyvolených je již pevně určen a nedá se změnit a všichni ostatní že jsou odsouzeni k zatracení. A on řekl, že tomu nevěří. Neubránil jsem se a znovu jsem se zeptal, jestli nevěří ani svatému Augustinovi. A on zase řekl, že nevěří.“

„Řekl jsem,“ vzplanul Elave, „že nemohu věřit, že je seznam už hotový. Proč bychom se potom vůbec snažili jednat spravedlivě nebo uctívat Boha, nebo vůbec poslouchali kněze, kteří nás nabádají, abychom se vyhýbali hříchu, a žádají od nás zpověď a pokání, když se proviníme? Proč, když jsme zatracení, ať děláme, co děláme? A když se mě znovu zeptal, jestli nevěřím ani svatému Augustinovi, řekl jsem, jestli to napsal, tak mu nevěřím. Vždyť nevím, jestli vůbec někdy něco takového napsal.“

„Je to pravda?“ otázal se Radulfus, ještě než stačil promluvit Gerbert. „Aldwine, potvrzujete, že to skutečně řekl těmito slovy?“

„Je to možné,“ opatrně souhlasil Aldwin. „Ano, myslím, že opravdu řekl, jestli to svatý Augustin napsal. Neviděl jsem v tom rozdíl, ale vy to, pánové, posoudíte líp než já.“

„A to je vše? Víc nemáte co dodat?“

„Ne, otče, to je vše. Pak jsme ho nechali být, už jsme s ním nechtěli nic mít.“

„To bylo moudré,“ zachmuřeně pronesl kanovník Gerbert.

„Nuže, otče opate, můžeme nyní vyslechnout svědky, zda potvrdí vše, co bylo řečeno? Zdá se mi, že v tom, co jsme slyšeli, je dost podstatného, pokud to tyto dvě osoby také mohou potvrdit.“

Conan předložil své líčení večerního rozhovoru tak plynně a ochotně, až se Cadfael neubránil pocitu, že se svůj proslov naučil nazpaměť, a ten dojem, že jde o malé spiknutí, vyvstal alespoň před Cadfaelem tak výrazně, že ho překvapilo, proč to není zřejmé všem. Opatovi to téměř jistě neuniklo, pomyslel si, zkoumaje ovládanou, asketickou tvář. I kdyby se však ti dva tajně domluvili na nějakém svém záměru, faktem zůstávalo, že ta slova padla a Elave je sice tu a tam poopravil nebo dovysvětlil, ale nepopřel je. Jak to, že se jim ho podařilo přimět, aby mluvil tak otevřeně? A což je ještě důležitější, jak se jim podařilo zajistit, aby u toho bylo i děvče? Stále zřejměji totiž vysvítalo, že vše bude záviset na jejím svědectví. Čím víc bude opat Radulfus podezřívat Aldwina a Conana ze zášti vůči Elgyovi, tím důležitější bude, co vypoví Fortunata.

Bedlivě naslouchala všemu, o čem se tu mluvilo. Když konečně pochopila, její oválná tvář zbledla, oči se jí rozšířily a zeleně se třpytily obavou, když přebíhaly z jedné tváře na druhou, zatímco se rychle střídaly otázky a odpovědi a napětí v kapitule rostlo. Když se opat otočil a pohlédl na ni, ztuhla a úzkostně stiskla rty.

„A vy, dítě? Vy jste u toho také byla a slyšela, co se říkalo?“

Opatrně odpověděla: „Nebyla jsem tam celou dobu. Když ti tři zůstali sami, pomáhala jsem matce v kuchyni.“

„Ale později jste se k nim připojila,“ konstatoval Gerbert. „V které chvíli? Slyšela jste, jak říká, že je křest nemluvňat nepotřebný a zbytečný?“

Na to odpověděla směle: „Ne, pane, protože to nikdy neřekl.“

„Dobrá, když lpíte na slovíčkách… Slyšela jste od něho tedy, že nevěří, že nepokřtěné děti jsou zatraceny? Z toho totiž vyplývá stejný závěr.“

„Ne,“ stála na svém Fortunata. „Nikdy neřekl, jaký názor má sám. Mluvil o svém pánovi, který je mrtev. Vzpomínal na to, co pan William říkával: že ani nejhorší člověk by nedokázal hodit dítě do ohně, jak by to tedy mohl udělat Bůh? Když to říkal,“ pokračovala pevně, „sděloval nám, co kdysi říkal William, ne co si myslí on sám.“

„To sice ano, ale je to jen půlka pravdy,“ vykřikl Aldwin, „protože hned nato jsem se ho jasně zeptal: Ty si to také myslíš? A on odpověděl: Ano, také to říkám.“

„Je to pravda, děvče?“ vyštěkl Gerbert a vrhl na Fortunátu černý, hrozivě zamračený pohled. Když proti němu stála s planoucíma očima, ale zavřenými ústy, pravil: „Jeví se mi, že tuto svědkyni nevede zbožné přání nám pomoci. Zdá se, že jsme měli raději žádat všechna svědectví pod přísahou. Ujistěme se alespoň v případě této ženy.“ Pevně a dlouze upřel přísný pohled na tvrdošíjně mlčící dívku. „Ženo, víš, do jakého podezření se dostáváš, nemluvíš-li pravdu? Otče převore, přineste jí bibli. Ať na ni přísahá a ohrozí svou duši, jestli bude lhát.“

Fortunata položila ruku na předloženou knihu, kterou před ní převor Robert slavnostně otevřel, a sotva slyšitelným hlasem složila přísahu. Elave otevřel ústa a udělal krok směrem k ní v bezmocném hněvu nad potupou, které ji vystavili, ale okamžitě se zarazil a stál mlčky, dusil vztek za zaťatými zuby, ušklíbaje se nad tím hořkým soustem.

„Nuže,“ pronesl opat s takovou klidnou, ale neoblomnou autoritou, že se už ani Gerbert dál nepokoušel strhnout na sebe vedení, „zanechme vyptávání, dokud nám sama beze spěchu a beze strachu nevypovíte vše, co si z toho sezení pamatujete. Mluvte svobodně a já věřím, že uslyšíme pravdu.“

Vzchopila se, klidně se nadechla a vylíčila vše pečlivě tak, jak si to pamatovala. Jednou či dvakrát zaváhala v těžkém pokušení něco vynechat nebo vysvětlit, ale Cadfael si všiml, jak si levou rukou svírá a tiskne pravici, která předtím ležela na otevřeném evangeliu, jako by ji pálila a nutila ji překonat krátkou odmlku.

„S vaším dovolením, otče opate,“ zachmuřeně pravil Gerbert, když skončila, „než položíte svědkyni takové otázky, jaké uznáte za vhodné, mám pro ni tři, které jdou k jádru věci. Nejprve však hovořte vy.“

„Nemám otázky,“ odvětil Radulfus. „Slečna nám poskytla úplnou zprávu pod přísahou a já ji přijímám. Ptejte se, nač chcete.“

„Za prvé,“ předklonil se Gerbert v křesle a stáhl husté hnědé brvy nad ostrým, zastrašujícím, upřeným pohledem, „slyšela jste, jak obviněný na přímý dotaz, zda souhlasí se svým pánem, který popíral, že nepokřtěné děti jsou odsouzeny k zatracení, odpovídá ano, že souhlasí?“

Na okamžik odvrátila hlavu, stiskla si ruku, aby si připomněla přísahu, a velmi tiše odpověděla: „Ano, slyšela jsem, jak to říká.“

„To znamená zavržení svátosti křtu. Za druhé, slyšela jste ho popírat, že všechny děti jsou zkažené Adamovým hříchem? Slyšela jste od něho, že člověka spasí nebo zatratí jen jeho vlastní skutky?“

Vzepřela se a opáčila hlasitěji než předtím: „Ano, ale on nepopíral milost, řekl, že milost je v daru volby…“

Gerbert ji zarazil zdviženou dlaní a zábleskem očí. „Řekl to. To stačí. Tvrdí tedy, že milost je nepotřebná, že spása je v rukou člověka samého. Za třetí, slyšela jste ho říkat a opakovat, že nevěří tomu, co svatý Augustin napsal o vyvolených a zatracených?“

„Ano,“ odvětila, tentokrát pomalu a pečlivě. „Řekl: jestli to světec tak napsal, potom mu nevěřím. Mně ovšem nikdo nikdy nevysvětlil, jak to je, a já neumím číst ani psát, umím se jen podepsat. Řekl svatý Augustin doopravdy to, co o něm tvrdil ten kazatel?“

„To stačí!“ usekl Gerbert. „Děvče potvrzuje vše, z čeho byl obviněný obžalován. Další postup je ve vašich rukou.“

„Podle mého soudu,“ pravil Radulfus, „bychom měli zasedání přerušit a probrat to v soukromí. Svědkové jsou propuštěni. Jděte domů, dcero, a buďte ujištěna, že jste řekla pravdu, a tak si nemusíte dělat starosti, co bude následovat, protože pravda může být jen dobrá. Jděte všichni, ale zůstaňte připraveni, kdyby vás ještě bylo zapotřebí a byli jste znovu předvoláni. A vy, Elave…“ Zkoumal tvář mladého muže, jež se k němu obracela bledá, odhodlaná a rozzlobená, se sevřenými ústy a rozšířenýma, svítícíma očima, stále rozhořčená Fortunatiným trápením. „Vy jste hostem v našem domě. Neviděl jsem žádný důvod, proč by někdo z nás neměl věřit vašemu slovu.“ Uvědomoval si, že Gerbert vedle něho ztuhl nesouhlasem, ale pokračoval zesíleným hlasem, nepřipouštějícím námitky. „Slíbíte-li, že odtud neodejdete, dokud se záležitost nevyřeší, můžete mezitím svobodně přicházet a odchá zet, jak vám bude libo.“

Elavova pozornost na okamžik zakolísala. Fortunata se totiž ve dveřích otočila, ohlédla se a pak zmizela. Conan a Aldwin se chvatně vytratili, jakmile byli propuštěni, a zmizeli dřív než ona, dychtiví uniknout. Jejich pře je zatím jistě v bezpečí v rukou hostujícího preláta, jehož čich pro nepravověrnost se ukázal být tak bystrý a jeho horlivost tak neúprosná. Žalobce i svědkové byli pryč. Elave obrátil zatvrzelý, ale uctivý pohled k opatovi a uváženě pravil: „Pane, nemám v úmyslu opustit své bydliště zde ve vašem domě, dokud nebudu moci odejít svobodný a ospravedlněný. Dávám vám na to své slovo.“

„Jděte tedy, dokud vás opět nepožádám, abyste předstoupil. Nyní je zasedání odročeno,“ oznámil Radulfus a vstal. „Odeberte se všichni za svými povinnostmi a pamatujte, že stále trvá den zasvěcený památce svaté Winifred a svatí jsou také svědky všeho, co děláme, a vydají o tom svědectví.“

„Velmi dobře vám rozumím,“ pravil kanovník Gerbert, když osaměl s Radulfem v opatové salonku. Takto v soukromí se sobě rovným seděl uvolněně, dokonce unaveně, oproštěn ode vší karatelské horlivosti, muž omylný a se starostí o svou víru. „Zde stranou od světa nebo nanejvýš se starostmi o zdejší kraj a o lidi ve své blízkosti jste zatím nepostřehl nebezpečí falešných nauk. A já souhlasím, že na tuto zemi zatím nevrhly svůj stín, a modlím se, aby náš lid byl dost pevný a odolal všem takovým lstivým pokušením. Ony však přicházejí, otče opate, přicházejí! Hadi rozvratu se plazí od východu na západ a já se děsím všech poutníků z východu, protože s sebou mohou třeba nevědomky přinést špatné semeno a to může zakořenit a vyrůst i zde. Již nyní obcházejí zhoubní toulaví kazatelé po Flandrech, po Francii, Porýní, Lombardii, vykřikují proti svaté církvi a jejímu kněžstvu, že jsme prý zkažení
a chamtiví, že apoštolově žili prostě, ve svaté chudobě. V Antverpách jistý Tachelm za sebou zlákal tisíce pobloudilců, aby přepadali kostely a strhávali ozdoby. Ve Francii, přímo v Rouenu, obchází jiný takový, káže chudobu a pokoru a dožaduje se reformy. Cestoval jsem po jihu v arcibiskupových záležitostech a viděl jsem, jak se blud rozrůstá a šíří jako lesní požár. To není pár neškodných choromyslných. V Provenci, v Languedoku jsou kraje, kde se jistá odrůda manichejského kacířství rozmohla tak, že se z ní stala málem konkurenční církev. Divíte se, že se děsím i první jiskřičky, která by mohla roznítit takový požár?“

„Ne,“ ujistil ho Radulfus, „nedivím se. Nikdy bychom neměli zapomínat na ostražitost. Musíme ovšem vidět každého člověka zřetelně, s jeho slovy, skutky, a honem jej nepřikrývat tímhle univerzálním pláštěm kacířství. Jakmile se to slovo vyřkne, člověk sám o sobě se může stát čímsi neviditelným, a tudíž postradatelným a snadno obětovatelným! Tohle jistě není žádný potulný kazatel, žádný buřič davů, žádný ctižádostivý šílenec, který shání následovníky pro vlastní prospěch. Chlapec mluvil o svém pánovi, kterého si vážil a jemuž sloužil, a proto ho vychvaloval a hájil jeho smělé pochybnosti o to věrněji a prudčeji, čím víc jeho společníci mluvili proti němu. Mimoto zřejmě vypil dost na to, aby se mu rozvázal jazyk. Třeba toho napovídal a nám zopakoval víc, než si doopravdy myslí, a sám si tak přihoršil. Máme my udělat totéž?“

„Ne,“ ztěžka odpověděl Gerbert, „to bych si nepřál. Ale já ho vidím jasně. Máte pravdu, není to žádný divoch, který chce dělat nepříjemnosti, je to zdravý, pracovitý chlapík, užitečný svému pánovi a bezpochyby poctivý a ochotný vůči svým bližním. Nevidíte ale, že je právě proto o mnoho nebezpečnější? Falešné názory hlásané někým, kdo je sám očividně falešný a podlý, nebudí tak velké pokušení, ale slyšet je od někoho, kdo pěkně vypadá, má dobrou pověst a mluví z hlubokého přesvědčení, to může být smrtelně svůdné. Proto se ho bojím.“

„Proto bude ten, kdo je v jednom století svatý, v příštím století kacíř,“ suše opáčil opat, „a ten, kdo byl v jednom století kacíř, bude v příštím století svatý. Je dobré dlouho a klidně uvažovat, než někomu dáme tu či onu nálepku.“

„To by znamenalo zanedbávat povinnost, jíž se nemůžeme vyhnout,“ naježil se opět Gerbert. „Nebezpečí, které se objevilo nyní a zde, je nutno řešit nyní a zde, jinak je bitva prohraná, jelikož semeno padne do země a zakoření.“

„Potom alespoň poznáme pšenici od koukolu. A nezapomeňte,“ dodal Radulfus vážně, „že tam, kde je blud upřímný a zrozený z pobloudilé dobroty, skvrna se dá vyléčit rozumem a přesvědčováním.“

„A když to nejde,“ neústupně stál na svém Gerbert, „odtětím chorého údu.“

[VI]

Elave prošel bez potíží branou a zamířil k městu. Fortnýř zřejmě buď ještě neslyšel o poplachu vyvolaném okolo tohoto obyčejného smrtelníka, jednoho z hostů opatství, nebo již dostal opatovo upozornění, že obviněný dal slovo a to bylo přijato, takže smí svobodně přicházet a odcházet, jak je mu libo, pokud neposbírá své věci a nevezme do zaječích. Nikdo mu totiž nezastoupil cestu. Bratr v bráně mu dokonce vesele popřál dobrý den, když šel kolem.

Venku na Předklášteří zůstal Elave stát, rozhlédl se na obě strany po silnici, ale všichni, co svědčili u soudu, už zmizeli z dohledu. Spěšně zamířil k mostu do města. Byl si jist, že Fortunata ve svém rozrušení pospíší přímo domů. Odešla z kapituly dřív, než slíbil, že nemá v úmyslu odejít odtud neospravedlněn, takže se možná domnívá, že ho již uvěznili, a dokonce si to třeba i vyčítá. Viděl, s jakou neochotou proti němu vydala pravdivé svědectví, a v tuto chvíli ho víc mrzelo, že se ona trápí, než že jsou ohroženy jeho vlastní svoboda a život. V to nebezpečí dokázal jen stěží uvěřit, a proto ho příliš netížilo. V její zjevné rozčilení věřil naprosto a působilo mu hlubokou a neúprosnou bolest. Musí s ní mluvit, ubezpečit ji, že mu vůbec neukřivdila, že tento rozruch pomine, že opat je uvážlivý člověk a ten druhý, který žízní po krvi, brzy odjede a přenechá soud rozumnějším s
oudcům. A také že pochopil, jak statečně se ho pokoušela hájit, je jí za to vděčný, dokonce v srdci doufá, že se v tom tají význam hlubší než pouhý soucit a osobnější než zájem o spravedlnost. Musí si ovšem dát pozor na jazyk a neříci příliš mnoho, dokud nad ním visí třeba jen stín zatracení.

Došel na konec klášterní zdi, kde se prostor nalevo od něho otvíral v stříbřitý ovál mlýnského rybníka a napravo domy Předklášteří ustupovaly hájku, který se táhl až k mostu přes Severn. A tam ji před sebou spatřil, nezaměnitelnou tím, jak se nesla a kráčela. Spěchala po prašné silnici s prudkostí, jež svědčila spíš o rozhněvané odhodlanosti než o ohromení a úleku. Rozběhl se a ve stínu stromů ji dohonil. Když zaslechla pospíchající kroky, otočila se k němu, a jakmile ho poznala, sotva stačil vydechnout „paní…!“, beze slova ho chvatně vzala za ruku a odtáhla mezi stromy z dohledu silnice.

„Co to? Pustili tě? Skončilo to?“ Zvedla k němu bdělou tvář, zářící nepotlačitelnou radostí, kterou však stále brzdila v obavě z pádu stejně náhlého jako její rozjaření.

„Ne, ještě ne. Ještě se bude dál debatovat, než se toho všeho zprostím. Ale musel jsem s tebou mluvit, poděkovat ti za to, co jsi pro mě udělala ?“

„Poděkovat mi?“ zvolala nevěřícně. „Za to, že jsem jim pomohla kopat ti jámu? Pálí mě hanba, že jsem neměla ani odvahu lhát!“

„Ne, tak nesmíš uvažovat! Nijak jsi mi neublížila a udělalas, cos mohla, abys mi prospěla. Proč bys měla lhát? Stejně bys to nedokázala, nemáš to v povaze. Já také nebudu lhát,“ vybuchl Elave, „a neustoupím od toho, čemu věřím. Přišel jsem ti říct, že se pro mě nesmíš trápit a ani na okamžik si nesmíš myslet, že k tobě cítím cokoli jiného než vděčnost a úctu. Zachovala ses ke mně přátelsky, jediným způsobem, jaký jsem si přál.“

Ani si neuvědomil, že ji drží za obě ruce, tiskne je k hrudi, takže stojí srdcem u srdce a oběma prochvívá rytmus sladěného tepu i zrychleného dechu. Její obličej, zdvižený k jeho, byl plný prudkého pohnutí a oříškové oči oslnivě veliké a jasné.

„Jestli tě nepropustili, jak to, že jsi tady? Vědí, že jsi pryč? Nebudou tě pronásledovat, jestli si toho všimnou?“

„Proč? Mohu svobodně přicházet a odcházet, jestliže zůstanu hostem opatství, dokud nebude vynesen rozsudek. Opat přijal mé slovo, že neuteču.“

„Ale ty musíš,“ pravila naléhavě. „Děkuji Bohu, že ses takhle za mnou rozběhl, dokud je čas. Musíš jít, musíš pryč odtud co nejrychleji. Nejlíp do Walesu. Honem pojď se mnou, dovedu tě do Jevanovy dílny ve Frankwellu a schovám tě tam, dokud ti nesezenu koně.“

Elave prudce vrtěl hlavou, ještě než stačila dokončit svou prosbu. „Ne, já neuteču! Dal jsem opatovi slovo, ale i kdyby o ně byl nepožádal a já je nedal, neutekl bych. Neohnu hřbet před takovou pověrčivou pošetilostí, tím bych ty šílence jen povzbudil a uvedl jiné duše do ještě horšího nebezpečí. Nevěřím, že mi hrozí nějaké opravdové nebezpečí, pokud budu stát na svém. Ještě jsme nedospěli k tomu vrcholu bláznovství, aby byl člověk pronásledován za to, že přemýšlí o svatých věcech. Uvidíš, že se ta bouře přežene.“

„Ne,“ trvala na svém, „ne tak snadno. Svět se mění, copak jsi to necítil přímo v kapitule? Já to předvídám, pokud ty ne. Spěchala jsem teď zpátky, abych si promluvila s Jevanem a vymysleli jsme, co ještě se dá udělat, abychom tě vysvobodili z nebezpečí. Něco jsi mi přinesl a musí to mít hodnotu. Chci to použít, abych tě dostala pryč a do bezpečí. Jak líp bych to mohla použít?“

„Ne!“ vzbouřil se. „To nepřipustím! Nemíním utéct, odmítám utéct. A tamto, ať je to cokoli, je pro tebe, až se budeš vdávat.“

„Až se budu vdávat!“ opakovala udiveně a potichoučku a vykulila na něho své planoucí zelenkavé oči, jako by to pro ni byla docela nová, zvláštní myšlenka.

„Se mnou si starosti nedělej, všechno nakonec dobře dopadne. Teď půjdu zpátky,“ prohlásil pevně Elave, příliš oslněný na to, aby si něčeho všiml. „Neboj se, dám si pozor na to, co říkám i jak se chovám, ale nezapřu, čemu věřím, ani nepřitakám ničemu, čemu nevěřím. A neuteču. Před čím? Nemám žádnou vinu, před kterou bych utíkal.“

Pustil její ruku pohybem téměř drsným, protože to bylo tak těžké. Již se odvracel mezi stromy, ale pak se ohlédl a viděl, že se nepohnula. Hleděla na něho pevně a zamyšleně, skoro přísně, dolní ret skousnutý mezi zuby.

„Je ještě jeden důvod, proč neodejdu,“ řekl. „Ten sám by mě stačil zadržet. Kdybych teď utekl, opustil bych tebe.“

„Myslíš si snad,“ opáčila Fortunata, „že bych se nevydala za tebou a nenašla tě?“

Než vstoupila do síně, zaslechla několik hlasů hlučících ani ne tak rozhněvaně nebo hádavě jako spíš zmateně. Conan nebo Aldwin pokládali za moudré obeznámit domácnost se senzačním vývinem událostí, jakmile dorazili domů. Jistě chtěli svůj čin předložit v tom nejlepším světle.

Vůbec nepochybovala, že byli smluveni, ale ať měli pohnutky jakékoli, nechtěli se jevit jako sprostí udavači. Zlý úmysl bylo třeba překrýt pozlátkem upřímného náboženského pohoršení a smyslu pro povinnost.

Byli tam všichni, Margaret, Jevan, Conan i Aldwin, shluklí ve vzrušené skupince. Poletovaly mezi nimi zmatené otázky a vyhýbavé odpovědi. Conan ustupoval do pozadí jako nevinný divák, vtažený do rozepře jiných, Aldwin ve chvíli, kdy Fortunata vcházela, právě koktal: „Jak jsem to mohl vědět? Měl jsem starost, že se říkají takové věci, bál jsem se o vlastní duši, kdybych to zatajil. Jen jsem se svěřil bratru Jeronýmovi s tím, co mě trápí ?“

„A ten to vyklopil převoru Robertovi,“ vykřikla Fortunata ode dveří, „a převor Robert to vyklopil všem, zejména tomu pánovi z Canterbury, a tys dobře věděl, že to udělá. Jak můžeš předstírat, žes Elavovi nechtěl ublížit? Už jak jsi to spustil, věděls, jak to skončí.“

Všichni se otočili jako na obrtlíku a pohlédli na ni, překvapeni spíš jejím hněvem než náhlým vstupem.

„Ne!“ protestoval Aldwin, jakmile popadl dech. „Ne, přísahám, jen jsem si myslel, že s ním převor třeba promluví, upozorní ho, poradí mu…“

„A proto,“ vpadla ostře, Jsi mu pověděl, kdo u toho byl a slyšel to. Proč, jestli jsi nechtěl, aby to došlo tak daleko? Proč jsi mě zatáhl do svých plánů? To ti nikdy neodpustím!“

„Počkat, počkat, počkat!“ vykřikl Jevan a zvedl ruce. „Chceš říct, holčičko, že i tebe předvolali, abys svědčila? Proboha, co vás to posedlo, člověče? Jak jste se opovážil vtáhnout do takové věci naše děvče?“

„Já nechtěl,“ bránil se Aldwin. „Bratr Jeroným ze mě vytáhl, kdo u toho byl. Já ji do té motanice dostat nechtěl. Ale jsem přece syn církve, potřeboval jsem shodit břemeno ze svého svědomí, jenže pak se to celé zvrtlo.“

„Nikdy jsem si nevšiml, že byste byl tak vzorný v náboženských povinnostech,“ posteskl si Jevan. „Mohl jste klidně odmítnout jmenovat kohokoli jiného než sebe. No, už se stalo. A skončilo to aspoň? Nebo máme očekávat, že ji budou volat na další vyptávání, na další výslech? Má se to táhnout až do vyčerpání, když už to začalo?“

„Neskončilo to,“ odpověděla Fortunata. „Nevynesli rozsudek, ale nevzdají se tak snadno. Elave musel slíbit, že neodejde, dokud nebude zproštěn obžaloby. Vím to, protože jsem se s ním zrovna rozloučila mezi stromy u mostu, a on teď jde zpátky do opatství a neustoupí. Chtěla jsem, aby utekl, prosila jsem ho, aby utekl, ale odmítá. Jen se podívej, Aldwine, cos udělal nebohému mladému člověku, který teď nemá ani rodinu, ani zastánce, žádný bezpečný domov ani živobytí jako ty. Ty jsi tu na doživotí zaopatřený, nemusíš si dělat starost, co s tebou bude na stará kolena, kdežto on musí hledat práci, jak to půjde, a tys teď na něj vrhl stín, který na něm zůstane, ať rozsudek dopadne, jak chce, takže ho nikdo nebude chtít zaměstnat, aby ho nepodezřívali, že se od něj taky nakazil. Proč jsi to udělal? Proč?“

Aldwin se mezitím pomalu vzpamatovával z otřesu způsobeného jejím vpádem, nyní se však zdálo, že úplně ztratil sebevládu i rozum. Stál a mlčky zíral s otevřenými ústy z ní na Jevana. Dvakrát těžce polkl, než zase našel řeč, a i pak svá slova pronesl s nekonečnou opatrností a nevírou.

„Zaopatřený na doživotí?“

„To přece víš,“ odsekla netrpělivě a vzápětí sama oněměla, protože si náhle uvědomila, že pro Aldwina nikdy nic nebylo jisté a nepochybné. Každé zlo se dalo očekávat, každé dobro bylo podezřelé a muselo se žárlivě hlídat, aby je neodnesl pouhý dech. „Ale ne!“ zoufale vydechla. „Tak v tom to vězí? Myslel sis, že přišel, aby tě vyhodil ze sedla a zabral tvé místo? Proto ses ho chtěl zbavit?“

„Cože?“ vykřikl Jevan. „Má to děvče pravdu, chlape? Myslel jste si, že vás vyhodíme na ulici, abyste mu uprázdnil místo? Po všech těch letech, co jste tu bydlel a pracoval pro nás? Jednalo se snad někdy v tomhle domě takovým způsobem? To nemyslíte vážně!“

To však byl právě Aldwinův problém: tak málo si vážil sám sebe, že očekával stejně málo úcty ode všech ostatních, i po letech, a nedokázal pochopit, že by se ohleduplnost, kterou v domě Lythwoodových projevovali ostatnímu služebnictvu, mohla vztahovat i na něho. Stál jako omráčený a mlčky pohyboval ústy.

„Duše drahá!“ zanaříkala Margaret. „Nám nikdy ani nepřišlo na mysl, abychom se s vámi rozloučili. Jistě, byl to šikovný chlapec, když u nás bydlel, ale vás bychom nepropustili ani za celý svět. Řekla jsem mu to, hned jak sem prvně přišel, a on mě ujistil, že to místo je vaše a že ho nikdy ani nenapadlo, aby vám je přebral. Kvůli tomu jste si dělal po celý ten čas starost? Myslela jsem, že nás znáte líp.“

„Ublížil jsem mu pro nic za nic,“ pronesl Aldwin jakoby sám k sobě. „Pro nic za nic!“ A náhle se křečovitým pohybem, jenž otřásl jeho stárnoucím tělem jako vichřice keřem, otočil a slepě se hnal ke dveřím. Conan ho chytil za rameno a snažil se ho zadržet.

„Kam jdeš? Co chceš dělat? Už se stalo. Vždyť jsi nelhal, co řekl, to řekl.“

„Dohoním ho,“ prohlásil Aldwin s neobvyklou rozhodností. „Povím mu, že mě to mrzí. Půjdu s ním k mnichům a zkusím odčinit, co jsem udělal ? nebo aspoň něco z toho, co jsem udělal. Přiznám se, proč jsem to udělal. Vezmu obvinění zpět.“

„Nebuď blázen!“ drsně naléhal Conan. „Čeho tím dosáhneš? Obžaloba už je vznesena, kněží se jí nepustí, kdepak. To není žádná maličkost, obvinit někoho z kacířství, a pak to brát zpátky, jen skončíš stejně špatně jako on. A mají moje a Fortunatino svědectví, tak jaký by to mělo smysl, abys bral zpět svoje? Nech to plavat a měj rozum!“

Aldwin však byl plný kuráže a jeho svědomí bylo zasaženo příliš hluboko, než aby na něj platila nějaká rozumná úvaha. Vyprostil se ze stisku, který ho zadržoval. „Mohu to jedině zkusit! A zkusím to! Aspoň tak.“ A už byl za dveřmi a v půli dvora směrem k ulici. Conan se chtěl hnát za ním, ale Jevan ho ostře zavolal zpět.

„Nech ho být! Když přizná svůj strach a zlý úmysl, určitě aspoň otřese obžalobou proti Elavovi. Slova, slova, nepochybuji, že byla vyřčena, ale slova se dají vykládat všelijak a i malá pochybnost může celý obraz změnit. Vrať se k práci a nech chudáka starého, ať jde a uleví svému svědomí, jak může. Jestli si to u kněží pošpatní, přimluvíme se za něj a dostaneme ho z toho.“

Conan neochotně ustoupil a pokrčil rameny nad svými pochybnostmi o celé záležitosti. „Dobře, tak radši půjdu do ovčinců, než se setmí. Bůh ví, jak se mu povede, ale do té doby se to určitě dovíme.“ A odešel, stále nesouhlasně potřásaje hlavou nad Aldwinovou pošetilostí. Slyšeli jeho pevné kroky přecházet dvůr směrem k průchodu na ulici.

„To je ale motanice!“ zhluboka vzdychl Jevan. „A já taky musím pryč, přinést si z dílny nějaké kůže. Zítra přijde jeden kanovník z Haughmondu a já ještě nevím, jak velkou knihu má na mysli. Neber si to moc k srdci, děvče,“ obrátil se k Fortunatě a vřele ji objal dlouhou paží. „Když dojde na nejhorší, převor z Haughmondu se za kohokoli z našich lidí u Gerberta přimluví ? jeden augustinián jistě vyslechne jiného a převor mi také dluží nějakou tu laskavost.“

Pustil ji a už mířil ke dveřím, když vyhrkla: „Strýčku, počítáme Elava mezi naše lidi?“

Jevan se otočil, zahleděl se na ni, zvedl tenké černé obočí a tmavé všímavé oči pod ním zahořely úsměvem, který se objevoval vzácně, ale zato jej celého rozzářil, úsměvem trochu škádlivým, trochu bázeň vzbuzujícím, ale pro ni vždy uklidňujícím.

„Jestli o něj stojíš,“ pravil, „tak bude náš.“

Elave ušel jen pár metrů směrem zpět k opatství, když spatřil půl tuctu mužů, jak se hrnou z otevřené brány a rozdělují se do obou směrů po Předklášteří. Jejich náhlé zjevení a vzdálený křik jejich hlasů, když vybíhali a rozcházeli se, ho přiměly rychle couvnout do stínu stromů a zvážit, zda se ten povyk netýká jeho osoby. Jistě byli vysláni hromadně a nesli hole, což nevěstilo nic dobrého, pokud skutečně honí jeho. Opatrně šel krajem lesíka, aby si je prohlédl víc zblízka, protože nejdřív běželi po silnici, než rozšíří své pole pozornosti, a dva upalovali podél klášterní zdi až na nároží, odkud uvidí další kus silnice. Někoho nebo něco jistě honí. Nebyli to však bratři. Neukázala se ani jedna černá kutna, jen střízlivé domácí sukno a odolná kůže, navlečené na statných laicích. Ve třech poznal podkoní kanovníka Gerberta, čtvrtý byl prelátův osobní sluha, toho Elave zahlédl v do
mě pro hosty, jak se nese nadutý důležitostí svého pána. Ostatní určitě naverbovali mezi poutníky. Vybrali ty nejstatnější a nejochotnější ztropit z horlivosti neplechu. Psy na něj nepoštval opat, ale Gerbert.

Stáhl se hlouběji do úkrytu a zamračeně pozoroval pilné lovce, jak si dělí Předklášteří. Vůbec se mu nechtělo směle se jim ukázat a riskovat, že se na něj vrhnou a odvlečou ho zpátky jako zločince, když podle svého mínění nijak neporušil dané slovo. Třeba si to kanovník Gerbert vykládal jinak a považoval to, že vyšel z brány, přestože bez zavazadel, za důkaz provinilosti a okamžitého útěku. Dobrá, nebude mu dopřáno uspokojení, že se jeho názor potvrdil. Elave se tou branou vrátí po vlastních nohou a z vlastní paličaté vůle, věrný svému závazku, a dá v sázku svobodu a třeba i život. Nebezpečí, v něž dosud nemohl uvěřit, vypadalo nyní skutečněji a zlověstněji.

Nechali před branou na stráži jediného podkoního, toho nejsvalnatějšího z Gerbertovy trojice. Přecházel tam, jako by na něj neplatil čas ani síla. Byla pramalá naděje kolem takového kolohnáta proklouznout. A dvojice čmuchalů, která prohledala silnici, právě cílevědomě přecházela směrem ke stromům. Bude lepší se odtud odebrat do bezpečné vzdálenosti, dokud pátrání nezanechají nebo se nepřesunou ke vzdálenějším skrýším a neumožní mu bezpečně se vrátit zpátky do ovčince. Rychle zamířil mezi stromy a ubíral se jejich řídnoucím pruhem pryč na severovýchod, až se dostal k sadům za Gaye a k řádce keřů, které obrůstaly břeh řeky. Dalo se čekat, že ho budou hledat spíš směrem na západ. V celém pohraničí mířili angličtí uprchlíci do Walesu a velšští do Anglie. Obojí zákon končil u hraničního valu, přestože obchod přecházel hranici vesele sem i tam.

Do nešpor zbývaly ještě asi tři hodiny. Pak mohl doufat, že všichni zase budou v kostele a jemu se buď podaří vklouznout branou, jestli se hromotlucký strážný vzdálí, nebo západními dveřmi do kostela s místními farníky. Do té doby nemá cenu se vracet a riskovat, že strčí hlavu do oprátky. Našel si pohodlné hnízdečko ve vysoké trávě nad řekou, stíněné keři, ostrůvek ticha, kde by ho na sebe včas upozornila každá noha šustící v trávě nebo rameno otírající se o větve olší a vrb na sto metrů kolem. Seděl tam a myslel na Fortunatu. Nechtěl věřit, že by byl v takovém nebezpečí, jaké si představovala, a přece se nemohl zcela zbavit jeho stínu.

Na druhé straně prudkého, klikatého Severnu, jiskřícího ve slunci, se ostře zvedal pahorek města a jeho dlouhá hradba právě proti jeho úkrytu končila mohutnými pískovcovými věžemi hradu a uvolňovala prostor silnici mířící od Předhradí na sever k Whitchurchi a Wemu. I teď by mohl kousek po proudu řeku přebrodit a rychle po té silnici zmizet, ale to ani zanic! Nespáchal žádný zločin, vyslovil jen to, co pokládal za správné, nebylo v tom nic rouhavého ani neuctivého vůči církvi a on nevezme zpátky ani slovo, od svých výroků neuteče a nedopřeje žalobcům laciný triumf.

Neměl podle čeho odhadnout čas, ale když se domníval, že se už jistě schyluje k nešporám, opustil své hnízdo a opatrně se vracel stejnou cestou pěkně v úkrytu, dokud nespatřil mezi stromy bílou prašnou silnici, procházející lidi a živý ruch okolo brány. Musel chvíli čekat, než zazvoní na nešpory, a trávil čas opatrným přecházením z jednoho úkrytu do druhého, aby zjistil, zda se mezi lidmi, kteří se scházeli před západními dveřmi kostela, nevyskytuje někdo z pronásledovatelů. Žádného nepoznával, ale ve stálém ruchu a pohybu bylo těžké získat jistotu. Svalnatce, který hlídal bránu, nikde vidět nebylo. Nejlepší chvilka pro Elava nastane, až zacinká malý zvonek a kmotři a kmotry, kteří si povídají na podvečerním slunci, se seberou a vstoupí do kostela.

Sotva si to pomyslel, ten okamžik nastal. Zvonek se rozezněl, věřící shromáždili své rodiny, pozdravili přátele a začali vcházet západními dveřmi do kostela. Elave vyběhl včas, aby se mezi ně vmísil a schoval se uprostřed průvodu. Neozval se žádný pokřik, žádná ruka ho neuchopila za rameno. Nyní měl na vybranou buď pokračovat doleva s obyvateli Předklášteří do kostela, nebo proklouznout otevřenou branou na nádvoří kláštera a klidně kráčet do domu pro hosty. Kdyby si byl vybral kostel, všechno mohlo dopadnout dobře, ale pokušení vstoupit otevřeně do dvora jako po řádné a ctihodné vycházce bylo příliš silné. Vzdal se ochrany věřících a zabočil do brány.

Ze dveří vrátnice napravo od něj se ozval vítězoslavný řev a ze silnice vzadu přilétla ozvěna. Kanovníkův obr podkoní si povídal s fortnýřem jako číhající pomsta a jeho dva kolegové se právě vraceli z výpravy do města. Všichni tři se okamžitě vrhli na navrátilého hříšného syna. Těžký klacek ho zasáhl do týla, až se zapotácel, a než stačil obnovit rovnováhu a sebrat rozum, sevřely ho svalnaté paže kolohnáta, zatímco jeden z ostatních ho chytil za vlasy a táhl mu hlavu dozadu. Rozzuřeně vyjekl a začal kolem sebe kopat a bušit pěstmi. Setřásl útočníka zezadu, uvolnil si jednu paži z objetí mohutného podkoního a s chutí ho udeřil do nosu. Druhá rána do hlavy ho srazila na kolena napůl omráčeného. Zpovzdáli slyšel překvapené hlasy, pohoršené nad takovým násilím na posvátné půdě, a po dlažbě se rozběhly nohy v sandálech. Naštěstí pro něho se právě na volání zvonce scházeli od svých rozmani tých zaměstnání bratři.

Bratr Edmund z nemocnice a bratr Cadfael z ohybu pěšiny vedoucí do zahrady se řítili k neslušné rvačce s vlajícími kutnami.

„Nechte toho! Okamžitě toho nechte!“ křičel Edmund, rozhořčený nad takovým znesvěcením klášterní půdy, a rozčileně mával rukama na všechny provinilce bez rozdílu.

Cadfael pádil rychleji, nezdržoval se napomínáním, ale rovnou skočil po klacku, který se zvedl k třetímu úderu do již zkrvavené hlavy oběti, zastavil jej v letu a bez námahy jej vykroutil z ruky, která jím máchala, až při tom přehnaně horlivý podkoní zaskučel. Tři lovci přestali svého zajatce bít, ale pevně ho drželi, zvedli ho na nohy a vmáčkli mezi sebe, jako by jim v tomhle stavu mohl ještě proklouznout mezi prsty a utéci jako zajíc branou.

„Dostali jsme ho!“ vykřikli málem jednohlasně. „To je on, ten kacíř! Chtěl zmizet, ale my jsme vám ho chytili živého a zdravého…“

„Zdravého?“ zabědoval Cadfael. „Vždyť jste ho málem zabili. To jste museli jít tři na jednoho? Vždyť byl tady, ve dvoře, copak jste mu museli rozbíjet hlavu?“

„Honili jsme ho celé odpoledne,“ bránil se hromotluk, nadouvající se vlastní udatností, ,jak nám nařídil kanovník Gerbert. Měli jsme ho snad nechat zas utéct, když jsme ho konečně chytli? Najděte ho a přiveďte ho zpátky, tak zněl rozkaz, a tady je.“

„Přiveďte ho?“ opakoval Cadfael, bez okolků odstrčil jednoho z Elavových strážců a vystřídal ho, objímaje mladého muže jednou paží kolem těla, aby ho podepřel. „Já viděl z ohybu cesty, kdo ho přivedl. Vešel sem sám z vlastní vůle. Nemáte na tom žádnou zásluhu, jestli to, co jste udělali, za zásluhu považujete. Co to vašeho pána posedlo, že na něj vůbec poštval psy? Dal slovo, že neuteče, otec opat je přijal a prohlásil, že prozatím smí svobodně odcházet a přicházet, jak se mu zlíbí. Slib dost dobrý pro opata nebyl dost dobrý pro kanovníka Gerberta, co?“

Tou dobou se už okolo nich vzrušeně shromáždili tři nebo čtyři další a nyní se zjevil i převor Robert a plul k nim z nároží ambitu se silnou nelibostí nad tím, co se mu jevilo jako rozčilené a neukázněné srocení, narušující pochod k nešporám.

„Co je to? Co se tu děje? Neslyšeli jste zvonek?“ Oči mu padly na Elava, vratce podpíraného Edmundem a Cadfaelem, v šatech zaprášených a neupravených, s čelem a tváří umazanými od krve. „Ach,“ pravil s uspokojením, jež poněkud zchlazoval úlek nad spáchaným násilím, „tak vás přivedli zpět. Zdá se, že vás pokus o útěk přišel draho. Mrzí mě, že jste raněn, ale neměl jste utíkat před spravedlností.“

„Já jsem neutíkal před spravedlností,“ zalapal po dechu Elave. „Pan opat mi dovolil, abych volně vycházel a přicházel, když slíbím, že neuteču, a já jsem neutekl.“

„To je pravda,“ potvrdil Cadfael, „protože sem vešel o své vůli. Mířil právě k domu pro hosty, kde je ubytován jako každý jiný cestující, když se na něj tihle chlapi vrhli, a teď tvrdí, že ho chytili pro kanovníka Gerberta. Dal vůbec takové příkazy?“

„Kanovník Gerbert to chápal tak, že jeho svoboda pohybu platí jen pro území kláštera,“ ostře opáčil převor. „Musím říci, že já také. Když se zjistilo, že ten muž opustil nádvoří, předpokládali jsme, že se pokusil o útěk. Mrzí mě však, že bylo nutné zacházet s ním tak hrubě. Co teď? Potřebuje péči… Cadfaele, postarej se laskavě o jeho rány a já po nešporách zajdu za opatem a povím mu, co se stalo. Třeba by měl být ubytován o samotě…“

To znamená v cele pod zámkem, pomyslel si Cadfael. No, přinejhorším by na něj aspoň nemohli tihle habáni. Uvidíme ale, co řekne opat Radulfus.

„Smím-li vynechat nešpory,“ řekl, „odvedu ho prozatím do nemocnice a tam ho ošetřím. Ve stavu, v jakém je, nebude potřebovat ozbrojené stráže, ale já u něj zůstanu, dokud nedostaneme pokyny od opata, co s ním máme dělat.“

„No, přinejmenším jste jich pár poznamenal,“ prohodil Cadfael, smývaje Elavovi z hlavy krev v předsíni nemocnice, kde stála skříň s léky. „A přestože vás bude chvíli pekelně bolet hlava, máte dobrou, tvrdou palici a trvalé škody na vás nezůstanou. Nevím, možná by vám bylo lip v kajícnické cele, dokud se to všechno nepřežene. Postel je tam stejná jako všude jinde, v cele je v tomhle počasí příjemný chládek, je tam stolek na čtení ? naši provinilci mají trávit čas ve vězení vzděláváním své mysli a pokáním smývat své chyby. Umíte číst?“

„Ano,“ odpověděl Elave, trpně se poddávaje ošetřujícím rukám.

„Pak bychom pro vás mohli vyžádat knihy z knihovny. Správný přístup k mladému muži, který zabloudil do neposvěcených názorů, je krmit ho spisy církevních Otců a navštěvovat ho s dobrou radou a zbožnými argumenty. Když vám já budu ošetřovat pohmožděniny a Anselm s vámi bude rozmlouvat o tomto a onom světě, budete mít nejlepší společnost, jaká se dá tady v klášteře sehnat, a k tomu s úředním posvěcením. A samotka vás ochrání před blábolením hlupáků a horlivých blbců, kteří honí jednoho chudáka ve třech. Teď držte! Bolí?“

„Ne,“ odvětil Elave, zvláštně ukonejšený tokem řeči, kterou si neuměl přesně vyložit. „Myslíte, že mě zavřou do cely?“

„Myslím, že na tom bude kanovník Gerbert trvat. A není tak snadné vzdorovat arcibiskupskému poslu ani v maličkostech. Jak jsem totiž slyšel, došli k názoru, že se váš případ nedá úplně smést ze stolu. To je Gerbertův verdikt. Opatův zase, že má-li se zkoumat dál, musí to udělat váš vlastní biskup, a dokud se nevysloví, nic se nebude dít. Malý Serlo vyrazí zítra ráno do Coventry, aby mu ohlásil všechno, co se tu zběhlo. Takže se vám nemůže nic stát a nikdo vás nemůže vyslýchat ani obtěžovat, dokud se nevyjádří Roger de Clinton. Tak si zatím můžete krátit čas co nejpříjemněji. Anselm tu vybudoval velmi slušnou knihovnu.“

„Myslím,“ ozval se Elave s oživlým zájmem, přestože ho bolela hlava, „že bych si rád přečetl svatého Augustina a přesvědčil se, jestli opravdu napsal to, co se o něm říká.“

„O počtu vyvolených? Napsal to, v pojednání De Correptione et Gratia, jestli si to správně pamatuji. Což,“ dodal Cadfael poctivě, jsem nikdy nečetl, ačkoli mi to bylo předčítáno v refektáři. Zvládl byste ho v latině? Já bych vám s tím moc nepomohl, ale Anselm ano.“

„Je to zvláštní,“ zadumal se Elave se vší vážností nad během událostí, který ho dovedl do této podivné situace, „celé roky jsem pro Williama pracoval, cestoval jsem s ním, poslouchal ho, a přitom jsem se nad těmi věcmi až dosud doopravdy nezamýšlel. Nikdy mě netrápily. Teď ano, teď mi na nich záleží. Kdyby byl nikdo nerýpal do Williamovy památky a nepokoušel se mu upřít hrob v opatství, nikdy bych se nad nimi nezamýšlel.“

„Jestli vám to nějak pomůže,“ přiznal Cadfael, „začínám na tom být víceméně stejně jako vy. Kam padne semínko, vyroste bylina. A nic nezažené kořeny tak hluboko jako drsné zacházení a sucho.“

Jevan se vrátil do domu u kostela svatého Alkmunda až za tmy s uzlíkem nových bílých pergamenových kůží, hedvábných a smetanových na omak a velmi tenkých a poddajných. Byl na svou práci hrdý. Převor z Haughmondu se v nabízeném zboží nezklame. Jevan je opatrně uložil do krámu a zamkl je tam, než přešel dvůr a vkročil do síně, kde bylo prostřeno k večeři a čekaly na něho Margaret a Fortunata.

„Aldwin se ještě nevrátil?“ zvedl obočí a rozhlédl se, když si sedali k večeři takto ve třech.

Margaret vzhlédla od podávání jídla s jistou úzkostí v obličeji. „Ne, od té doby po něm není ani slechu. Už o něho začínám mít starost. Co ho jen mohlo tak dlouho zdržet?“

„Určitě se nepohodl s teology,“ pokrčil rameny Jevan, „a dobře mu tak, když jim toho mládence předhodil jako kost smečce psů. Bude ještě v opatství a teď asi na nepříjemné otázky odpovídá sám. Ale až ho vyždímají, pustí ho. Jestli totéž udělají s Elavem, těžko říct. No, zamknu dům jako obvykle, než si půjdu lehnout. Jestli se připlíží později, bude muset nocovat v seníku.“

„Conan se taky ještě nevrátil,“ zavrtěla Margaret hlavou nad vyčerpávajícím dnem, který měl být svátkem. „A myslela jsem, že už bude zpátky Girard. Doufám, že se mu nic nestalo.“

„Nestalo se nic,“ ujistil ji klidně Jevan, „je v tom nějaký výhodný obchod. Však víš, že se o sebe dovede dobře postarat a má v celém pohraničí výborné styky. Jestli se chtěl vrátit na svátek a nestihl to, určitě je to proto, že získal pár nových zákazníků. Uzavřít dohodu s velšským obchodníkem chce čas. Za pár dní bude zpátky doma živ a zdráv.“

„A co tu najde, až se vrátí?“ povzdechla lítostivě. „Elave v těžkostech, sotva se vrátil, strýc William mrtvý a pochovaný a Aldwin čím dál víc zapletený do takové špatné věci. Opravdu doufám, že máš pravdu a že se mu se stříží dařilo; bude to jistá útěcha, když aspoň jedna věc dobře dopadne.“

Vstala, aby sklidila nádobí od večeře, a dál potřásala hlavou v neurčitých pochybnostech. Fortunata osaměla s Jevanem.

„Strýčku,“ ozvala se váhavě po chvilce ticha, „chtěla jsem s tebou mluvit. Ať se mi to líbí, nebo ne, byla jsem vtažena do toho hrozného obvinění proti Elavovi. Nechce věřit, že je ve vážném nebezpečí, ale já vím, že ano. Chci mu pomoci. Musím mu pomoci.“

Její vážnost ho přiměla, aby se k ní otočil a dlouze, pozorně se na ni zadíval oněma černýma pronikavýma očima, které do ní viděly nyní stejně hluboko jako v jejím dětství a hleděly na ni vždy s náklonností, a zároveň s odstupem.

„Myslím, že ti na tom záleží víc, než by se zdálo, i když jsi ho sotva spatřila, a po tolika letech.“

Nebyla to otázka, ale odpověděla na ni. „Myslím, že ho mám ráda. Co jiného by to bylo? Není to tak zvláštní. Byl tu přece roky předtím, než odešel. Už tenkrát se mi líbil víc, než tušil.“

„A jak si vzpomínám, dnes jsi s ním mluvila,“ pravil bystře, „po jeho výslechu na opatství.“

„Ano.“

„A hádám, že teď ví trochu líp, jak moc se ti líbí! A dal ti důvod, aby sis byla stejně jistá, že ty se líbíš jemu?“

„Celkem ano. Prohlásil, že i kdyby jiný důvod neměl, já bych byla ten dostatečný důvod, aby tu zůstal bez ohledu na to, jaké nebezpečí mu hrozí. Strýčku, vím, že mám věno od strýčka Williama. Až se vrátí můj otec a ta skřínka se otevře, chci to, co mi poslal, použít tak, abych pomohla Elavovi. Nabídnout to jako pokutu, bude-li dovoleno, aby se vyplatil, vyjednávat o jeho svobodu, jestli ho zadrží, a třeba i podplatit stráže, dojde-li k nejhoršímu, a dostat ho přes hranici.“

„A necítila bys žádnou vinu,“ usmál se Jevan svým bystrým, temným úsměvem, „že se vzpíráš zákonu a bouříš proti církvi?“

„Žádnou, protože nic špatného neudělal. Jestli ho odsoudí, vinni jsou oni. Ale chci požádat otce, aby se za něho přimluvil. Jako ten, kdo ho zná a koho si každý váží, i církev, a všichni. Jestliže se Girard z Lythwoodu zaručí za jeho budoucí chování, myslím, že by si mohli dát říct.“

„To by mohli,“ srdečně souhlasil Jevan. „Aspoň se to dá zkusit a všechny ostatní prostředky také. Vždyť jsem ti říkal ? jestli ho chceš, potom můžeme a budeme Elava počítat mezi naše lidi. Tak, a teď běž do postele a spi klidně. Kdo ví, jaké kouzlo se odhalí, až se otevře Williamova skřínka?“

Pozdě, ale ne příliš pozdě přišel domů Conan, těsně před zamčením dveří, jen maličko podnapilý potom, co s půltuctem kumpánů oslavil konec svátku v hospodě v Mardolu, jak bez okolků přiznal.

Aldwin domů vůbec nepřišel.

[VII]

Bratr Cadfael vstal dlouho před ranní, vzal mošnu a vydal se k vodě nasbírat jisté rostliny, které teď v létě měly nejbohatší listy. Ráno bylo zastřené lehkým oblačným příkrovem, jímž prosvítalo slunce v perleťových odstínech světle růžové a mlhavě modré. Později se vyjasní a zase bude horko. Když vycházel z brány, podkoní právě přiváděl z hospodářského dvora Serlovu mulu a biskupův diákon vycházel z domu pro hosty připraven na cestu. Nahoře na schodech se zastavil a zhluboka vdechl, jako by mu osamělá cesta do Coventry slibovala slavnostní zážitek v porovnání s jízdou v panovačné společnosti kanovníka Gerberta. Jeho poslání asi bylo méně příjemné. Tak mírná duše nebude biskupovi s radostí hlásit obvinění, které by mohlo ohrozit svobodu a život mladého muže, a při své povaze pravděpodobně předloží záležitost pro obviněného co nejpříznivěji. A Roger de Clinton má dobrou pověst muže zbož
ného a milosrdného, třebaže přísného, zakladatele klášterů a dobrodince chudých kněží. Všechno se ještě může pro Elava obrátit v dobré, pokud se nenechá unést svou právě objevenou zálibou v neukázněném přemýšlení.

Musím promluvit s Anselmem, aby mu vybral nějaké knihy, připomněl si Cadfael na břehu řeky, obcházeje keře v plném letním bujném růstu, kde se mohli dobře schovat uprchlíci i lesní zvěř. Podél řeky se zeleně a úpravně táhly zelinářské zahrady Gaye a nepokosená tráva na břehu tvořila hustou smaragdovou hráz mezi vodou a obdělanou plochou. Dál se prostíraly sady, potom dvě obilná pole a nepoužívaný mlýn a za nimi stromy a keře, naklánějící se nad rychlými, tichými proudy, které se tlačily k převislému břehu tu a tam s vymletými zátočinkami, kde voda vypadala klamně nevinně a klidně a olizovala písčité mělčiny. Cadfael potřeboval kostival a proskurník, listy i kořeny, a přesně věděl, kde je jich hojnost. Čerstvý kořen a list kostivalu na Elavovu rozbitou hlavu a proskurník na utišení bolavých odřenin byly lepší než hotové masti nebo obklady ze sušené drogy, kterou měl v dílně. Příroda byla v létě štědrou dárkyní a uložené léky budou dobré na zimu.

Naplnil si mošnu a obracel se k návratu, když zachytil koutkem oka jakýsi podivný, bledý vodní květ, který vyplouval s lenivým proudem zpod převislých keřů a zase vplouval zpět. Za sebou táhl špinavě bílé květní plátky. Chvějící se voda je překrývala pohyblivými světelnými body, jak závojem mlh pronikalo ranní slunce. Vzápětí opět vypluly na otevřenou vodu a tentokrát bylo vidět, že jsou napojeny na silný bledý stonek, který náhle končí něčím tmavým.

Na tomto úseku řeky byla místa, kam Severn někdy přinášel a vyhazoval to, co polapil výš proti proudu. Když byla voda nízká jako teď, věci vyhozené nad mostem se obvykle zachytávaly právě o něj. Jakmile most minuly, mohly snadno připlout kamkoli do tohoto úseku. Jen za vysoké kalné vody při zimních bouřích nebo při únorových oblevách je Severn hnal dál, takže se zachycovaly někdy až dole u Attinghamu nebo byly strženy s nánosy přinesenými bouří a víckrát se nenašly. Cadfael většinu proudů znal a už věděl, z jakého kořene roste ta bledá, ochablá květina. Jas jitra, které se po rozhrnutí pavučinových mráčků rozvíjelo jako růže, náhle potemněl a pokazil slibný den.

Cadfael položil mošnu do trávy, podkasal si kutnu a sešplhal křovím dolů k vodě. Řeka svého utopence přinesla s právě dostačující silou a ve správném úhlu, aby ho bezpečně zasunula pod břeh. Ležel s rozhozenými údy tváří dolů, jen levá paže vězela dost hluboko ve vodě a proud jí pohyboval a houpal. Byl to hubený, přihrblý muž v šedohnědém kabátci a nohavicích. Vůbec vypadal celý nějak šedohnědý, jako by započal život v jasnějších barvách a postupně vybledl skličujícím během času. Olysávající lebku obestíraly prošedivělé prameny vlasů, víc šedé než hnědé. Řeka si ho však nevzala, byl do ní hozen úmyslně. Na zádech zela v kabátci dlouhá trhlina právě tam, kde široké sklady vyčnívaly nad hladinu, a z jejího horního konce vyteklý skrovný pramínek krve ztmavil domácí sukno do rezavá. Tam, kde se ohnutá záda zvedala úplně nad hladinu, skvrna dokonce zasychala a tvrdla podél skladů na lát ce.

Cadfael stál po lýtka ve vodě mezi tělem a řekou pro případ, že by proud mrtvého opět uchvátil, až s ním pohne, a obrátil mrtvolu obličejem vzhůru. Odhalil tak zraku podlouhlou, sklíčenou, nepřejícnou tvář písaře Aldwina, zaměstnance Girarda z Lythwoodu.

Už se mu nedalo nijak pomoci. Byl nasáklý a vybělený vodou, určitě již mnoho hodin mrtvý. Nemohl ho tu ale nechat ležet, než dojde pro pomoc, jinak by ho řeka mohla strhnout zpět. Uchopil ho tedy pod pažemi, vlekl mělčinou na místo, kde se břeh lehce svažoval, a odtud ho vytáhl na travnatou výspu nahoře. Pak odkvapil podél řeky k mostu. Tam chviličku váhal, kam se dát nejdřív, zda do města, přinést zprávu Hughu Beringarovi, nebo zpátky do opatství, upozornit opata a převora, ale pak se obrátil k městu. Kanovník Gerbert si může klidně počkat na novinu, že žalobce už víckrát proti Elavovi svědčit nebude v záležitosti kacířství ani žádného jiného prohřešku. Ne že by touhle smrtí případ skončil! Naopak, Cadfael si koutečkem mysli uvědomoval, že se nad tím nepohodlným mladým mužem v kajícnické cele opatství stahuje ještě zlověstnější mrak. Neměl v tu chvíli čas zkoumat souvislosti, ale ležely mu v hlavě
, zatímco spěchal přes most do brány města, a vůbec se mu nelíbily. Lepší, mnohem lepší bude jít nejdřív za Hughem, aby zvážil situaci, a co může znamenat tato násilná smrt, než se do ní zakousnou jiní, a třeba méně rozumní.

„Jak dlouho byl podle vás ve vodě?“ zeptal se Hugh, shlížející na mrtvého s neveselou pozorností. Neptal se Cadfaela, ale Madoga z „člunu mrtvých“, narychlo povolaného z jeho chýše a od jeho lodiček u západního mostu. Bylo toho málo, co by Madog nevěděl o zvycích Severnu; řeka byla jeho životem, jako byla smrtí pro mnohé z jeho generace v zrádných dobách záplav. Stačilo naznačit, kde asi nešťastník spadl do proudu, a Madog hned věděl, kde lze očekávat, že ho řeka vrátí, a každý, kdo chtěl najít, co bylo ztraceno, se obracel právě na něho. Zamyšleně se podrbal v huňatých vousech a beze spěchu si prohlédl mrtvolu od hlavy k patě. Byla už maličko nafouklá, tělo šedé, do trávy z ní vytékala voda s chaluhami. Nedovřenýma očima zíral Aldwin do jasné oblohy.

„Určitě celou minulou noc. Mohlo by to být deset hodin, ale spíš míň, protože v tu dobu bylo ještě světlo. Hádal bych,“ pokračoval Madog, „že ho někde uložili mrtvého až do setmění a pak ho hodili do řeky. Nedaleko odtud. Většinu noci ležel tady, kde ho Cadfael našel. Jak by na něm jinak mohla zůstat krev? Jestli ležel obličejem dolů, jak říkáte, řeka by ho bývala umyla do čistá, kdyby ho voda po krátké vzdálenosti nevynesla na břeh.“

„Někde mezi tímhle místem a mostem?“ nadhodil Hugh, s uctivou pozorností sledující drobného tmavovlasého, ježatého Velšana. Šerif a vodák ? už spolu nejednou pracovali a dobře se znali.

„Kdyby při téhle výšce vody padl do řeky nad mostem, pochybuji, že by pod ním vůbec proplul.“

Hugh se ohlédl na slunečnou, otevřenou plochu Gaye, sytě zeleně prosvítající mezi pásem stromů a keřů. „Za jasného dne se to v tomhle úseku odtud až po most stát nemohlo. A tohle je první úkryt, který se dá u vody najít. A přestože je ten človíček lehký, nikomu by se ho nechtělo nést nebo vléct k řece z moc velké dálky. A kdyby ho do vody házel tady a chtěl se ho bezpečně zbavit, taky by se postaral, aby se dostal dost daleko od břehu a proud ho odnesl k příští mělčině nebo ještě dál. Co vy na to, Madogu?“

Madog to potvrdil kývnutím chundelaté hlavy.

„Nepršelo a nebyla rosa,“ zamyšleně podotkl Cadfael. „Tráva i zem jsou suché. Jestli byl až do setmění schovaný, tak určitě blízko místa, kde byl zabit. Člověk potřebuje soukromí jak na to, aby zabil, tak na to, aby svého mrtvého schoval. Někde mohou být stopy krve, v trávě nebo někde jinde, kam ho vrah uložil.“

„Můžeme se jedině podívat,“ souhlasil Hugh, ač si nedělal velké naděje, že něco najdou. „Tamhleten starý mlýn je jedno místo, které se nabízí k vraždě beze svědků. Nechám to tam prohledat. Pročešeme také tenhle pruh stromů, přestože pochybuji, že se tu něco najde. A co by vlastně ten človíček pohledával u mlýna nebo tady? Pověděl jste mi, jak strávil dopoledne. Co dělal pak, to se možná dovíme v Girardově domácnosti ve městě. O tomhle ještě nevědí. Možná už mají starost a vyptávají se na něho, pokud si všimli, že byl pryč celou noc. Nebo to neudělal poprvé a nikdo se nad tím nepozastavil. Vím toho o něm pramálo, jen to, že bydlel s rodinou svého pána. Ale za mlýnem, dál proti proudu ? ne, celá plocha Gaye je otevřená. Odtud dál není nic, co by mohlo vraždu skrýt. Až most. Ale jestli byl ten člověk zabit za bílého dne a zůstal v křoví třeba i pár hodin do setmění, mohl ho přece někdo obje vit, než ho vrah stačil hodit do řeky.“

„Záleželo by na tom?“ přemítal Cadfael. „Snad by to bylo o trochu větší riziko, ale stejně by nic neukazovalo na toho, kdo mu vrazil dýku do zad. Poslat ho po proudu řeky, to jediné může znejasnit místo a čas. A třeba právě to bylo důležité pro toho, kdo to spáchal.“

„Nu, donesu zprávu obchodníkům s vlnou sám a uvidím, co mi povědí.“ Hugh se ohlédl tam, kde stál jeho seržant a čtyři muži z hradní posádky a pozorně, mlčky čekali na jeho rozkazy. „Will se může postarat, aby tělo přinesli za námi. Ten chlapík jiný domov nemá, pokud vím, takže se mu budou muset postarat o pohřeb. Pojďte se mnou zpátky, Cadfaele, aspoň se porozhlédneme mezi stromy u mostu a pod obloukem.“

Vyšli bok po boku z pásu stromů do opatských obilných polí a prošli kolem opuštěného mlýna. Dostali se na pěšinu u vody, jež se táhla podél zelinářských zahrad, a tu se Hugh přes rameno zeptal s krátkým, ponuře významným pousmáním: „Jak dlouho jste říkal, že byl ten váš kacířský poutník včera na svobodě? Zatímco ho podkoní kanovníka Gerberta s jazykem na vestě všude marně hledali?“

Otázka byla položena zcela lehce a zběžně, ale Cadfael její význam pochopil a věděl, že Hugh to již také chápe stejně dobře. „Odešel asi hodinu před nónami a vrátil se o nešporách,“ odpověděl a sám slyšel ve svém hlase nepřiznanou, ale nepřehlédnutelnou vyhýbavost a ustaranost.

„A pak přikráčel do kláštera jako vtělená nevinnost. A nevysvětlil, kde ty hodiny strávil?“

„Zatím se ho nikdo nezeptal,“ prostě odvětil Cadfael.

„Dobrá, tak za mě udělejte mou práci, ano? Nikomu v opatství zatím o té smrti neříkejte a ať Elava nikdo nevyslýchá, dokud to neudělám sám. Přijdu k vám během dopoledne a promluvíme si soukromě s opatem, než se někdo jiný doví, co se stalo. Chci toho mládence vidět sám a sám si poslechnout, co mi poví, než se na něj vrhne kdokoli jiný. Víte přece,“ pravil Hugh s odtažitým soucitem, „co řeknou jeho inkvizitoři?“

Cadfael je nechal hledat v hájku stromů a keřů, jež halily pěšinu směrem k břehu, a vrátil se do opatství, ač nerad opouštěl pátrání, byť jen na pár hodin. Dobře si uvědomoval, jaké úvahy ihned vyvolá Aldwinova smrt, a s pocitem tísně si připouštěl, že Elava nezná natolik, aby je mohl předem vyloučit. Instinktivní sympatie nejsou dostatečnou zárukou, že je někdo slušný člověk, tím méně nevinný vraždou, když mu bylo mrzce ukřivděno a náhoda mu nabídla příležitost pomstít se za křivdu. Ohnivá a prudká povaha, jakou nesporně má, by mohla dokonat čin dřív, než by se vůbec zamyslel, tím méně si to stačil rozmyslet.

Ale do zad?

Ne, to si Cadfael nedovedl představit. Kdyby k takovému střetnutí došlo, stáli by si tváří v tvář. A co ta dýka? Vlastní vůbec Elave takovou zbraň? Nůž pro všechny účely mít musí, rozumný cestovatel by bez něj daleko nedošel. Ale v opatství by jej při sobě nenosil a rozhodně se nezdržoval tím, že by si pro něj šel do domu pro hosty, než se rozběhl z brány za Fortunatou. To mohl dosvědčit fortnýř. Elave se vyřítil přímo z kapituly a ani se neohlédl. A kdyby měl nůž čirou náhodou s sebou u výslechu, musí jej u sebe mít i teď v zamčené cele. A pokud jej zahodil, Hughovi seržanti udělají všechno pro to, aby jej našli. Jedním si byl Cadfael jist: že nechce, aby byl Elave vrah.

Právě když se blížil k bráně, někdo odtud zrovna vycházel a obrátil se k městu. Vysoký, hubený, tmavovlasý muž, nepřítomně se mračící na prach Předklášteří pod nohama a vrtící hlavou nad nějakou vlastní starostí, pravděpodobně nepříliš závažnou, ale přesto zneklidňující. Na okamžik se vytrhl, když ho Cadfael pozdravil, a opětoval pozdrav s neurčitým pohledem a nepřítomným úsměvem, než se opět zabral do toho, co rušilo pokoj jeho mysli.

To, že Jevan z Lythwoodu navštívil vrátnici opatství právě v tuto ranní hodinu, poté, co písař jeho bratra včera v noci nepřišel domů, nemohl Cadfael nezaznamenat. Otočil se a chvíli za ním hleděl. Vysoký muž rázoval dlouhými, prudkými kroky k domovu s rukama sepjatýma za zády, s obočím staženým v zatím nevyjasněných dohadech a Cadfael doufal, že přejde most a nepodívá se dolů přes zídku na přehlednou, osluněnou plochu Gaye, kudy možná lidé Willa Wardena právě nesou nosítka s Aldwinovým tělem. Lepší by bylo, aby se do domu dřív dostal Hugh, jednak aby domácnost zpravil o tom, co se stalo, jednak aby vyzískal co nejvíc postřehů z jejich chování a odpovědí, než dorazí to nevyhnutelné břímě a rozběhnou se náročné a pracné obřady okolo úmrtí.

„Co tu chtěl Jevan z Lythwoodu?“ zeptal se Cadfael fortnýře, který se snažil být užitečný a držel na uzdě velmi hezkou a bujnou mladou kobylku, zatímco její pán připínal svůj vak za sedlo. Dnes se vydá na cestu značný počet hostů, když již složili svůj každoroční hold svaté Winifred.

„Chtěl vědět, jestli tu nebyl jejich písař,“ vysvětlil fortnýř.

„Proč předpokládal, že šel sem?“

„Prý si včera rozmyslel obvinění proti tomu mládenci, kterého máme pod zámkem, jakmile zjistil, že ho mladý nechtěl vystrnadit ze zaměstnání. Prý se sem chtěl okamžitě rozběhnout a vzít zpět, z čeho ho obžaloval. Zbytečná práce! Co je platné běhat za šípem, když je jednou vystřelený? Ale chtěl to udělat, jeho pán to říká.“

„Co jsi mu pověděl?“

„Co jsem mu měl povídat? Pověděl jsem mu, že jsme tu jeho písaře ani okem nezahlédli potom, co brzy odpoledne odešel. Vypadá to, že celou noc nebyl doma. Ale ať byl, kde chtěl, tady ne.“

Cadfael s pochybami zvažoval tento nový zvrat událostí.

„Kdy si to rozmyslel a vydal se sem zpátky? V kolik hodin?“

„Hned jak přišel domů, říkal Jevan. Ani ne za hodinu potom, co odtud odešel. Ale sem nedošel,“ klidně dodal fortnýř. Počítám, že si to rozmyslel ještě jednou, když se sem přiblížil a začal uvažovat, že by se to mohlo obrátit proti němu toho druhého že by stejně neosvobodil.“ Cadfael se ubíral přes nádvoří v hlubokém zamyšlení. Ranní už propásl a do mše měl spoustu času; klidně může jít do dílny, vybalit mošnu a zkusit si srovnat v hlavě všechny ty zmatené a matoucí události. Jestli sem Aldwin běžel pátky s myšlenkou, že napraví, co způsobil, potom, i kdyby potkal rozhněvaného a pobouřeného Elava, by stačila k odzbrojení mstitele první chvatná slova lítosti a omluvy. Proč zabíjet člověka, který je ochoten aspoň se pokusit o nápravu? Někdo by ovšem mohl dokazovat, že rozhněvaný muž na žádná slova nečekal, ale bodl, sotva ho spatřil. Do zad? Ne, to by nešlo. Že Elave zabil svého žalobce, moh
lo okamžitě napadnout jiné, ale Cadfael to přijmout nemohl. A nejen proto, že se mu mladík ne a ne přestat líbit, ale protože to nedávalo smysl.

Hugh dorazil ke konci kapitulního shromáždění, sám a ke Cadfaelovu jistému překvapení a zároveň hluboké úlevě dřív než jakákoli jiná, nepříznivá zpráva. Pověsti se obvykle po městě a Předklášteří šířily velice čile, a tak očekával, že se sem novinka o Aldwinově smrti vkrade až nepříjemně rychle a se spoustou politováníhodných doplňků, ale nestalo se to. Hugh mohl vypovědět příběh po svém a v soukromém salonku opata Radulfa s Cadfaelovou podporou a jeho dodatky. A opat neřekl to, co nevyhnutelně zakrátko řekne někdo jiný. Místo toho se přímo zeptal:

„Kdo ho poslední viděl živého?“

„Pokud zatím víme,“ odpověděl Hugh, „ti, kdo ho včera brzy odpoledne viděli odcházet z domu. Jevan z Lythwoodu, který se sem podle Cadfaela po něm přišel dnes ráno ptát, ještě než jsem mu donesl zprávu o písařově smrti. Schovanka Fortunata, která byla včera svědkem obžaloby. Paní domu. A ovčák Conan. Bylo to ovšem ještě za plného světla, museli ho vidět i jiní, u městské brány, na mostě, tady v Předklášteří nebo někde jinde, kam odbočil. Půjdeme za ním krok za krokem a pokusíme se zjistit, co všechno dělal až do okamžiku své smrti.“

„Nemůžeme ovšem vědět, kdy k ní došlo,“ připomněl Radulfus.

„To je pravda. Můžeme jen odhadovat. Ale Madog soudí, že byl hozen do řeky hned po setmění a že po smrti někde ležel ukrytý, než se setmělo. Možná dvě tři hodiny, ale to se nedá zjistit. Moji lidé pátrají po nějakých stopách toho, kde ležel schovaný. Jestli to místo najdeme, zjistíme, kde byl zavražděn, protože daleko ho přenést nemohli.“

„A všichni z Lythwoodské domácnosti mluví stejně ? že se písař, když slyšel, že mladý muž neusiloval o jeho místo, vydal ke klášteru, aby se vyznal ze zlého úmyslu a stáhl obvinění, které vznesl?“

„Dívka k tomu dodává, že se s Elavem rozloučila mezi stromy kousek od mostu a že to Aldwinovi pověděla. Je přesvědčená, že proto tak spěchal, že ho chtěl dohonit. Přiznává také,“ dodal Hugh s důrazem, „že Elava přemlouvala, aby vzal nohy na ramena, ale on odmítl.“

„Takže to, co udělal, ladí s tím, co říkal,“ připustil Radulfus. „A jeho žalobce se šel přiznat a prosit o odpuštění. Ano, to mluví proti,“ pohlédl Hughovi do očí.

„Najdou se takoví, kdo budou mluvit pro. A musím uznat,“ spravedlivě přiznal Hugh, „že okolnosti jejich slova podpoří. Byl na svobodě, měl dobrý důvod ke zlosti. Nevíme o nikom jiném, kdo by měl důvod Aldwina zabít. Vydal se na cestu, aby se mezi stromy setkal s Elavem. V úkrytu. Na pohled to všechno do sebe zapadá až příliš dobře, protože tělo se určitě muselo dostat do vody pod mostem a podél Gaye je úkrytů málo.“

„To je všechno pravda,“ souhlasil Radulfus, „ale stejně je pravdou, že kdyby ten mladý muž někoho zabil, stěží by z vlastní vůle přišel myslím zpátky do našeho kláštera, což udělal, jak víme. Navíc, jestliže byl ten mrtvý hozen do řeky až po setmění, neudělal to Elave. Víme přinejmenším, v kolik hodin se sem vrátil ? právě když zvonili na nešpory. To nedokazuje nade všechnu pochybnost, že nezabil, ale činí to sporným. Nu, máme ho bezpečně v rukou.“ Zasmušile se pousmál. Bylo to ujištění v dvojím smyslu. Spolehlivě zamčená kamenná cela zajišťovala Elavovi i osobní bezpečnost, nejen bedlivou ostrahu. „A teď ho chcete vyslechnout.“

„Ve vaší přítomnosti,“ zdůraznil Hugh, „budete-li ochoten.“ A když zachytil pohled bystrého, inteligentního oka, prostě vysvětlil: „Lépe mít svědka, který nemůže být podezříván. Umíte posoudit lidi stejně dobře jako já, a lépe.“

„Výborně. Nepůjde k nám, ale my půjdeme za ním, zatímco všichni budou v refektáři. Robert se postará o kanovníka Gerberta.“ Pochopitelně, pomyslel si nelaskavě Cadfael. Robert si nenechá ujít příležitost zalíbit se muži, který má vlivné postavení u arcibiskupa. Tentokrát nám ale jeho záliba v mocných přijde vhod. „Anselm mě žádal, abych chlapci poslal knihy ke čtení,“ pokračoval opat. „Správně poukazuje na to, že máme povinnost poskytovat dobré rady a napomenutí, chceme-li bojovat s bludnými názory. Cítíš se způsobilý ujmout se úlohy božího advokáta, Cadfaele?“

„Nejsem si jistý,“ opáčil Cadfael bez okolků, když si připustil míru vlastní zaujatosti a stranickosti, „že by poučovaný nepředčil poučovatele. Myslím, že jsem spíš na to, abych pečoval o jeho rozbitou hlavu navrchu, než abych vrtal do jeho zdravé mysli uvnitř.“

Elave seděl na úzké pryčně v jedné ze dvou kajícnických cel, jež byly málokdy obydlené, a vyprávěl svůj příběh, zatímco mu Cadfael převazoval rány. Stále ještě vypadal dost bídně, samá modřina a celý ztuhlý po pozornostech Gerbertových příliš horlivých podkoních, ale rozhodně nepozbyl kuráže. Zprvu se choval spíš bojovně v domnění, že všechny tyto úřední osoby, církevní i světské, musí být vůči němu nepřátelsky naladěné a budou hledat chyby na každém slově, které vyřkne. Tento postoj špatně ladil s jeho obvyklou otevřeností a přátelskostí a Cadfaelovi bylo líto vidět ho tak zmrzačeného, třeba jen nakrátko. Zdálo se však, že u svých návštěvníků neshledal ani nepřátelské zaujetí, ani hrozbu, které očekával, protože jeho uzavřená a ostražitá tvář se za chvilku uvolnila a rozehřála a z hlasu mu zmizela studená nabroušenost.

„Dal jsem slovo, že odtud neodejdu,“ prohlásil pevně, „dokud nebudu po právu propuštěn jako svobodný a způsobilý odejít, a nikdy jsem neměl v úmyslu jednat jinak. Pověděl jste mi, pane, že smím mezitím svobodně přicházet a odcházet za svými záležitostmi, a tak jsem to udělal a neměl jsem žádné špatné úmysly. Šel jsem za tou dámou, protože se kvůli mně trápila a to jsem nemohl snést. Viděl jste to sám, otče opate. Chtěl jsem jí říct, aby si nedělala starosti, protože mi ničím neublížila, to, co vypověděla, jsem skutečně řekl a ani zanic bych nechtěl, aby ji mrzelo, že řekla pravdu, ať se mnou stane co chce. A také,“ vzchopil se Elave při vzpomínce, jsem jí chtěl dát najevo svou vděčnost za to, že je mi vlídně nakloněna. Bylo to totiž jasně patrné, vy jste to také viděl, a měl jsem z toho radost.“

„A když jste se s ní rozešel?“ nadhodil Hugh.

„Chtěl jsem se rovnou vrátit, ale zpozoroval jsem je, jak se ženou z brány ven a rozdělují se po Předklášteří, a bylo jasné, že pátrají po mně. Tak jsem se stáhl mezi stromy a čekal na příležitost. Nemínil jsem se nechat dovléct zpátky násilím,“ rozhořčeně vysvětlil, „když jsem neměl v úmyslu nic jiného, než vejít dovnitř z vlastní vůle, posadit se a čekat na soud. Jenže tam nechali na stráži toho kolohnáta a vůbec jsem neměl příležitost mu proklouznout. Napadlo mě, že počkám na nešpory a pak vklouznu dovnitř schován mezi lidmi přicházejícími do kostela.“

„Ale nestrávil jste celý ten čas schovaný tady v okolí,“ poznamenal Hugh, „protože, jak jsem slyšel, prohledali každou skrýš na půl míle od silnice. Kam jste šel?“

„Proplížil jsem se mezi stromy zpátky kolem Gaye, kus po proudu řeky, a tam jsem ležel schovaný, dokud jsem neusoudil, že musí být pomalu čas nešpor.“

„A za celou tu dobu jste nikoho neviděl? Nikdo neviděl vás a nemluvil s vámi?“

„Přece mi šlo právě o to, aby mě nikdo neviděl,“ mírně vysvětloval Elave. „Schovával jsem se před štvanicí. Ne, nikdo mi nemůže dokázat, kde jsem celý ten čas byl. Ale proč bych se vracel, kdybych byl chtěl utéct? Za tu dobu jsem mohl být v půli cesty k hranici. Neobviňujte mě aspoň z toho, že nedržím slovo.“

„To jste rozhodně neudělal,“ ujistil ho opat Radulfus. „A věřte mi, že jsem o tom pronásledování neměl ani potuchy, jinak bych to nedovolil. Bezpochyby se to stalo z čiré horlivosti, ale bylo to nerozumné a hanebné a mrzí mě, že jste se stal obětí násilí. Nyní už se nikdo nedomnívá, že jste měl v úmyslu utéct. Já jsem vaše slovo přijal a udělal bych to znovu.“

Elave vyhlížel zpod Cadfaelových obvazů se zmateně staženým obočím a nechápavě se díval z jednoho na druhého. „Proč tedy ty otázky? Záleží na tom, kam jsem šel, když jsem se vrátil? Jaký to má účel?“ Nejdéle a nejupřeněji se zahleděl na Hugha, jehož pravomoc byla světská, takže neměl co činit v záležitosti člověka obviněného z kacířství. „Co je? Něco se stalo. Co může být od včerejška nového? Co je to, co nevím?“

Všichni ho pozorně a mlčky zkoumali a v duchu se ptali, zda to ví, nebo neví a zda by se poměrně prostý mladý muž dovedl tak dobře přetvařovat, zejména muž, jehož slovo opat pouhý den předtím bez otázek přijal. V tu chvíli se nedalo říci, k jakému závěru dospěli. Hugh opatrně a mírně promluvil. „Nejdřív byste snad měl vědět, co nám pověděla Fortunata a lidé z její rodiny. Potvrdila, že jste se s ní rozloučil na cestě k mostu a ona pak šla domů. Tam narazila na vašeho žalobce Aldwina a vyčetla mu, že proti vám takovou obžalobu vznesl. Vyšlo najevo, že měl strach, že kvůli vám přijde o místo, což pro něj byla velmi vážná věc, jak jistě uznáte.“

„Ale tak to přece nebylo,“ ohromeně vyhrkl Elave. „To jsme vyřešili, hned když jsem poprvé vkročil do domu. Nikdy jsem nechtěl jeho místo a paní Margaret mi docela přímo řekla, že by ho stejně nepropustili. Ode mě mu nic nehrozilo.“

„Jenže si to myslel. Do té doby mu to nikdo jasně nevyložil. Jakmile to slyšel, a na tom se shodují všichni čtyři, i ovčák, prohlásil, že za vámi půjde, přizná se a bude prosit o odpuštění, a pokud vás nedohoní ? dívka mu pověděla, kde se s vámi rozloučila ?, půjde za vámi do opatství a udělá, co bude moct, aby odčinil, co proti vám spáchal.“

Elave nechápavě zavrtěl hlavou. „Ani jsem ho nezahlédl. Stál jsem mezi stromy dobrých deset minut či víc a pozoroval jsem silnici, než jsem to vzdal a šel k řece. Kdyby procházel kolem, viděl bych ho. Třeba dostal strach, když viděl, jak prolézají kdejaký úkryt a štvou se za mnou po celém Předklášteří, a to pokání si rozmyslel.“ Řekl to bez hořkosti, dokonce se smířlivým pousmáním. „Snadnější je psy poštvat než odvolat.“

„To máte pravdu!“ přitakal Hugh. „Někdy v zápalu boje pokoušou i lovce, dostane-li se mezi ně a kořist. Takže jste ho vůbec neviděl, nemluvil jste s ním a nemáte tušení, kam šel a co se mu stalo?“

„Vůbec ne. Proč?“ zeptal se prostě Elave. „Ztratil se?“

„Ne,“ opáčil Hugh. „Našel se. Bratr Cadfael ho dnes časně ráno našel zachyceného pod břehem Severnu za Gaye. Mrtvého, probodnutého zezadu.“

„Věděl to, nebo ne?“ zeptal se Hugh, když byli na nádvoří a dveře cely se za vězněm zavřely na zámek. „Viděli jste ho. Rozumíte mu? Každý člověk umí lhát, když musí, ať ho sledujete, jak chcete bedlivě. Raději bych spoléhal na hmotné důkazy. Vrátil se. Udělal by to člověk, který zabil? Má dobrý, šikovný nůž, jímž by se zabít dalo, ale má ho v uzlíku v domě pro hosty, ne u sebe, a my víme, že se na něj vrhli, jakmile se ukázal ve vratech, a od té doby byl pod dozorem, dokud za ním nezaklaply tamty dveře. Jestli měl jiný nůž a měl jej při sobě, musel jej zahodit. Otče opate, věříte tomu mládenci? Mluví pravdu? Když vám dal slovo, přijal jste je. Ještě pořád mu věříte?“

„Nemohu říci, zda věřím, nebo nevěřím,“ ztěžka odpověděl Radulfus. „Neodvažuji se. Ale doufám!“

[VIII]

William Warden, nejzkušenější a nejdéle sloužící Hughův seržant, přišel šerifa hledat právě ve chvíli, kdy Hugh s Cadfaelem přecházeli k bráně. Byl to mohutný, vousatý hromotluk středního věku, prošedivělý a ošlehaný a s pořádným sebevědomím, jež ho někdy vedlo k podceňování druhých. Když Hugh nastoupil do úřadu šerifa, považoval mladého muže za lehkou váhu, ale čas jeho názor znatelně změnil a vytvořil mezi nimi vztah zdravé vzájemné úcty. Nyní se seržantovy vousy ježily spokojeností. Očividně udělal pokrok a měl sám ze sebe náležitou radost.

„Pane, našli jsme to ? to místo, kde byl uložený až do tmy. Nebo přinejmenším, kde on nebo někdo jiný krvácel dost dlouho, aby zůstaly jasné stopy. Zatímco jsme prolézali křoví, Madoga napadlo prohledat trávu pod mostním obloukem. Nějaký rybář tam vytáhl na břeh loďku a obrátil ji dnem vzhůru, aby utěsnil nějaké spáry, ale včera, ve svátek, na ní jistě nepracoval. Když jsme ji zvedli, byla tráva po celé její délce slehlá a na jednom kousku zčernalá krví. Při letošním suchu bylo to místo už měsíc a déle nad vodou a je vybělené do slámová. Ta skvrna se nedá přehlédnout, i když je malá. Mrtvý tam mohl ležet docela pohodlně, loďka na něm a nic nebylo vidět.“

„Tak tam to bylo!“ dlouze vydechl Hugh. „A nebylo žádné velké riziko strčit odtamtud tělo do proudu pěkně za tmy a pod obloukem. Žádný zvuk, žádné šplouchnutí, nikde nic vidět. Veslem nebo tyčí ho mohl postrčit hezky do proudu.“

„Tak se zdá, že jsme měli pravdu,“ prohodil Cadfael. „Zajímat vás musí jen ten kousek od mostu k místu, kde přistál. Našli jste nůž?“

Seržant zavrtěl hlavou. „Jestli ho zabil tam, pod obloukem, nebo v křoví, vyšplouchal nůž ve vodě při břehu a odnesl si ho. Proč zahazovat dobrý nůž? A proč ho tam nechávat ležet, aby ho našel některý soused a řekl: Ten znám, ten patří, dejme tomu, Honzovi Tkalcovi, a kdepak se na něm vzala krev? Ne, nůž nenajdeme.“

„To je pravda,“ přisvědčil Hugh, „člověk by musel být vyděšený jako blázen, aby ho zahazoval, vždyť by ho někdo mohl najít a tuším, že našemu člověku to náramně myslelo. To nic, odvedli jste dobrou práci; už víme, kde se to stalo, tam nebo poblíž.“

„A ještě něco vám povím, pane,“ s uspokojením pokračoval Will, „a divnějšího, jestli měl s odvoláním žaloby tak naspěch, jak nám říkali. Ptali jsme se fortnýře v městské bráně, jestli ho viděl jít ven a přes most. Prý ano a promluvil na něj, ale nedostal pořádnou odpověď. Ale určitě nešel od Lythwoodů rovnou. Bylo to víc než o hodinu později, možná i o hodinu a půl.“

„Ví to jistě?“ ubezpečoval se Hugh. „Přece se tam doopravdy nehlídá, aspoň ne v klidných dobách. Třeba měl o čase jen mlhavou představu.“

„Je si jistý. Viděl je všechny přicházet po tom pozdvižení tady v kapitule, nejdřív Aldwina s ovčákem a pak to děvče, a připadalo mu, že jsou všichni nějací rozrušení. To ještě neslyšel, co se zběhlo, ale všiml si jejich rozčilení. A dlouho předtím, než Aldwin zase přišel k bráně, se celá ta historie proslechla. Fortnýř byl celý dychtivý, když viděl zrovna jeho, jak přichází po Wyle dolů, těšil se, že ho zastaví a že spolu poklábosí, ale Aldwin ho minul beze slova. Samozřejmě si je jistý! Ví, kolik času mezitím uběhlo.“

„Takže celou tu dobu byl ještě ve městě,“ skousl Hugh zamyšleně ret. „Nakonec ale přece jen přešel přes most a šel tam, kam říkal, že půjde. Ale proč to zpoždění? Co ho mohlo zdržet?“

„Nebo kdo?“ nadhodil Cadfael.

„Nebo kdo! Myslíte, že za ním někdo běžel a přemlouval ho? Z domácích nikdo, ti by to byli řekli. Kdo jiný by se ho snažil odradit? Nikdo jiný nevěděl, co má za lubem. No, nedá se nic dělat,“ povzdechl Hugh, „půjdeme krok za krokem od Lythwoodova domu k mostu a budeme klepat na každé dveře, dokud se nedovíme, jak daleko došel, než odbočil z cesty. Někdo ho přece během té doby musel vidět.“

„Řekl bych,“ ozval se Cadfael, který uvažoval, co všechno o Aldwinovi ví a co vypozoroval, a bylo to dost skrovné a dost smutné, „že neměl mnoho přátel a také že nebyl nijak rozhodný. Musel nejdřív sebrat všechnu odvahu, aby Elava obvinil, a stažení obžaloby by ho stálo ještě víc, protože by se vystavil podezření z křivopřísežnictví nebo ze zlého úmyslu, případně z obojího. Možná cestou dostal strach, znovu se rozmyslel a rozhodl se, že radši nechá všechno být, jak to je. Kam by si to šla taková osamělá, nerozhodná duše promyslet? A znovu sebrat odvahu? Jistý druh odvahy se prodává v hospodách. A jiný druh, ten ovšem není na prodej, může člověk najít u zpovědnice. Zkuste pivnice a kostely, Hughu. Tam i tam si může člověk v klidu popřemýšlet.“

Následující článek Aldwinova nejistého putování po Shrewsbury objevil jeden z mladých zbrojnošů z hradní posádky, kterého nijak nemrzel úkol vyptávat se v městských pivnicích. Na úzkém, tichém náměstíčku na horním konci strmě spadající Wyle byla malá hospůdka. Stála asi v půli cesty mezi kostelem svatého Alkmunda a městskou branou, uličky v tom místě byly sevřené mezi vysokými zdmi a ve svátek mohly být celkem pusté. Člověk dostižený někým, kdo chce, aby si něco rozmyslel, nebo náhle přepadený pochybnostmi, takže se rozmýšlí sám i bez pomoci jiných, by mohl snadno odbočit z přímé cesty a probrat si tu otázku nad korbelem piva v tomto klidném ústraní. Mladý pátrač mimoto nehodlal vynechat žádnou osvěžovnu v přiděleném úseku.

„Aldwin?“ opakoval výčepní, ochotný pohovořit si o té úžasné tragédii. „Doslechl jsem se o tom teprve před hodinou. Ovšemže jsem ho znal. Takový zamlklý býval. Když už přišel, seděl v koutě a skoro nepromluvil. Dalo by se říct, že vždycky očekával to nejhorší, ale koho by napadlo, že mu chce někdo ublížit? On sám, pokud vím, nikdy neublížil nikomu, až do včerejška. Povídá se, že ten, kterého udal, se mu pěkně pomstil. A přitom už měl o potíže postaráno,“ důvěrně ztišil hlas. „Jestli do něj zaťala drápy církev, nepotřeboval si ničím přihoršovat.“

„Viděl jste ho včera?“ zeptal se zbrojnoš.

„Aldwina? Ano, chvíli tu byl, seděl tamhle v koutě na lavici, zamračený jako vždycky. To jsem ještě o tom pozdvižení v opatství neslyšel, jinak bych si ho víc všímal. Nikoho nás nenapadlo, že bude, chudák, do rána po smrti. Ta člověka přepadne, ani nemá čas dát své věci do pořádku.“

„Byl tady?“ zajásal pátrač. „V kolik hodin?“

„No, po poledni. Mohlo být tak ke třetí, když přišli.“

„Oni? Nebyl sám?“

„Ne, přivedl ho ten druhý, náramně důvěrně, držel ho kolem ramen a hučel mu do ucha. Museli tam sedět přes půl hodiny, potom se ten druhý sebral a šel a nechal ho tam sedět samotného. Zdržel se tu ještě asi půl hodiny. Vypadalo to, že o něčem přemýšlí. Aldwin ovšem nikdy nebyl žádný piják. Když vstal a vyšel ze dveří, byl úplně střízlivý a neřekl ani slovo. Teď už neřekne teprve nic, chudák.“

„Kdo s ním byl?“ dychtivě se tázal mladý pátrač. „Jak se jmenuje?“

„Nevím, jestli jsem vůbec někdy slyšel jeho jméno, ale vím, kdo to je. Pracují oba pro jednoho pána ? je to ten jejich ovčák, co hlídá stádo, které mají na velšské straně města.“

„Conan?“ opakoval Jevan a otočil se od police v krámku se smetanově zbarveným kusem pergamenu v ruce. „Je u ovcí a možná, že tam přespí, v těchhle letních nocích to často dělá. Proč, je něco nového? Pověděl vám, co věděl, co jsme všichni věděli, už ráno. Měli jsme ho snad držet tady doma? Neviděl jsem žádný důvod, proč byste ho ještě mohli potřebovat.“

„Já v tu chvíli taky ne,“ zamračeně opáčil Hugh. „Ale zdá se, že nám toho pan Conan pověděl jen půlku, tu půlku, kterou jste mohl dosvědčit vy a celá rodina. Ani slovo o tom, že za Aldwinem běžel a odtáhl ho do hospody U Tří stromů a zdržel ho tam přes půl hodiny.“

Jevanovo rovné tmavé obočí vylétlo až k vlasům a na okamžik mu spadla brada. „Cože? Říkal přece, že jde ke stádu a do večera tam bude pracovat. Myslel jsem, že to udělal.“ Pomalu přistoupil k důkladnému stolu, na němž skládal kusy kůže, tu, kterou nesl, na něj pečlivě prostřel a nepřítomně ji uhlazoval pohyby své dlouhé ruky. Byl velký puntičkář. Všechno v krámě udržoval v nenarušitelném pořádku: Nenařezané kůže pověšené na věšácích, nařezané listy naskládané na policích podle velikosti. Nože, jimiž je řezal a tvaroval, měl úhledně rozložené na podnose pěkně u ruky. Krámek byl malý, v tomto krásném počasí otevřený do ulice a okenice byly sundány, dokud se nesetmí.

„Podle výčepního přivedl Aldwina do hospody kolem třetí a držel ho kolem krku. Byli tam dobrou půlhodinu a Conan Aldwinovi něco naléhavě a důvěrně vykládal do ucha. Pak ho tam Conan nechal a asi šel opravdu za prací, a Aldwin tam ještě asi půl hodiny seděl sám. Tohle vypátral můj člověk a tohle chci od Conana slyšet a všechno ostatní, co ještě ví, taky.“

Jevan si hladil podlouhlou, hladce vyholenou tvář a uvažoval s očima zamyšleně upřenýma na Hughův obličej. „Když mi to tak říkáte, pane, musím přiznat, že teď v tom, co bylo řečeno, vidím víc, než jsem v tom viděl včera. Když totiž Aldwin prohlásil, že chce dohonit toho chlapce, kterého se předtím snažil zničit, a půjde s ním k mnichům a odvolá všechno, co proti němu řekl, Conan ho napomenul, aby nebyl blázen, že se tak jedině sám dostane do mrzutostí a mladému nepomůže. Vymlouval mu to, jak mohl. A já jsem si o tom nemyslel nic víc, než že je to celkem rozumná řeč a že se snaží vytáhnout Aldwina z hrozícího nebezpečí. Nakonec jsem ale řekl, ať ho nechá jít, jestli opravdu chce, a Conan pokrčil rameny a šel si po svých. Aspoň jsem si to myslel. Teď nevím. Vy nevěříte, že strávil další půlhodinu přesvědčováním toho bláhového chudáka, aby se svého kajícného úmyslu vzdal? Říkáte, že mluvi
l on a Aldwin poslouchal. A ještě další půlhodinu trvalo, než se Aldwin pro něco rozhodl.“

„Opravdu, zní to tak,“ přisvědčil Hugh. „Navíc, jestli Conan spokojeně odešel a nechal ho o samotě, určitě si myslel, že ho přesvědčil. Pokud to pro něj tolik znamenalo, nebyl by odešel, dokud by neměl jistotu, že dosáhl svého. Nechápu ovšem, proč mu na tom tak záleželo. Je Conan člověk, který by se tolik namáhal pro přítele nebo si dělal starost, že se někdo jiný namočí do nějaké šlamastyky?“

„Musím přiznat, že jsem si to nikdy nemyslel. Umí se o sebe náramně dobře postarat, je ve svém oboru dobrý pracant a nebere plat zadarmo.“

„Proč tedy? Jaký jiný důvod mohl mít, že se tak namáhal přesvědčit toho chudáka, aby celou tu věc nechal být? Co vlastně mohl mít proti Elavovi, že by ho chtěl mít mrtvého nebo zaživa pohřbeného v církevním žaláři? Vždyť ten se sotva vrátil domů. Mohli si říct tak tucet slov, jestli vůbec. A jestli to nebyla starost o Aldwina ani zášť proti Elavovi, co to tedy je?“

„Na to byste se měl zeptat jeho,“ pomalu, zaraženě zavrtěl hlavou Jevan, ale v hláse mu zaznělo cosi tázavého, takže Hugh nastražil uši.

„Však se zeptám. Ale teď se ptám vás.“

„Nezapomeňte, že se mohu mýlit,“ upozornil ho Jevan opatrně. „Je ovšem jedna věc, kterou může Conan Elavovi zazlívat. Naprosto nezaslouženě a Elave by byl asi ohromen, kdyby se o tom dověděl. Všiml jste si naší Fortunaty? Od té doby, co Elave odešel s mým strýcem na pouť do Jeruzaléma, vyrostla z ní velmi půvabná mladá žena. Předtím, jak si jistě pamatujete, žili tady spolu v domě několik let a měli se docela rádi, on k ní byl shovívavý jako k děcku a ona dětsky zamilovaná do příjemného mladého muže, i když on její náklonnost jen vlídně snášel. Když se vrátil, velmi ho překvapila. A tady máme Conana…“

„Který ji zná stejně dlouho a viděl ji vyrůstat,“ skepticky navázal Hugh, „a kdyby byl chtěl, mohl ji dávno požádat o ruku a žádný Elave by mu nestál v cestě. Požádal?“

„Nepožádal,“ připustil Jevan s nevyzpytatelným úsměvem. „Ale časy se změnily. Přestože strýc dal Fortunatě šťastné jméno, až dosud neměla vůbec nic, co by z ní dělalo dobrou partii. Mladý Elave nepřišel z Východu sám, ale přinesl dědictví, které strýc William, Bůh žehnej jeho laskavé duši, poslal své schovance, když si uvědomil, že už ji asi nespatří. Jistě, Conan zatím neví, co je ve skřínce, kterou jí Elave přinesl. Nebude otevřena, dokud se můj bratr nevrátí z nákupu vlny. Ale Conan ví, že existuje, že je tady, že pochází od štědrého muže, který na smrtelné posteli otevřel své laskavé srdce. Podle toho, jak Conan v posledních dnech po Fortunatě pokukuje, začíná se na ni dívat jako na svůj majetek ? včetně věna ? a v Elavovi vidí hrozbu, kterou je třeba odstranit.“

„Případně i vraždou?“ pochybovačně nadhodil Hugh. Připadalo by mu to jako velmi smělý a krutý tah od tak prostého člověka. „On přece obžalobu nevznesl.“

„Rád bych věděl, jestli to zkažené vejce nevyseděli spolu. Oběma se jim hodilo mládence se zbavit, půjde-li to, protože, jak se ukázalo, Aldwin se bál, že přijde o zaměstnání. To mu bylo podobné, myslet si o mně a o bratrovi to nejhorší, stejně jako o všech ostatních. Pochybuji, že někdo z nich uvažoval o něčem tak konečném, jako je rozsudek smrti. Stačilo by, kdyby chlapce zavřeli do biskupského vězení nebo kdyby ho týrali a soužili, že by po propuštění zamířil někam do přívětivějších končin. A Conan určitě nerozumí ženám,“ pravil cynik, který se nikdy neoženil, „a myslel si, že sama hrozba děvče od Elava odradí. To se ale spletl! Naopak se na něj upnula. Teď za něj bude bojovat zuby nehty. Kněží ještě naši Fortunatu neznají.“

„Tak to tedy je,“ tiše si hvízdl Hugh. „Dá se z toho ovšem vyvodit víc, než tušíte. Jestli uvažuje takhle, mohl se právem polekat, když Aldwin začal zpívat jinou a chtěl chlapce vytáhnout z bláta, ve kterém ho sám vykoupal. Asi by to byl dostatečný důvod, aby za Aldwinem šel, pověsil se na něj, hučel do něho, dělal, co mohl, aby ho od jeho úmyslu odradil. Ale byl by to dostatečný důvod, aby šel ještě dál?“

Jevan na něho tázavě hleděl a pomalu, téměř nepřítomně zvedal okraj pergamenu a přikládal ho k protějšímu. „Dál?

Jak dál? Jak to myslíte? Zdá se přece, že ve při zvítězil a odešel spokojený. Nic dalšího nebylo třeba.“

„Předpokládejme ovšem, že úplně spokojený nebyl. Předpokládejme, že se nemohl spolehnout na to, že zvítězil. Věděl, jak nerozhodný chudák Aldwin je, věděl, že má špatné svědomí, že jeho strach a pocit křivdy pominuly a že je kam vítr, tam plášť. Co když tedy zůstal někde schovaný a čekal, co udělá? A viděl, že vstal, beze slova vyšel z hospody a míří dolů po Wyle k bráně a k mostu. Teď věděl, že ho přemlouval zbytečně, a bylo zapotřebí něčeho víc než slov, než se stane něco nenapravitelného. Záleželo mu na tom tak moc? Aldwin by si nic zlého nepomyslel, kdyby ho sledoval podruhé, vždyť se znali léta. Třeba by se i nechal odvést stranou na nějaké tiché místečko, aby si o tom znovu podebatovali. A Aldwin zemřel někde v úkrytu u mostu, až do tmy ležel schovaný pod převrácenou loďkou a ve stínu mostního oblouku byl sesunut do vody.“

Jevan stál a chvilku o tom mlčky uvažoval. Pak prudce zavrtěl hlavou, ale ne zcela přesvědčeně. „Myslím, že to přesahuje jeho schopnosti. Ale souhlasím, že by to vysvětlovalo, proč půlku příběhu zatajil a předstíral, že Aldwina naposled viděl u nás na dvoře jako my ostatní. Ale ne, malí človíčci s malými důvody k zlosti přece kvůli nim nezabíjejí. Leda,“ dodal, „by to udělali v hloupém záchvatu vzteku, takřka náhodou, a vzápětí toho litovali. To by se stát mohlo!“

„Pošlete pro něho, ať se vrátí,“ požádal Hugh. „Nic mu neříkejte. Když vzkážete vy, přijde bez podezření. A jestli je rozumný, poví pravdu.“

Během večera přišel domů Girard z Lythwoodu, o dva dny později, než zamýšlel, ale velmi spokojený s výsledky své týdenní práce, protože zdržení vzniklo tím, že získal dva nové zákazníky, kteří měli na prodej pěknou stříž a vděčně uzavřeli obchod s poctivým zprostředkovatelem po několika méně dobrých zkušenostech z minulých let. Ještě než se vrátil do svého domu, všechny zásoby vlny, kterou zvážil a nakoupil, bezpečně uložil ve svém skladu za Předhradím. Najaté poníky, které potřeboval jen jednou ročně při stříhání ovcí, vrátil do stáje, dva podkoní, s nimi najaté, vyplatil a poslal domů. Girard byl praktický muž, který věděl, co je třeba udělat nejdřív. Své účty platil včas a od druhých očekával, že zaplatí, co dluží jemu, se stejně malým zdráháním či otálením. Ke konci června nebo na začátku července přijede pro letní příděl velkoobchodník s vlnou, který jedná s flander
skými vývozci. Girard znal své meze. Stačilo mu rozhodit sítě po čtvrtině hrabství a nejbližším velšském sousedství a velké obchody ponechával ctižádostivějším.

Girard byl o půl hlavy menší než jeho mladší bratr, ale měl mnohem širší ramena a silnější kosti. Byl to zavalitý muž, kypící zdravím a dobrou náladou, s kulatou bodrou tváří, hustým křovím narezle hnědých vlasů a krátce přistřiženou bradkou. Jeho dobrou náladou málokdy otřásly nečekané události, ale i on byl zaražen, když se po týdnu vrátil a zjistil, že jeho strýc William je mrtev a pochován, Williamův mladý společník se bezpečně vrátil z nebezpečné cesty jen proto, aby upadl do smrtelného ohrožení doma, jeho písař leží mrtvý a připravený k pohřbu v kůlně na dvoře, farní kněz od Svatého Alkmunda se ustaraně pídí po tom, jaké bylo duchovní zdraví mrtvého, než ho bude ochoten pohřbít, a hlupák jeho ovčák se potí v Jevanově krámku a nad ním stojí jeden z šerifových mužů. Nijak nepomohlo, když se mu tři lidé snažili jeden přes druhého vysvětlit, jak k těm zmatkům v jeho nepřítomnost i došlo.

Girard však věděl, co je třeba udělat nejdřív. Jestliže je strýc William mrtev a s poctou pochován, není tu co vyřizovat a není ani třeba se s tou smrtí rychle vyrovnávat. Jestliže Aldwin, ten nejnepravděpodobnější člověk, přišel k násilné smrti, je to sice třeba spravedlivě vyřešit, ale jemu to nepřísluší. Pochybnosti otce Eliáše o nebožákově duchovním zdraví, to je jiná věc a bude nutno se jí zabývat. Jestliže je Elave v zamčené cele v opatství, nemůže se mu aspoň prozatím stát nic horšího, než se mu už stalo. A Conan není žádná třtina a neuškodí mu, když se trochu zapotí. Bude čas ho vysvobodit, nastane-li ta potřeba. Teď je nutno odvést do stáje Girardova koně, který má za sebou pořádný kus cesty, a Girardovi samému pěkně vyhládlo.

„Pojď dovnitř, děvče,“ pravil rázně, objal manželku kolem pasu a táhl ji k síni, „a ty, Jevane, se mi, prosím tě, postarej o koně, než si celou tu historii srovnám v hlavě. Na nářky je pozdě a na strach brzo. Co se pokazilo, časem napravíme. Práce kvapná málo platná. Fortunato, holubičko, běž mi natočit trochu piva, jsem vyschlý jako troud. A popožeň večeři. Jestli mám být co k čemu, potřebuju se najíst.“

Všichni udělali, co jim nakázal. Dobrý a povzbudivý duch domu, kolem něhož se všechno točilo, se vrátil. Jevan bratrovi dopřával postavení hlavy rodiny, opory domácnosti a nechával na něm i vedení obchodu a držel se klidně opodál ve svém vlastním uznávaném království mezi listy pergamenu. Beze spěchu ustájil, vyhřebelcoval a nakrmil koně, než zašel do domu a připojil se k ostatním u stolu. Tou dobou již Conana odvedli na hrad, aby odpovídal na otázky Hughu Beringarovi. Jevan se lehce uštěpačně pousmál, když nasazoval okenici, a zamířil do síně.

„Řeknu vám, je to divná věc,“ pravil Girard, když se po jídle narovnal a spokojeně vydechl, „člověk nemůže být jeden týden v roce pryč z domu za prací, aby se zrovna v tom týdnu nesemlelo všechno možné. Ještě že mě Conan nesehnal, jinak bych přišel o dva nové zákazníky, protože bych se s ním byl vrátil. Dostal jsem z těch dvou vesnic vlnu od čtyř set ovcí, a některé jsou dokonce nížinné. Ale mrzí mě, má milá, že všechny starosti padly na tebe a já tu nebyl, abych je z tebe sňal. Teď si rozmyslíme, co máme dělat. První asi bude ta záležitost s Aldwinem. Ať ve své ustaranosti udělal a řekl proti jinému, co chtěl ? kdo se Aldwinovi vyrovnal v tom, jak se pořád děsil nejhoršího a přitom se bál zeptat, aby se to náhodou doopravdy nestalo? Zkrátka, ať udělal, co udělal, byl to náš člověk a my se postaráme, aby byl slušně pohřben. Ale otec Eliáš má kvůli pohřbu starosti.“

Otec Eliáš, farní kněz od svatého Alkmunda, s nimi seděl u stolu, protože Girardova pohostinná paže ho od svědomitého přemítání nad mrtvým odvedla s sebou na večeři. Byl malý, postarší, šedovlasý a nesmlouvavě zbožný, jedl jako vrabec, pokud si vůbec vzpomněl, že má jíst, a pobíhal mezi svým stádem pilně a rozčileně jako ustaraná slepice, snažící se schovat pod křídla vysezená kachňata. Ale duše jaksi stále unikaly jeho bdělosti, a protože se mu každá z nich zdála tou nejdůležitější, trávil spoustu času na kolenou, omlouvaje se Bohu za duši, která mu právě proklouzla mezi prsty. Ani tohoto uprchlíka by však nevpustil na falešné doporučení.

„Ten člověk byl můj farník,“ pravil kněz tenkým hláskem, který zněl přesto neoblomně odhodlaně, „a truchlím pro něho a budu se za něho modlit. Ale zemřel násilnou smrtí, a vlastně ve chvíli, kdy ze zloby vznesl smrtelnou obžalobu proti jinému člověku. Jaké tedy mohlo být jeho duchovní zdraví? Kolik neděl už nebyl v mém kostele na mši ani u zpovědi! Nikdy nechodil do kostela pravidelně, jak by všichni měli. Nezakázal bych mu pohřeb pro jeho liknavost. Ale kdy se naposled zpovídal a získal rozhřešení? Jak ho mohu přijmout, když nevím, zda zemřel v kajícnosti?“

„Bude stačit jeden projev pokání?“ mírně se otázal Girard. „Mohl jít za jiným knězem. Kdo ví? Třeba ho to napadlo někde jinde a připadalo mu to hned tam na místě smrtelně důležité.“

„Uvnitř hradeb jsou čtyři farnosti,“ neochotně připustil Eliáš. „Poptám se. I když ten, kdo tak často vynechává mši… Dobrá, zeptám se ve městě a v okolí. Třeba se i bál přijít za mnou. Lidé jsou slabí a uhýbají, aby svou slabost ukryli.“

„To ano, otče, to dělají! Nestyděl by se k vám přijít, když se takovou dobu neukázal na mši? A nešel by raději za jiným, který ho tak dobře nezná a třeba by vzal jeho hříchy na lehčí váhu? Ptejte se, otče, a někde pro něho omluvu najdete. Pak je tu ta záležitost s Conanem. Také je to náš člověk bez ohledu na to, co provedl. Říkáte, že dosvědčil, že ten Williamův mládenec vykládal nějaké hlouposti o církvi? Co myslíš, Jevane, opravdu se domluvili, aby mu ublížili?“

„Je to dost pravděpodobné,“ pokrčil Jevan rameny. „I když si asi pořádně neuvědomovali, co dělají. Jak se ukázalo, Aldwin, ta pošetilá duše, se bál, že ho odtud vyhodíme, abychom mohli přijmout zpátky Elava.“

„To by byl opravdu celý on!“ s povzdechem souhlasil Girard. „Vždycky všechno viděl černě. I když měl mít rozum, znal nás tolik let! Hádal bych, že si představoval, že mladý vezme nohy na ramena a půjde hledat štěstí jinde, jakmile ucítí hrozbu. Ale proč by se ho chtěl zbavit Conan?“

Následovalo krátké, prázdné ticho, vrtění hlavou a pak promluvil Jevan se svým smutným poloúsměvem: „Myslím, že náš ovčák také začal v Elavovi vidět nebezpečného soupeře, ale ne kvůli zaměstnání. Zakoukal se do Fortunaty…“

„Do mě?“ vzpřímila se ohromeně Fortunata a zírala na strýce s otevřenými ústy. „Nikdy jsem si toho nevšimla! A určitě jsem mu nikdy nezavdala příčinu.“

„…a tuší a obává se,“ pokračoval Jevan s úsměvem teď už veselejším, „že Elave bude onačejší nápadník, pokud tu zůstane. A to ani neříkám vítanější! A může někdo říct, že se mýlí?“ Se škádlivou náklonností upřel na dívku černé oči a dodal: „V obou ohledech!“

„Conan mi nikdy nevěnoval žádnou pozornost,“ ozvala se Fortunata, kterou už přešel první úžas a rychle si v duchu přebírala to, co by docela dobře mohla být pravda, přestože jí to dosud unikalo. „Nikdy! Nevěřím, že mi někdy věnoval jedinou myšlenku.“

„Určitě by z něj nikdy nebyl přitažlivý milovník,“ pokračoval Jevan, „ale v posledních dnech se něco změnilo. Bylas příliš zahleděná jiným směrem, a tak sis toho nevšimla.“

„Chceš říct, že dělal oči na mou holčičku?“ zvolal Girard a hlasitě se té představě rozesmál.

„Svým způsobem: velmi vypočítavé oči. Margaret ti ještě neřekla, že Fortunata dostala od Williama dar, který má sloužit jako její věno?“

„Zmínila se o nějaké krabici, která se má teprve otevřít. Proč, myslí si snad někdo, že bych svému děvčeti nedal věno, až se bude chtít vdát? Je to ovšem od starého pána hezké, že na ni vzpomněl a že ho napadlo poslat jí i své požehnání. Kdyby si na Conana myslela, dobrá, asi není špatný člověk a děvče by mohlo pochodit hůř. Měl přece vědět, že bych ji nikdy nenechal jít s prázdnou, ať by si vybrala kohokoli.“

A s bystrým pohledem na Fortunatu dodal: „I když by naše děvče mohlo pochodit i mnohem líp!“

„Peníz v ruce,“ ušklíbl se Jevan, „má větší cenu než všechny sliby.“

„Ty mu určitě křivdíš! Proč by si neměl uvědomit, že naše holčička vyrostla do krásy a že je stejně hodná jako hezká? A jestli opravdu svědčil proti Elavovi, aby ho vystrnadil, a ze stejného nepříliš chvályhodného důvodu vybízel Aldwina, aby nic neodvolával, lidé už natropili horší věci a nemuseli za to platit takhle draho. Jenže ta záležitost s Aldwinem je vražda. A to by Conan určitě neudělal!“ Pohlédl přes stůl na otce Eliáše, který tam schouleně seděl a střílel očima pod svou prořídlou šedivou tonzurou z jednoho na druhého. „Viďte, otče?“

„Naučil jsem se,“ odpověděl kněz, „nevylučovat u nikoho žádnou špatnost. A také nic dobrého. Život je velmi křehká věcička, vytvořená se zoufalou námahou, a sfouknout ji stačí závan větru ? zlost, opilství nebo jen rozpustilost. Stačí okamžik.“

„Conan musí prokázat, kde byl během jen několika málo hodin,“ mírně připomenul Jevan. „Určitě cestou k ovcím potkal někoho, kdo ho zná, stačí je jen jmenovat, a oni řeknou, kdy a kde ho viděli. Tentokrát, jestli poví celou pravdu místo půlky, nemůže dopadnout špatně.“

A pak by zbýval jen Elave. Hrubě uražený, nejvíc rozhořčený. A tu k němu náhle přistoupí jeho žalobce mezi stromy, beze svědků. Co když byl příliš rozzuřený, než aby vyslechl, co mu chce jeho nepřítel sdělit? Tohle si jistě říká skoro celé Shrewsbury a pokládá závěr za zaručený. Jedno obvinění z kacířství, jedno z vraždy. Celé odpoledne až do nešpor byl na svobodě a kdo spatřil Aldwina potom, co minul fortnýře v městské bráně? Dvě a půl hodiny od té chvíle do nešpor, kdy se Elave opět octl v zajetí, dvě a půl hodiny, během nichž mohl spáchat vraždu. I námitka, že byl Aldwin bodnut do zad, se dala vysvětlit. Přiběhl, aby vyjádřil svou kajícnost, Elave k němu obrátil tak rozzuřenou tvář, tak hrozivé čelo, že se lekl, dal se na útěk a při tom dostal nožem do zad. Ano, takhle to všichni vysvětlí. A bude-li někdo dokazovat, že Elave u sebe nůž neměl, že jej nechal v uzlíku v domě pro hosty? Ml ještě jeden a ten je nepochybně touhle dobou na dně řeky. Na všechno se najde odpověď.

„Otče,“ ozvala se náhle Fortunata a vstala, „otevřete teď mou skřínku? Podívejme se, jakou mám cenu. A pak s vámi musím mluvit. O Elavovi!“

Margaret přinesla krabici ze skříně a sklidila nádobí z jednoho konce stolu, aby ji mohla postavit před manžela. Girardovo houštinaté obočí se uznale zvedlo, když ji spatřil, s obdivem ji vzal do rukou a dlouho si ji prohlížel.

„Tohle je sama o sobě krásná věc. Vynesla by ti pěkných pár grošů, kdybys někdy potřebovala.“ Vzal zlacený klíček a strčil ho do zámku. Otočil se hladce a tiše, Girard zvedl víko. Ukázala se úhledná plstěná výplň, složená tak, aby se dala rozevřít a bylo vidět, co ve skřínce je, aniž by to bylo třeba vyndat. Uvnitř bylo naskládáno šest váčků z podobné plsti. Všechny stejně velké, pěkně napěchované dovnitř, aby vyplnily celý prostor krabičky.

„Nu, jsou tvoje,“ usmál se Girard na Fortunatu, která se nakláněla a hleděla na ně s tváří ve stínu. „Otevři jeden!“

Vytáhla jeden z váčků a pod prsty jí tiše zacinkalo stříbro. Váček nebyl stažen šňůrkou, jen nahoře přeložen. Naklonila jej a vysypala obsah na stůl ? záplavu stříbrných penízků, víc, než kdy viděla pohromadě, a přece to bylo zvláštní zklamání. Skřínka byla tak krásná a neobvyklá, vzácná umělecká práce, kdežto obsah byl sice cenný, ale byly to obyčejné peníze, předmět obchodu. Ale ano, daly se použít, třeba v naléhavé situaci, kdyby došlo k nejhoršímu.

„Tak vidíš, děvče!“ zaradoval se Girard. „Dobrá anglická měna a všechno tvoje. Hádal bych, že jich bude skoro stovka. A dalších pět stejných. Strýc William se o tebe dobře postaral. Máme ti je spočítat?“

Chviličku váhala a pak řekla: „Ano!“ Sama pak ohradila hromádku tenkých, drobných stříbrných penízků rukou a začala je po jednom odpočítávat do váčku. Bylo jich třiadevadesát. Když váček zase přeložila a vrátila do jeho koutku v krabici, Girard měl napůl spočítaný druhý.

Otec Eliáš se poněkud odtáhl od stolu a odvrátil zrak od této náhlé oslnivé výstavy poměrného bohatství se zvláštní směsicí touhy a odporu. Chudý farní kněz zřídka vidí deset stříbrných penízků pohromadě, tím méně stovku. Dutě pravil: „Půjdu se vyptat na Aldwina ke Svaté Juliáně,“ a tiše odkráčel z místnosti a z domu. Jen Margaret si všimla jeho odchodu a vyběhla za ním, aby ho zdvořile vyprovodila na ulici.

V šesti váčcích bylo pět set sedmdesát penízků. Fortunata je úhledně uložila zpátky na místo v krabici a zavřela za nimi víko.

„Zamkněte ji zase a uložte mi ji do bezpečí,“ řekla. „Jsou moje, že? Mohu je použít, jak budu chtít?“ Všichni na ni hleděli s vytrvalým vlídným zájmem a shovívavou vážností, kterou jí vždy prokazovali již od jejího silně citově a vážně prožívaného dětství.

„Chci, abyste něco věděli. Od té doby, co se Elave vrátil, a ještě víc od chvíle, kdy na něj padl tenhle stín, jsem se s ním znovu sblížila, víc, než kdy předtím. Myslím, že ho miluji. Milovala jsem ho i tenkrát, ale tohle je jiná láska. Přinesl mi tyhle peníze, aby mi pomohl k dobrému sňatku, ale já teď vím, že sňatek, po kterém toužím, je sňatek jedině s ním, a i kdyby to nešlo, chci ten dar použít, abych mu pomohla ze stínu podezření, i kdyby to znamenalo, že bude muset odtud odejít tam, kde už na něho nedosáhnou. Za peníze se dá koupit spousta věcí, i cestička z vězení, i lidé, kteří otevřou dveře. Aspoň to mohu zkusit.“

„Děvče drahé,“ pravil Girard mírně, ale pevně, „právě ty jsi mi před chvilkou vypravovala, jak jsi na něho naléhala, aby utekl a zachránil si život, dokud má tu možnost. A on odmítl. Člověka, který utíkat nechce, k tomu nepřinutíš. A podle mě má pravdu. Nejen proto, že dal slovo, ale proto, proč slovo dal. Prohlásil, že nic špatného neudělal, a nechce nikomu poskytnout důkaz, že se spravedlnosti bojí.“

„Já to vím,“ přisvědčila Fortunata. „Ale on naprosto věří ve spravedlnost církve a státu. Já si jí tak jistá nejsem. Radši bych mu vykoupila život proti jeho vůli, než bych se dívala, jak jej zahodil.“

„Nepřiměješ ho, aby to přijal,“ varoval ji Jevan. „Už jednou tě odmítl.“

„To bylo předtím, než byl zavražděn Aldwin,“ rázně namítla. „Tehdy byl obviněn jen z kacířství. Nyní sice ještě není obviněn, ale jde o vraždu. Rozhodně to neudělal, tomu neuvěřím, vraždění nemá v povaze. Ale je bezmocně pod zámkem. Už ho mají v rukou. Teď mu jde o život.“

„Ještě svůj život má,“ prohlásil Girard směle, objal ji paží a přitiskl si ji k boku. „Hugh Beringar není člověk, který by se chopil snadného řešení a dál nehledal. Jestli je mládenec nevinný, vyjde z toho celý a svobodný. Čekej! Počkej chviličku, co odhalí zákon. Ale s vraždou nechci nic mít. Copak vím najisto, že je někdo nevinný, Elave nebo Conan? Ale dojde-li na prostou otázku kacířství, pak se do toho vložím celou vahou, abych ho vyprostil. Dostaneš ho, on dostane místo po Aldwinovi, které mu ten chudák nepřál, a já se zaručím za jeho dobré chování. Ale vražda ? to ne! Copak jsem Bůh, abych člověku vyčetl z tváře vinu nebo nevinu?“

[IX]

Otec Eliáš navštívil všechny své kněžské kolegy ve městě a druhý den ráno zašel do opatství a na zasedání kapituly se dotázal, zda někdo z bratrů, kteří jsou také kněžími, náhodou nezpovídal písaře Aldwina před bohoslužbou přenesení svaté Winifred. V předvečer svátku měli zpovědníci spoustu práce, protože pro každého věřícího, který nějakou dobu zanedbával svůj duchovní stav, bylo přirozené, že ho svědomí hnalo ke zpovědnici, aby šel na slavnost očištěný a osvěžený a spokojeně odpočíval s obnovenou ctností a pokojem v mysli. Pokud za některým přítomným duchovním přišel Aldwin, jistě by to oznámil. Nikdo se však nepřihlásil. Nakonec otec Eliáš zklamaně a rozrušeně odcupital z kapituly, potřásaje ježatou šedivou hlavou, a otřepané rukávy roucha vlekl za sebou, takže připomínal malého rozcuchaného ptáčka.

Bratr Cadfael vyšel z kapituly za svou prací v zahradě a pořád před sebou v duchu viděl záda té ošumělé postavičky. Otec Eliáš byl pedant, který se jen tak nevzdá. Někde, nějak musí najít důkaz, aby se přesvědčil, že Aldwin zemřel ve stavu milosti, a postaral se, aby jeho duše získala útěchu a pomoc obřadů poskytovaných církví. Zdálo se však, že už vyzkoušel všechny duchovní ve městě i na Předklášteří, a stále marně. Nebyl to člověk, který by dovedl prostě zavřít oči a dělat, že je všechno v pořádku. Jeho svědomí bylo jako z křemene a pořádně by se mu pomstilo, kdyby snížil svá měřítka bez náležitých podkladů pro shovívavost. Cadfael soucítil jak s perfekcionistickým knězem, tak s provinilým farníkem. V tu chvíli mu jejich případ připadal naléhavější než Elavův. Elave byl prozatím v bezpečí, dokud se o něm nevyjádří biskup Roger de Clinton. Nemůže-li se dostat ven, nemůže se na
druhé straně žádný horlivec dostat dovnitř a znova mu rozbít hlavu. Rány se mu hojily, modřiny bledly a bratr Anselm, předzpěvák a knihovník, mu dal první svazek Augustinových Vyznání, aby mu lépe ubíhal čas. Ať se prý přesvědčí, že Augustin psal i o jiných věcech než o predestinaci, zatracení a hříchu.

Anselm byl o deset let mladší než Cadfael, hubený, činorodý, nadaný člověk s nepotlačitelnou jiskřičkou nezbednosti, která v něm stále ještě žila, třebaže většinou dřímala. Cadfael navrhoval, že by měl Elavovi dát spíš Augustinův traktát Proti Fortunatovi. Tam by našel výrok napsaný asi deset let před světcovými ortodoxnějšími výroky v jednom z jeho období prudce se měnících názorů: „Není žádného hříchu kromě z vlastní vůle člověka, a tudíž jest i odměna, když činíme správné věci také z vlastní vůle.“ Ať si to Elave zapamatuje a může to citovat na svou obhajobu. Bylo víc než pravděpodobné, že Anselm na jeho slova dá a bude podezřelého krmit všemožnými citáty podporujícími jeho věc. Byla to hra, kterou mohl hrát každý sečtělý znalec raných církevních Otců, a Anselm ji ovládal lip než většina jiných.

Takže alespoň několik dní, než se Serlo dostane k biskupovi do Coventry a vrátí se s jeho odpovědí, je Elave celkem v bezpečí a ten čas se mu bude hodit, aby se vzpamatoval z výprasku. Ale mrtvý Aldwin potřeboval pohřeb a čekat nemohl.

Cadfael se nemohl ubránit zvědavosti na to, jak se daří Hughovi vyptávání ve městě. Od včerejšího rána o něm neslyšel a odhalení vraždy přesunulo jádro dění z opatství do širého a lidnatého necírkevního světa. Přestože kořen všeho byl uvnitř těchto zdí v neprůhledné otázce kacířství a nejpříhodnější podezřelý tu seděl zavřený, zbývalo zjistit, čím byly vyplněny poslední hodiny Aldwinova života venku za branou, a ve městě i v Předklášteří byly stovky lidí, kteří ho znali a mohli mít vůči němu starou zášť nebo nové výhrady, jež neměly nic společného s obviněním vzneseným proti Elavovi. A v důkazech proti Elavovi byly slabiny, které Hugh viděl sám, a jen tak je nehodí za hlavu a nespokojí se se snadným řešením. Ne, Aldwinův případ byl naléhavější.

Po obědě v půlhodince vyhrazené odpočinku zašel Cadfael do kostela, do vlídného kamenného chladu, a několik minut mlčky postál před oltářem svaté Winifred. Poslední dobou, když pocítil potřebu vůbec k ní promluvit slovy, shledával, že s ní hovoří velšsky, ale zpravidla spoléhal na to, že zná všechny starosti jeho mysli i beze slov. Stejně nebylo jisté, že ta mladá a krásná velšská dívka ve svém prvním krátkém životě vůbec uměla anglicky nebo latinsky, nebo že vůbec dovedla číst a psát ve svém vlastním jazyce, přestože důstojná převorka, poutnice do Říma a hlava společenství svatých žen se ve svém druhém životě musela učit a studovat, jak si srdce žádalo. Cadfael si ji ale vždy představoval jako dívku. Dívku, jejíž krása byla pověstná a způsobila, že po ní toužila knížata.

Než ji opustil, přestože si nebyl vědom toho, že vyjádřil nějakou potřebu nebo prosbu, pocítil zklidnění a jistotu, které mu pomyšlení na světici vždycky přinášelo. Přešel kolem farního oltáře do lodi a zastihl tam otce Bonifáce, jenž právě doléval oltářní lampičku a narovnával svíčky ve svícnech. Cadfael ho pozdravil a zastavil se s ním.

„Asi za vámi byl ráno otec Eliáš od Svatého Alkmunda, viďte? Přišel s tou záležitostí i k nám do kapituly. Smutná věc, ta Aldwinova smrt.“

Otec Bonifác přikývl vážně svou tmavou hlavou a klukovsky si otřel umaštěné prsty do sutany. Byl hubený, ale šlachovitý a skoro tak mlčenlivý jako jeho kostelník, ale ta uctivá ostýchavost postupně tála, jak si získával důvěru svého stádečka.

„Ano, po ranní za mnou přišel. Nikdy jsem toho Aldwina neznal, dokud žil. Rád bych mu po smrti pomohl, ale pokud vím, nikdy jsem ho neviděl až do pohřbu toho obchodníka s vlnou den před svátkem. Rozhodně se ke mně nepřišel vyzpovídat.“

„K nikomu odtud také ne,“ řekl Cadfael. „Ani ve městě, protože tam se ptal Eliáš nejdřív. A vaše farnost je rozlehlá. Chudák Eliáš by musel ujít několik mil, než by našel dalšího kněze. A jestli Aldwin nezaklepal na nějaké dveře ve svém sousedství, pochybuji, že by podnikl dlouhou pouť a hledal rozhřešení někde jinde.“

„Ano, sám mívám příležitost projít se za svými povinnostmi několik mil,“ souhlasil Bonifác, spíš s hrdostí na rozsah své farnosti než s lítostí. „Ne že by mě to mrzelo, Bůh ví! Je to pro mě radost, že mě mohou ve dne v noci zavolat i z nejvzdálenější vísky, když mě potřebují, a vědí, že přijdu. Někdy až žasnu nad svým štěstím, když vím, jak málo jsem si je zasloužil. Zrovna přede dvěma dny mě zavolali do Bettonu a zameškal jsem všechno kromě ranní mše. Mrzelo mě, že to bylo právě ten den, ale neměl jsem na vybranou, umíral tam člověk, nebo si to aspoň on i jeho rodina mysleli. Stálo to za tu cestu, protože se obrátil k životu, a já tam zůstal, dokud jsem neměl jistotu. Už se stmívalo, když jsem se vrátil…“ Náhle se s vykulenýma očima a otevřenými ústy zarazil. „No ano!“ rozpomínal se pomalu. „A já na to ani nepomyslel!“

„Copak?“ zvědavě se otázal Cadfael. Na tohoto tichého, zamlklého mladého muže to byl dlouhý a důvěrný proslov a tato náhlá přestávka byla až zarážející. „Nač jste si teď vzpomněl?“

„Vždyť tu byl ještě jeden kněz, který tu teď není! Otec Eliáš to nebude vědět. Měl jsem tu hosta, který přišel na svátek přenesení svaté Winifred, bývalého spolužáka, který byl vysvěcen teprve před měsícem. Přišel časně odpoledne v předvečer svátku a zůstal tu celý další den, a když mě to ráno po mši odvolali, nechal jsem ho tu, aby sloužil všechny obřady místo mne. Zůstal tady, dokud jsem se nevrátil, ale to už se stmívalo a on spěchal, aby se dostal domů co nejdřív. Byla to jen krátká doba, od poledne jednoho dne do večera druhého, ale co když za ním přece přišel kajícník?“

„Před odchodem se o tom nezmínil?“

„Spěchal, aby už byl pryč, měl před sebou čtyři míle cesty. A ani jsem se ho neptal. Byl velmi hrdý na to, že mě mohl zastoupit, sloužil za mě večerní mši. Mohlo se to stát!“ přemítal Bonifác. „Je asi malá naděje, ale možné to je. Neměli bychom se přesvědčit?“

„To můžeme,“ srdečně přitakal Cadfael, „pokud je ještě v dosahu. Ale kde ho teď budeme hledat? Říkal jste čtyři míle? To není daleko.“

„Je synovcem otce Eadmera v Attinghamu a jmenuje se po strýci. Jestli tam u něho ještě je, nevím. Nemá ale zatím žádné místo. Šel bych tam,“ zaváhal Bonifác, „ale asi bych se nestačil vrátit na nešpory. Kdyby mě to bylo napadlo dřív…“

„Nedělejte si starosti. Požádám otce opata o dovolení a půjdu sám. K takové cestě mi svolení dá. Jde o blaho duše. A v tomhle teplém počasí,“ dodal věcně, ,je třeba si pospíšit.“

Náhodou to byl po celém týdnu první den, kdy se trochu zatáhlo, ale do večera se mraky zase rozejdou. Vykročit po Předklášteří s opatovým požehnáním za sebou a čtyřmílovou procházkou před sebou byla čirá rozkoš a kus tuláka, který v Cadfaelovi pořád zůstával, si trochu hlouběji vydechl, když se dostal na rozcestí u Svatého Jiljí a zamířil nalevo směrem k Attinghamu. Byly chvíle, kdy v něm stará touha putovat zase ožívala a to, že byl před třemi měsíci, v březnu, vyslán na cestu dokonce za hranice hrabství, ji spíš roznítilo než ukojilo. Slib stálosti, přestože jej na sebe vzal ve vší vážnosti, bylo někdy stejně těžké dodržovat jako slib poslušnosti, který byl pro Cadfaela vždycky hlavním kamenem klopýtání. Uvítal toto svobodné odpoledne ? a oprávněně svobodné, protože bylo schváleno a mělo účel ? jako osvěžení a svůj soukromý svátek.

Silnice měla po obou stranách široký travnatý okraj, po zeleném se šlo měkce, oblačný závoj mírnil sluneční žár, po obou stranách se zelenaly louky, plné kvítí a bzučící hmyzem, a v křoví na mezích rámusili ptáci, zaměstnaní sami sebou, křikem zaháněli soky, zatímco jejich první snůška už byla opeřená a zkoušela si křidélka. Cadfael se spokojeně kolébal po zeleném okraji a tráva ho hedvábně, chladivě hladila po kotnících. A jestli se konec cesty vyrovná cestě samé, bude každý krok zaplacen dvojnásobným potěšením.

Před ním se za rovinou polí zvedal lesnatý kančí hřbet Wrekinu a řeka se zanedlouho znovu objevila opodál, nalevo od něho, postupně se stáčela blíž a blíž, až byla kousek od silnice, mírný, nevinný proud mezi plochými travnatými břehy, na pohled neschopný cokoli ohrozit, přestože mu místní lidé, kteří jej dobře znali, nevěřili. Pásl se tu dobytek a mezi rákosím bylo vidět vodní ptactvo. A za chvilku spatřil za ohybem Severnu hranatou nízkou věž farního kostela svaté Eaty a nízké střechy vesnice, shluklé okolo. Někde nalevo byl dřevěný most, ale Cadfael mířil přímo ke kostelu a ke knězovu obydlí v jeho sousedství. Řeka se tu rozlévala do bludiště zelených a zlatých mělčin a při letní nízké vodě se dala přebrodit. Cadfael si podkasal kutnu a čvachtal vodou, roztřásaje malé plovoucí ostrůvky lakušníku, až se rozechvěla celá lenivá hladina.

Během roků se každé léto brodilo řekou tolik lidí, místo aby odbočili k mostu, že po protějším břehu vyšlapali úzkou písčitou pěšinu, jež pokračovala travnatou rovinou mezi řekou a kostelem přímo ke knězovu domu. Za zvětralými červenými kameny kostela a omšelým dřevem skromného obydlí v jeho stínu stál kruh starých stromů, které je chránily před větrem a stínily polovinu malé zahrádky. Otec Eadmer tu sloužil už drahně let a na zahrádce pracoval s láskou. Polovina rodila zeleninu pro jeho stůl, a jak to vypadalo, z přebytků doplňovala jídelníček chudších sousedů. V druhé polovině bylo pěkné malé herbárium, plné květin, a zvlněná půda mu umožnila vybudovat si malou drnovou lavičku, osázenou mateřídouškou. A na ni právě teď v jasu časného léta seděl, muž pěkně obalený pevným masem, s breviářem na kolenou, který ale neotevřel, a svou notnou vahou při každém pohybu vymačkával veliký oblak v
ůně. Před ním pilně okopával řádky raného zelí mladší muž bez klobouku a lesklé vyholené temeno nad kruhem bujných kučeravých vlasů blížícího se Cadfaela ubezpečilo, že cestu nepodnikl marně. Alespoň se mohl zeptat, i kdyby ho odpověď zklamala.

„Vida, vida!“ pravil starší Eadmer a vsedě se vzpřímil, až mu málem sklouzl breviář z klína. „Už jste se zase vydal na vandr?“

„Tentokrát ne dál než sem.“

„Jak se vede tomu nešťastnému mladému bratrovi, kterého jste s sebou měl na jaře?“ Pak zavolal přes zeleninové záhony na mladého muže s motykou: „Nech toho, Eddi, a přines tuhle bratru Cadfaelovi pohár piva. Vezmi celý džbán a všechno!“

Mladý Eadmer ochotně odložil motyku a na pěkných, dlouhých nohou zamířil do domu. Cadfael se posadil na zelenou lavičku vedle kněze a kolem něj se zvedly vlny kořenné vůně.

„Je zpátky u pera a štětců, dělá dobrou práci a cesta mu nijak neuškodila, naopak je mu líp na duchu. V chůzi se zlepšuje, pomalu, ale jistě. A jak se vedlo vám? Slyšel jsem, že tenhle mladý je váš synovec, čerstvě vysvěcený na kněze.“

„Před měsícem. Čeká, jaké úmysly s ním bude mít biskup. Měl štěstí, že mu padl do oka, třeba z toho vzejde něco dobrého.“

Když mladý Eadmer přikráčel dlouhými kroky s dřevěným podnosem, s poháry a džbánem a s uvolněným a ochotným půvabem je obsloužil, bylo Cadfaelovi jasné, že tento čerstvý kněz snadno upoutá každé všímavé oko. Byl totiž vysoký, urostlý a hezký a díky Bohu si svůj půvab vůbec neuvědomoval. Jakmile je obsloužil, složil se do trávy u jejich nohou a s příjemnou uctivostí, ale bez jakékoli bázně se nechal představit tomuto postaršímu benediktinovi. Patřil k těm šťastlivcům, jejichž důvěře a nebojácnosti se okolnosti vždy přizpůsobí a křivolaké cesty se promění ve schůdné. Cadfael by rád věděl, zda on sám svým dotekem jednou dokáže udělat totéž pro jiné, méně šťastné duše.

„Čas, kdy si tu s vámi sedím a popíjím vaše pivo, je kradený,“ přiznal Cadfael s lehkou lítostí, „i když náramně příjemný. Mám úkol, který nemůže počkat, a jakmile jej vykonám, musím zpátky. A mám jednání tuhle s vaším synovcem.“

„Se mnou?“ překvapeně vzhlédl mladý muž.

,Šel jste navštívit otce Bonifáce na svátek přenesení svaté Winifred, viďte? A zdržel jste se u něho od poledne toho dne před svátkem až do večerní mše ve svátek?“

„Ano. Byli jsme spolu diákony,“ zavzpomínal mladý Eadmer, a aniž vstal z trávy, natáhl se a dolil jim poháry. „Proč? Něco jsem někam založil, když jsem se svlékal? Ještě za ním zaskočím, než odtud odejdu.“

„A musel vás na většinu dne opustit, od konce ranní mše až přes večerní. Přišel k vám během té doby nějaký člověk požádat o radu nebo se vám chtěl vyzpovídat?“

Přímočaré hnědé oči k němu zamyšleně a velmi vážně vzhlédly. Cadfael z nich vyčetl odpověď a užasl, ještě než Eadmer řekl: „Ano, jeden člověk přišel.“

Bylo příliš brzy na jistotu. Cadfael se opatrně zeptal: „Jak vypadal? Kolik mu bylo let?“

„Hádal bych tak padesát, už šedivěl a dělala se mu pleš. Trochu přihrblý, s vráskami v obličeji, a když za mnou přišel, byl celý nesvůj a utrápený. Podle rukou ne řemeslník, snad drobný obchodníček nebo něčí domácí služebník.“

Stále nadějnější, pomyslel si Cadfael a povzbuzen se ptal dál: „Viděl jste ho jasně?“

„Nebylo to v kostele. Přišel do té místnůstky nad předsíní, kde přespává Cynric. Hledal otce Bonifáce, ale místo toho našel mě. Byli jsme si tedy tváří v tvář.“

„Ale neznal jste ho?“

„Ne, neznám v Shrewsbury skoro nikoho. Nikdy předtím jsem tam nebyl.“

Nebylo třeba se ptát, zda byl na shromáždění kapituly nebo na zasedání, které následovalo, aby znal Aldwina odtamtud. Cadfael věděl, že tam nebyl. Příliš dobře si uvědomoval omezenost svých práv ještě neopeřeného kněze, než aby je přestupoval.

„A vy jste ho vyzpovídal? A udělil mu pokání a rozhřešení?“

„Ano. A doprovodil jsem ho při pokání. Chápete, že vám o jeho zpovědi nemohu nic říct.“

„Ani bych se vás neptal. Pokud to byl člověk, kterého myslím, a věřím, že byl, záleží jen na tom, že jste mu dal rozhřešení, že byl smířen s Bohem. Víte,“ vysvětlil Cadfael a ohleduplně napodobil přísnou vážnost mladého muže, Jestli mám pravdu, ten muž je nyní mrtev. A protože jeho farní kněz měl důvod pochybovat o stavu své zatoulané ovečky, snaží se zjistit, jak na tom duchovně byl, než ho pochová se všemi církevními obřady. Proto byli dotázáni všichni kněží ve městě a já jsem nakonec přišel za vámi.“

„Mrtev?“ zaraženě opakoval Eadmer. „Na člověka v jeho letech byl zdravý. Jak je to možné? A když odcházel, cítil se lip, přece by… Ne! Jak se tedy stalo, že tak náhle zemřel?“

„Jistě jste se už doslechl, že ráno po svátku svaté Winifred vylovili jednoho muže z řeky? Neutopil se, byl proboden. Šerif hledá jeho vraha.“

„A to je on?“ zděšeně se zeptal mladý kněz.

„To je ten muž, který naléhavě potřebuje někoho, kdo by se za něho zaručil. Zda je to muž, kterého jste zpovídal, to zatím najisto nevím.“

„Neřekl mi jméno,“ zaváhal chlapec.

„Ale poznal bys ho podle obličeje,“ připomněl strýc, ale víc neřekl ani ho nepobízel. Nebylo třeba. Mladý Eadmer se opřel rukou o zem, vyskočil na nohy a rázně si přihladil suknici sutany. „Půjdu s vámi a z celého srdce doufám, že budu moci mluvit pro vašeho zavražděného.“

Stáli čtyři okolo stolu na kozách, na němž leželo Aldwinovo tělo, již řádně připravené k pohřbu: Girard, otec Eliáš, Cadfael a mladý Eadmer. V této úzké kolně na dvoře, zametené a zkrášlené zelenými snítkami, pro víc lidí ani nebylo místo, a tito svědkové stačili.

Cestou do Shrewsbury skoro nemluvili. Eadmer, odhodlaně chránící posvátnost toho, co mezi nimi proběhlo, se o jejich setkání nechtěl ani zmínit, dokud nebude vědět, že tento mrtvý je skutečně jeho kajícník. Možná jeho vůbec první kajícník, k němuž právě proto přistupoval s bázní, pokorou a hlubokou úctou.

Nejprve šli za otcem Eliášem a požádali ho, aby je doprovodil do Girardova domu. Kdyby totiž tento slibný začátek přinesl ovoce, jednak by se mu ulevilo na duši, jednak by mohl urychlit přípravy k pohřbu. Drobný kněz s nimi šel dychtivě. Stanul u hlavy már, na místě, které mu právem příslušelo, a stárnoucí ruce, hubené a zkroucené jako drápky malého ptáčka, se na okamžik zachvěly, když odhaloval roušku z tváře mrtvého. V nohách stál Eadmer, neopeřený kněz, a pozorně si prohlížel otce Eliáše, sice starého a opotřebovaného, ale po letech zisků a ztrát vytrvalého v úsilí léčit lidské duše, a ani se nepohnul, když rouška odkryla obličej, nyní trochu uvolněný, jak si uvědomil Cadfael, od celoživotní skleslosti a podezíravosti. Lícní a čelistní svaly se uvolnily ze svého zatrpklého sevření a s tím jako by z něho spadlo několik let. Vypadal téměř pokojně. Eadmer na něho dlouze s údivem a soucitem pohlžel a pak prostě řekl: „Ano, to je můj kajícník.“

„Jste si úplně jist?“ ubezpečoval se Cadfael.

„Úplně jist.“

„A vyzpovídal se a dostal rozhřešení? Bůh budiž pochválen!“ pravil otec Eliáš a znovu ho zakryl. „Už nemusím váhat. Očistil svou duši právě v den smrti. Vykonal své pokání?“

„Společně jsme odříkali, co bylo náležité,“ ujistil ho Eadmer. „Byl rozrušený, chtěl jsem, aby odcházel trochu utěšený, a to se také stalo. Neviděl jsem důvod být na něho tvrdý. Připadalo mi, že se za svůj život kál až dost a má něco k dobru. Jsou lidé, kteří si sami kladou do cesty kameny. Není to žádná zásluha, ale pochybuji, že se tomu mohou ubránit. Měl jsem pocit, že by to mělo platit jako omluva pro některé drobné hříšky.“

Otec Eliáš na něho vrhl přísný a poněkud pohoršený pohled, ale zdržel se pokárání za to, co přísnému starému muži snadno mohlo připadat jako opovážlivost, dokonce lehkovážnost mládí. Eadmer si rozhodně neuvědomil, že vzbudil nějaké takové výhrady. Vykulil na otce Eliáše své poctivé hnědé oči a prostě řekl: „Jsem nesmírně rád, otče, že bratra Cadfaela včas napadlo mě vyhledat. A ještě raději, že jsem byl po ruce, když byl tento muž v nouzi. Bůh ví, že mám sám nedostatky, z nichž se musím vyzpovídat, protože jsem se nejdřív rozzlobil, když přiklopýtal po schodech nahoru. Málem jsem ho poslal pryč a řekl, ať přijde v lepší dobu. A jen proto, že bych se kvůli němu zpozdil na nešpory. Ale pak jsem se mu podíval do obličeje…“

Pronesl to tak přirozeně a prostě, že si to bratr Cadfael v té chvíli ani neuvědomil. Otočil se k otevřeným dveřím, kudy již vycházel Girard. Časný večer se perleťově snášel se sluncem, které klesalo, zahaleno závojem. Vyslechl ta slova, a nepřemýšlel o nich. Tu se dostavilo pochopení tak oslnivě, že na prahu klopýtl. Prudce se otočil na mladého muže, který šel za ním.

„Co jste to říkal? Na nešpory? Přišel jste kvůli němu pozdě na nešpory?“

„Ano,“ nechápavě přisvědčil Eadmer. „Právě jsem otvíral dveře, že sejdu dolů do kostela, když přišel. Když jsem ho posílal utěšeného pryč, byl obřad v polovině.“

„Dobrý Bože!“ vydechl s hlubokou úctou Cadfael. „A mě vůbec nenapadlo se zeptat, kdy to bylo! A bylo to ve svátek? Nebyly to nešpory v ten den, kdy jste přišel? Den předtím?“

„Bylo to ve svátek, když byl Bonifác pryč. Proč? Co vás na tom tak ohromilo? Co jsem řekl?“

„Jak jsem se na vás prvně podíval, mládenče,“ rozradostněně ho oslovil Cadfael, „věděl jsem, že máte šťastnou ruku. Vysvobodil jste ne jednoho člověka, ale dva, a Bůh vám za to žehnej. Pojďte, pojďte teď se mnou za roh k mariánskému kostelu a povězte šerifovi, co jste právě pověděl mně.“

Hugh přišel domů k rodině po dlouhém mrzutém dni neplodného vyptávání mezi zdánlivě nevšímavými obyvateli a po zbytečných pokusech vypáčit pravdu ze zděšeného a potícího se Conana, který byl ochoten přiznat, že strávil asi hodinu přesvědčováním Aldwina, aby do ničeho nešťoural, protože už se stejně všechno ví, ale trval na tom, že pak už nemařil čas, ale šel rovnou za prací na pastviny západně od města. A mohla to být i pravda, přestože nemohl uvést žádného známého, kterého by cestou potkal a mluvil s ním. Zůstávala ovšem možnost, že stále lže a že šel ještě jednou za Aldwinem a znovu se pokusil ovlivnit mysl tohoto člověka, který se normálně dal až příliš snadno odradit od každého úmyslu, ovšem tentokrát s katastrofálním výsledkem.

Měl toho pro ten den dost, ba víc než dost. Odebral se domů k manželce, synovi a k večeři a právě seděl v čistém rákosí na podlaze síně, za teplého večera svlečený do košile a nohavic, a pomáhal tříletému Gilesovi stavět hrad, když na otevřené dveře rázně zaklepal Cadfael a připochodoval k němu rozzářený závažnou novinou, přičemž vlekl za rukáv neznámého a očividně naprosto ohromeného mladého muže.

Hugh nechal věž z dřevěných kostek nedostavěnou a čile vyskočil. „Zase se touláte, co? Před hodinou jsem vás hledal v herbáriu. Kam jste se poděl? A koho jste mi to přivedl?“

„Nebyl jsem dál než v Attinghamu,“ vysvětlil Cadfael, „navštívit otce Eadmera. A přivedl jsem vám jeho synovce, který je také otec Eadmer, vysvěcený minulý měsíc. Tenhle mladý muž přišel na svátek svaté Winifred ke svému příteli otci Bonifácovi od Svatého Kříže. Víte, že otec Eliáš měl starost, zda Aldwin zemřel v takovém stavu, aby mohl být pohřben se všemi církevními obřady, protože ve vlastním farním kostele se na mši moc často neukazoval. Eliáš se vyptával všech kněží ve městě i v okolí, jestli se někdo nemůže za nebožtíka zaručit. Bonifác mi pak pověděl ještě o jednom knězi, který tu byl půldruhého dne, ačkoli bylo značně nepravděpodobné, že by si místní člověk za tak krátkou dobu k němu našel cestu. Přesto je tady a má vám co povědět.“

Mladý Eadmer ochotně vyhověl, přestože nechápal, jaký další význam to může mít kromě toho, který již znal. „Šel jsem sem s bratrem Cadfaelem, abych se na toho člověka podíval, jestli je to opravdu ten, který za mnou byl. A je to on,“ dodal prostě. „Ale co v tom bratr Cadfael vidí jiného a tak závažného, že jste se to musel okamžitě dovědět i vy, to vám musí povědět sám, protože já to netuším.“

„Vy jste se ale nezmínil, v kterou dobu se vám přišel vyzpovídat,“ upozornil Cadfael.

„Bylo to, právě když zvonili na nešpory,“ ochotně opakoval stále zmatený Eadmer. „Přišel jsem kvůli němu velmi pozdě na obřad.“

„Nešpory?“ ztuhl Hugh a obrátil k nim tvář rozzářenou pochopením. „Jste si jist? Právě ten den?“

„Právě ten den!“ vítězoslavně potvrdil Cadfael. „A právě když zvonili na nešpory, jak z dobrých důvodů vím, vkročil Elave do nádvoří, Gerbertovi kati se na něj vrhli a ztloukli ho a od té doby je uvězněn v opatství. Aldwin byl v tu chvíli živ a zdráv a právě se šel vyzpovídat. Ať ho zabil kdokoli, Elave to nebyl!“

[X]

Druhý den ráno, když se kapitulní shromáždění schylovalo ke konci, ohlásil se u brány opatství Girard z Lythwoodu a žádal o slyšení u pana opata. Jako vážený měšťan a stejně jako jeho strýc dobrodinec kláštera přišel s důvěrou, vědom si vlastního postavení a zásluh. Přivedl s sebou svou schovanku Fortunatu a oba přišli nastražení a naladěni ne-li k bitvě, tedy aspoň k možné rozepři, v níž hodlali bojovat zdvořile, ale odhodlaně.

„Jistě, vpusťte je,“ souhlasil Radulfus. „Jsem rád, že je pan Girard zase doma, jeho domácnost potřebuje hlavu rodiny v době, kdy má tak velké trápení.“

Cadfael sledoval jejich příchod do kapituly s bedlivou pozorností. Oba byli ve svátečním, vyparádění, aby vypadali co nejlíp, vzorový, vážený občan a jeho skromná dcera. Dívka zůstala stát krok za otcem a držela v tomto mnišském shromáždění oči zbožně sklopené, ale když se na okamžik do široka otevřely, přelétly po síni a rychle zhodnotily možné přátele a nepřátele, byly velmi chytré, urputné a jasné. První zkoumavý pohled zaznamenal, že je stále přítomen kanovník Gerbert, a zaznamenal to s politováním. V jeho přítomnosti ovládne svůj zármutek, hněv i úzkost o Elava a nechá za sebe mluvit Girarda. Troufalá ženština by vzbudila v Gerbertovi nelibost a Fortunata jistě stačila otce podrobně poučit. Určitě strávili zbytek včerejšího večera po Cadfaelově odchodu přípravou na to, co se chystají navrhnout.

Význam jedné podrobnosti zatím nebyl zřejmý, přestože naznačoval zajímavé možnosti. Girard nesl pod paží skřínku s Fortunatiným věnem, stářím a doteky rukou vyleštěnou do překrásné tmavé patiny, a světlo laskalo zlacené křivky řezeb.

„Pane opate,“ promluvil Girard, „děkuji vám za tuto laskavost. Přicházím ve věci mladého muže, kterého zde držíte jako vězně. Každý zde ví, že jeho žalobce byl usmrcen, a přestože proti Elavovi nebylo v té věci vzneseno žádné obvinění, vaše lordstvo jistě ví o všude rozšířených řečech, že vrahem musí být on. Předpokládám, že jste již od pana šerifa slyšel, že to tak není. Aldwin byl ještě živ a zdráv, když už byl Elave zajat a uvězněn zde v klášteře. Ve věci vraždy je prokázané nevinný. Zaručuje se za něho svým slovem kněz.“

„Ano, bylo mi to oznámeno,“ přisvědčil opat. „V té věci je Elave zproštěn jakékoli viny. S radostí zveřejňuji jeho nevinu.“

„A já vaše dobré slovo vítám,“ důrazně pravil Girard, ,jako ten, kdo má právo o tom všem mluvit a být slyšen, jelikož jak Aldwin, tak Elave byli z domácnosti mého strýce, nyní mojí, a váha obou těžkostí doléhá na mne. Jeden můj člověk byl protizákonně zabit a já si pro něho přeji spravedlnost. Nesouhlasím se vším, co udělal, ale chápu jeho uvažování a jednání, protože jsem znal jeho povahu. Pro něho mohu udělat aspoň to, že ho dám slušně pochovat, a budu-li moci, pomohu vypátrat jeho vraha. Mám povinnost také k Elavovi, který je živ, a jak se prokázalo, není vinen vraždou. Vyslechnete mne v jeho věci, pane?“

„Rád,“ opáčil Radulfus. „Mluvte!“

„Je nyní taková žádost na místě?“ namítl kanovník Gerbert, netrpělivě se zavrtěl na svém křesle a zamračil se na statného měšťana, který tak neoblomně stál rozkročený na dlažbě síně. „Nyní přece případ toho muže neprojednáváme. Stažení jednoho obvinění…“

„K obvinění z vraždy nikdy nedošlo,“ přerušil ho Radulfus, „a jak se nyní ukázalo, nikdy k němu dojít nemůže.“

„Stažení jednoho podezření,“ vyštěkl Gerbert, „se nedotýká obvinění, které vzneseno bylo a které čeká na rozsouzení. Účelem kapitulního shromáždění není vyslýchat nemístné žádosti, jež by mohly případ ovlivnit, až biskup oznámí své stanovisko. Připustit to by bylo porušením předpisů.“

„Vážení pánové,“ ozval se Girard s obdivuhodnou zdvořilostí a klidem, „mám návrh, který považuji za rozumný a přípustný, pokud se vám bude líbit. Jestliže vám jej mám předložit, musím mluvit o Elavovi, o jeho charakteru a službách, které prokázal mé domácnosti. Je to k věci.“

„Shledávám to rozumným,“ nevzrušeně pravil opat. „Dostane se vám slyšení, pane Girarde. Mluvte svobodně!“

„Pane opate, děkuji vám! Musíte tedy vědět, že tento mladý muž byl několik let zaměstnán u mého strýce a vždy se prokazoval jako poctivý, spolehlivý a důvěryhodný člověk, takže ho strýc vzal s sebou jako sloužícího, svého ochránce a přítele na svou pouť do Jeruzaléma, Říma a Compostely, a po všechny roky cestování se mladík choval vzorně, ošetřoval svého pána v nemoci, a když starý pán ve Francii zemřel, přivezl sem jeho tělo k pohřbení. Sloužil mu dlouho a oddaně, pánové. Mezi jinými věrně splněnými úkoly také na přání svého pána přivezl tento poklad zde v této skřínce jako věno pro Williamovu a nyní mou schovanku.“

„O to se nepřeme,“ neklidně se opět pohnul ve svém křesle Gerbert, „ale to se stěží týká věci. Obvinění zůstává v platnosti a nemůže být odsunuto stranou. Podle mého názoru, jelikož jsem viděl jinde, jaké hrůzy z toho mohou vzejít, je vážnější než obvinění z vraždy. Což nevíme, že tento jed mohou obsahovat nádoby, které se jinak světu jeví jako čisté a ctnostné, a přece kazí duše po tisících? Člověk nemůže ničeho dosáhnout vlastními skutky, ale jen božskou milostí, a kdo zbloudil od pravého učení církve, božskou milost zavrhl.“

„Přesto se nám říká, že strom se pozná podle ovoce,“ suše poznamenal opat. „Božská milost myslím ví, kde hledat odpovídající lidskou milost, i bez našich pokynů. Pokračujte, Pane Girarde. Domnívám se, že chcete předložit návrh.“

„To chci, otče. Nyní se přinejmenším ví, že k smrti mého písaře nedošlo žádnou vinou Elava, který nikdy po jeho místě netoužil ani se ho nepokoušel vypudit, ani mu nijak neublížil. To místo je nyní volné a já, který Elava znám a důvěřuji mu, říkám, že jsem ho ochoten přijmout zpět místo Aldwina a pomoci mu k postupu ve svém podniku. Jestliže ho propustíte do mé péče, ručím za to, že neopustí Shrewsbury. Zaručuji se, že zůstane v mém domě a bude vám k dispozici, kdykoli si vaše lordstva budou přát, dokud nebude jeho případ projednán a spravedlivě rozsouzen.“

„A bez ohledu na to, jaký může být rozsudek?“ mírně se otázal Radulfus.

„Můj pane, bude-li soud spravedlivý, bude spravedlivý i rozsudek. A potom už nebude potřebovat žádného ručitele.“

„Je opovážlivé být si tak jistý svým právem,“ chladně pravil Gerbert.

„Mluvím podle toho, co jsem shledal. A vím stejně dobře jako každý jiný, že v zápalu hádky nebo pod vlivem piva se někdy vyřknou silnější slova, než bylo zamýšleno, ale nemyslím si, že by Bůh odsoudil člověka pro pošetilost k něčemu horšímu než k následkům té pošetilosti, což může být dost velký trest.“

Radulfus se za svou přísnou maskou usmíval, přestože by to poznali jen ti, kdo se s ním dobře znali a byli mu blízcí. „Dobrá, oceňuji váš laskavý úmysl,“ pravil. „Máte ještě co dodat?“

„Jen jedno bych chtěl připojit k tomu, co už jsem řekl, otče. Zde v této skřínce je pět set sedmdesát stříbrných pencí, věno, jež můj strýc poslal děvčátku, které si vzal za vlastní. Jelikož Elave vynaložil velkou námahu na to, aby jí je bezpečně odevzdal, Fortunata si to z úcty k Williamovi jako dárci přeje použít k vysvobození Elava z vězení. Nabízí to jako kauci za něho a já se zaručuji, že se Elave dostaví, až přijde čas se zodpovídat.“

„Skutečně je to vaše vlastní přání, dítě?“ zeptal se opat, se zájmem zkoumaje Fortunatin ostražitý klid. „Nikdo vás k této nabídce nepřemluvil?“

„Nikdo, otče,“ opáčila pevně. „Byl to můj nápad.“

„A víte,“ mírně naléhal, „že všichni, kdo složí kauci za někoho jiného, riskují ztrátu?“

Zvedla hladká, slonovinová víčka a na okamžik se oslnivě zableskly zelenohnědé oči. „Všichni ne, otče,“ pronesla vzpurná slova jemným, uvážlivým hláskem poslušné dcery. A Cadfaelovi, který přihlížel, bylo jasné, že Radulfa, přestože si zachovával svůj bázeň vzbuzující výraz, to nepohoršilo.

„Nevíte možná, otče,“ ohleduplně a maličko samolibě vysvětlil Girard, „že ženy sázejí jen na jistotu. Nuže, toto je můj návrh, a co jsem za sebe slíbil, to dodržím, svolíte-li, aby byl propuštěn pod můj dohled. Můžete si být jist, že ho kdykoli najdete v mém domě. Slyšel jsem, že vám neutekl už dříve, když byl volný, a jistě to neudělá nyní, kdy by způsobil ztrátu Fortunatě. Posuďte to sám,“ dodal s jistou velkomyslností, „protože já pochybnosti nemám.“

Radulfus měl po pravici kanovníka Gerberta a po levici převora Roberta a věděl, že sedí mezi dvěma pilíři pravověrnosti nejen v naukách. Přesná litera kanonického zákona byla pro Roberta posvátná, po jeho boku přesvědčivě stál vliv arcibiskupa, zastoupeného jeho důvěrným poslem, a to posilovalo jeho mysl již přirozeně nakloněnou neoblomnosti. Robert byl sice zmítán mezi svým opatem a Theobaldovou nepřímou přítomností a jistě se bude snažit zůstat přijatelný pro oba, ale v krajním případě půjde s Gerbertem. Cadfael sledoval, jak zvládá svůj vnitřní spor se zbožně sepjatýma rukama, se stříbrným obočím zdviženým a ústy pevně sevřenými, a téměř uhadoval slova, jimiž podpoří cokoli, co řekne Gerbert, ale přitom se opatrně vyhne doslovnému opakování. A jestliže ho znal on, stejně dobře ho znal i opat. Pokud šlo o Gerberta, Cadfael náhle s úlekem nahlédl do mysli, která mu byla naprosto cizí. Ten muž t
otiž skutečně někde v Evropě spatřil zející jámu chaosu a dostal strach, viděl lstivého ďábla působícího prostřednictvím lidských úst, viděl, jak se křesťanstvo tříští v prudkém přílivu hlučných proroků, který vytryskl z předpeklí jako bubliny kalu z vroucího kotle, a rozlétá se do pustiny v zhoubných výstřelcích poblouzněných následovníků. V děsu, s nímž Gerbert pohlížel na hrozbu kacířství, nebylo nic předstíraného, přestože zůstávalo nepochopitelné, jak je mohl nalézat v takové otevřené duši, jako byl Elave.

Ani opat si nemohl dovolit odporovat arcibiskupovu zástupci, přestože bylo velmi pravděpodobné, že Theobald ve srovnání s Gerbertem zastává vyrovnanější a umírněnější názor na ty, kdo se cítí nuceni přemýšlet o víře. Hrozbu, která znepokojuje papeže, kardinály a biskupy v cizině, přestože zde se jeví naprosto mlhavě, je nutno brát vážně. Být na ostrově, vzdáleni od pevniny, mělo něco do sebe. Invaze zla a morové rány se sem dostávají pomaleji a dospívají na ostrov tak zesláblé, že se už téměř vyčerpaly. Ani vzdálenost však nemusí vždy být dokonalou ochranou.

„Slyšeli jste nabídku, která je šlechetná,“ promluvil Radulfus, „a pochází od osoby, jejíž dobrou víru můžeme považovat za zaručenou. Je třeba pouze si promluvit o tom, jak správně odpovědět. Mám toliko jednu výhradu. Kdyby se to týkalo jen mé vlastní klášterní domácnosti, neměl bych žádnou. Prosím vás o váš názor, kanovníku Gerberte.“

Nebylo vyhnutí. Vyjádří se jistě velmi důrazně, bude tedy lepší přimět ho, aby se vyslovil první, a jeho přísnost tak mohla být dodatečně alespoň zmírněna.

„V záležitosti tak vážné,“ začal Gerbert, jsem absolutně proti jakékoli úlevě. Je pravda, a já to uznávám, že obviněný již jednou na svobodě byl a vrátil se, jak se zavázal. Avšak ta zkušenost sama o sobě může způsobit, že bude jednat jinak, dostane-li opět příležitost. Říkám, že nemáme právo riskovat v případu vězně obviněného z tak nebezpečného zločinu. Opakuji vám, že se zde nechápe, co hrozí křesťanstvu, jinak by nebyly žádné debaty, vůbec žádné! Musí zůstat pod zámkem, dokud nebude případ plně projednán.“

„Roberte?“

„Nemohu jinak, než souhlasit,“ děl převor a pečlivě klopil zrak. „Je to příliš závažné obvinění, než abychom riskovali třeba jen útěk. Mimoto čas, který tráví zde ve vazbě, není promarněný. Bratr Anselm mu opatřuje knihy pro lepší vzdělání mysli. Jestliže si ho tu ponecháme, dobré semeno může ještě padnout na ne zcela neplodnou půdu.“

„To je pravda,“ vmísil se Anselm bez rozeznatelné ironie, „čte a přemýšlí o tom, co čte. Přinesl s sebou ze Svaté země víc než jen stříbrné penízky. Zavazadlo inteligentního člověka na takové cestě musí být lehké, ale v mysli může nashromáždit celý svět.“ Tady se moudře zarazil, než si kanovník Gerbert stačí jeho mnohoznačný proslov poněkud pomaleji probrat a odhalit v něm nepatrný přídech kacířství. Není moudré škádlit muže, který v sobě nemá ani špetku humoru.

„Zdá se, že bych byl přehlasován, kdybych se postavil na stranu propuštění,“ suše pravil opat, „ale náhodou jsem také pro to, abychom si tu mladého muže ponechali dál. Tento dům je moje doména, ale případ již nespadá do mé jurisdikce. Vzkázali jsme biskupovi a očekáváme od něho velmi brzy zprávu. Soud proto nyní patří jemu a nám přísluší pouze zajistit, abychom mohli obviněného předat jemu nebo jeho zástupcům, jakmile nám oznámí svou vůli. Nejsem nyní v této věci ničím víc, než biskupovým jednatelem. Lituji, pane Girarde, ale taková musí být má odpověď. Nemohu vás přijmout jako záruku, nemohu vám Elava svěřit pod dozor. Mohu vám jen slíbit, že v mém domě nedojde žádné úhony. Ani neutrpí žádné další násilí,“ dodal cíleně, ač bez zdůraznění.

„Mohu být tedy alespoň ujištěn,“ rychle se otázal Girard přijímaje, co se očividně nedalo změnit, a ve snaze co nejvíc využít zbylých možností, „že mi biskup poskytne stejně spravedlivé slyšení, až dojde k přelíčení, jaké jste mi nyní poskytl vy?“

„Postarám se, aby byl informován o vašem přání a právu být vyslechnut,“ odpověděl opat.

„A smíme Elava vidět a promluvit s ním, když už jsme tady? Třeba mu trochu uklidní mysl, bude-li vědět, že má zajištěnou střechu nad hlavou a zaměstnání, až je bude moci jako svobodný přijmout.“

„Nevidím žádnou překážku,“ opáčil Radulfus.

„Ovšem ne o samotě,“ rychle a hlasitě dodal Gerbert. „Musí být přítomen nějaký bratr, aby byl svědkem všeho, o čem bude řeč.“

„To lze snadno zařídit,“ souhlasil opat. „Bratr Cadfael po kapitule vykoná svou každodenní návštěvu u toho mladého muže, aby se přesvědčil, jak se mu hojí rány. Může tam pana Girarda dovést a zůstat tam během celé návštěvy.“ S tím autoritativně vstal, aby předešel další námitky, jež se snad rodily v nepochybně méně hbité mysli kanovníka Gerberta Ani se nepodíval směrem ke Cadfaelovi. „Toto zasedání kapituly je u konce,“ pravil a následoval světské návštěvníky z kapitulní síně.

Elave seděl na pryčně pod úzkým oknem cely. Na čtecím stolku vedle sebe měl otevřenou knihu, ale už nečetl, jen se mračil nad nějakou hlubokou úvahou, kterou z přečteného vyvodil, a podle výrazu tváře se zdálo, že v příslušném raném církevním Otci, kterého mu přinesl Anselm, neshledal mnoho srozumitelného. Připadalo mu, že většina jich vynakládala mnohem víc času na odsuzování ostatních než na chválu Boha a mnohem víc jedovatosti na to první než horoucnosti na to druhé. Snad byli i jiní, kteří byli méně ochotní vyhlásit válku pro slovíčko a skutečně smýšleli a mluvili o svých bratrech teolozích dobře, i když se rozcházeli v názorech, ale pokud takoví byli, musely být jejich knihy spáleny, možná i se svými autory.

„Čím déle tu studuji,“ přiznal nedávno bez okolků bratru Anselmovi, „tím líp začínám smýšlet o kacířích. Třeba jsem přece jenom jeden z nich. Když tihle všichni vyznávali, že věří v Boha, a snažili se žít tak, aby se mu líbili, jak mohli tak strašně nenávidět jeden druhého?“

Během několika zvláštních, družných dnů dospěli ke vztahu, kdy bylo možné takové otázky svobodně klást a odpovídat na ně. A Anselm otočil stránku v Origenovi a klidně odpověděl: „To je tím, že se snažili formulovat to, co je ke zformulování příliš obrovité a tajemné. Jakmile se utrhli ze řetězu, nemohli nemít výhrady ke všemu, co se lišilo od jejich názoru. A každý soupeřící názor vtahoval svého původce hlouběji a hlouběji do bažiny. Prostým duším to nebylo zatěžko, nevěděly nic o dogmatech, přecházely ten močál suchou nohou, protože nevěděly, že tam je.“

„Tuším, že tak jsem to dělal i já,“ posteskl si Elave, „dokud jsem nepřišel sem. Teď jsem po kolena v bahně a pochybuji, že se někdy dostanu ven.“

„Třeba jste svou spásnou nevinnost ztratil,“ uklidňoval ho Anselm, „ale jestli se propadáte, tak jen do mokřadu slov jiných lidí, ne svých vlastních. A ta nikdy nedrží tak pevně. Stačí zavřít knížku.“

„Pozdě! Teď už chci některé věci vědět. Jak se z Otce a Syna stali tři? Kdo o nich první psal jako o třech a všechny nás zmátl? Jak mohou být tři, všichni sobě rovní, a přitom nebýt tři, ale jeden?“

„Jako jsou tři laloky jetelového listu tři a sobě rovné, ale sjednocené v jeden lístek,“ nadhodil Anselm.

„A co čtyřlístek, který nosí štěstí? Co je ten čtvrtý lístek? Lidstvo? Nebo jsme stonkem těch tří, který všechno spojuje dohromady?“

Anselm nad ním zavrtěl hlavou, ale udělal to s nenarušitelným klidem a shovívavým úsměvem. „Nikdy nepište knihu, synu! Určitě by vás přinutili ji spálit!“

Nyní seděl Elave o samotě, ale necítil se zvlášť osaměle, a přemýšlel o té a o jiných rozmluvách, které spolu v uplynulých několika dnech vedli předzpěvák a vězeň, a zvažoval, zda vlastně člověku prospívá vůbec něco číst, zejména tato teologická díla, která se podobají bludišti a jedině kalí a zatmívají to, co je čiré a jasné, protože vše, čeho se dotknou, obestřou slovy neprůzračnými a beztvarými jako mlha, na hony vzdálenými chápání prostých lidí, kteří tvoří většinu lidského pokolení. Když se podíval z okna cely na úzkou škvírku bleděmodré oblohy, vzorované chvěním listů a nadouvanými kousky jasně bílého oblaku, vše se mu opět zdálo zářivé a prosté, na dosah i těch nejobyčejnějších, a všechny nestranně a radostně zahrnující dobrotou.

Když zaslechl zaskřípět klíč v zámku, trhl sebou, protože nespojoval tlumené hlasy venku se svou osobou. Zvuky vnějšího světa k němu během dne přicházely oknem a hodiny mu odpočítávalo cinkání klášterního zvonku. Dokonce si zvykal na klášterní hodinky a vítal pravidelné obřady jakýmsi vnitřním malým pokleknutím. Bůh totiž nebyl součástí bažiny ani bludiště a nebylo mu možno vyčítat, co člověk udělal ze zářivé prostoty a jistoty.

Otočení klíčem v zámku však patřilo k jeho vlastnímu hmotnému, všednodennímu světu, z něhož byl zapuzen jistě jen dočasně, snad pro nějaký účel, snad aby se zastavil a zamyslel se po putování přes půl světa. Seděl, díval se, jak se dveře otvírají do letního dne venku, a ony se neotevřely na opatrný coul, ale velkoryse, až narazily na venkovní zeď a vešel bratr Cadfael.

„Synu, máte návštěvu!“ Pokynul jim, aby kolem něho prošli do kamenného pokojíku, a díval se, jak Elavovu oslněnou tvář náhle zalévá jas, až zamžikal. „Co dělá dnes ráno hlava?“

Dotyčná hlava se včera zbavila obvazů a v hustých vlasech zůstala jen zaschlá jizva. Elave omámeně pravil: „Je výborná, výborná!“

„Nic nebolí ani necuká? Tím mám svou práci vyřízenou. A teď,“ stáhl se Cadfael do nohou postele a posadil se tam zády do místnosti, Jsem jenom kámen ve zdi. Mám nařízeno s vámi zůstat, ale můžete mě považovat za hluchoněmého.“

Zdálo se, že němotou nakazil i dva ze tří, kteří byli takhle bez okolků svedeni dohromady. Elave totiž prudce vyskočil a zíral na Fortunatu, stejně jako ona na něho, oba zardělí, se široce rozevřenýma očima a naprosto bez hlesu. Právě jen jejich oči mluvily a Cadfael se neotočil zády tak úplně, aby je koutkem oka nemohl pozorovat a přečíst, co nebylo vyřčeno slovy. Těm dvěma netrvalo dlouho, než se rozhodli. Je ovšem třeba si uvědomit, že to tak náhlé nebylo, jen to náhle zjistili. Znali se a žili v jedné domácnosti od jejího útlého dětství do jejích jedenácti let a určitě tam byla jiná, ale silná náklonnost, z jeho strany nepochybně shovívavá a blahosklonná, z její pravděpodobně zbožňující a toužebná, protože dívky dorůstají k dospělé a bolestné náklonnosti mnohem dřív než chlapci. Musela na splnění své tužby čekat, dokud se nevrátil a nezjistil, že poupě rozkvetlo, a neužasl nad jeho krásou.

„Tak co, hochu!“ bodře pravil Girard, prohlížel si mladého muže od hlavy k patě a vřele mu potřásal oběma rukama. „Tak jsi konečně doma po všech dobrodružstvích, a já tu nebyl, abych tě přivítal! Ale teď tě vítám, a rád. Nenapadlo mě, že tě najdu v takovém trápení, ale s boží pomocí to nakonec všechno šťastně pomine. Podle všech zpráv ses o strýce Williama dobře staral. Takže nakolik budeme schopni, dobře se postaráme zase my o tebe.“

Elave se s námahou vytrhl ze svého omámení, polkl a zprudka dosedl na lůžko. „Nikdy mě nenapadlo, že by vás ke mně pustili. Bylo to od vás hezké, že jste se kvůli mně namáhal, ale nic kvůli mně neriskujte. Však víte: nesahej na smůlu a nepřilepí se na tebe! Víte, co mi vyčítají? Neměl byste se ke mně přibližovat,“ pronesl důrazně, „zatím ne, dokud nebudu na svobodě. Jsem nakažlivý!“

„Víš ale, že už nejsi podezřelý z vraždy Aldwina?“ vmísila se Fortunata. „To už je pryč, prokázalo se, že to není pravda.“

„Ano, já vím. Bratr Anselm mi to přišel po velké mši povědět. Jenže to je jen polovička obvinění.“

„Větší polovička,“ dosedl Girard na malou, vysokou stoličku, z níž přetékal na všechny strany.

„To si tu každý nemyslí. Fortunata už si vysloužila nepřízeň některých pánů, protože proti mně nebyla dost rozohněná, když vypovídala. Ani za celý svět bych nechtěl způsobit úhonu jí ani vám,“ vážně pronesl Elave. „Nepřibližujte se ke mně, bude mi lehčeji na mysli.“

„Máme od opata svolení,“ pravil Girard, „a myslím, že i jeho dobrou vůli. Přišli jsme s Fortunatou sem do kapituly něco jim za tebe nabídnout. A jestli myslíš, že se jeden nebo druhý odtáhneme a necháme tě bez přátel ze strachu kvůli hrstce příliš horlivých vyčmuchávačů zla s hadím jazykem, tak to se mýlíš. Moje jméno je v tomhle městě dost významné a unese nějakou tu pomluvu. A než tohle skončí, tvoje na tom bude stejně. Doufali jsme ovšem, že tě pustí s námi domů, když se zaručím za tvé dobré chování. Slíbil jsem za tebe, že se sem dostavíš, když tě povolají, a pověděl jsem jim, že mám pro tebe zaměstnání. Proč ne? V Aldwinově smrti jsi neměl prsty a já také ne a žádný z nás by ho byl nevyhnal, aby ti udělal místo. Přesto se to stalo. Je chudák pryč, já písaře potřebuji a ty potřebuješ mít kam složit hlavu, až tě odtud pustí. Kde by ti bylo líp než v domě, kde to znáš, a v práci
, kterou jsi kdysi dobře uměl a brzy zase zvládneš? Jestli jsi tedy ochoten, tady je má ruka a jsme domluveni. Co říkáš?“

„Říkám, že nic na světě by se mi nemohlo líbit víc!“ Z Elavovy tváře, v posledních dnech pečlivě ovládané spadla maska ostražitého klidu. Zarděl se vřelým potěšením a vděčností, takže rázem vypadal velmi mladě a zranitelně. Dá mu práci, aby znovu vybudoval své prolomené zábrany, až ti dva odejdou, pomyslel si Cadfael. „Ale teď bychom o tom neměli mluvit. Nesmíme!“ namítl Elave celý rozechvělý. „Bůh ví, že jsem vám za takovou šlechetnost vděčný, ale stěží se odvažuji myslet na budoucnost, dokud odtud nebudu venku. Venku a ospravedlněný! Neřekl jste mi, co vám odpověděli, ale dovedu to uhodnout. Ani je nenapadne pustit mě na svobodu, i kdyby to bylo pod vaším dohledem.“

Girard to s lítostí připustil. „Ale opat nám dovolil, abychom za tebou šli a pověděli ti, jaké mám s tebou plány, abys aspoň věděl, že máš přátele, kteří pro tebe pracují. Každý hlas na tvou podporu ti trochu prospěje. Pověděl jsem ti, co mám pro tebe v zásobě já. Teď ti musí Fortunata povědět něco za sebe.“

Girard při příchodu rozumně odložil břímě, které nesl, na pryčnu vedle Elava. Fortunata se vytrhla ze své omámené strnulosti, shýbla se, zvedla je, posadila se vedle mladého muže a vzala skřínku na klín.

„Vzpomínáš, jak jsi tohle přinesl do našeho domu? Přinesli jsme to sem dnes s otcem jako záruku za tvé propuštění, ale nechtěli tě pustit. A když jsme ti nemohli koupit svobodu jedním způsobem,“ pravila tiše a uváženě, Jsou jiné způsoby. Vzpomeň si, co jsem ti říkala, když jsme spolu mluvili naposled.“

„Vzpomínám si.“

„K takovým věcem jsou potřeba peníze,“ pokračovala Fortunata, namáhavě volíc slova. „Strýček William mi poslal spoustu peněz. Chci, aby byly použity pro tebe. Tak, jak bude třeba. Teď jsi žádné čestné slovo nedal. To, které jsi dal, porušili oni, ne ty.“

Girard jí výstražně položil ruku na paži a varovně zašeptal, ale zvuk se přesto zrádně odrazil od kamenných stěn: „Tiše, děvenko! Zdi mají uši!“

„Ale ne jazyk,“ stejně tiše se ozval Cadfael. „Nejen mluvte směle, dítě, mne se bát nemusíte. Povězte mu všechno, co mu chcete říct, a ať vám odpoví. Já do toho nebudu zasahovat tak ani tak.“

Fortunata místo odpovědi popadla skřínku, kterou chovala na klíně, a podala ji Elavovi. Cadfael zaslechl nepatrné zacinkání pohybujících se drobných mincí a otočil hlavu právě včas, aby spatřil, jak sebou Elave lehce trhl, když přijal tu váhu, jak mu ztuhla ramena a stáhlo se obočí. Viděl, jak skřínku v rukou naklání, až se ozvala ještě slabší ozvěna slaboučkého zvuku, a zamyšleně ji potěžkává.

„Takže ti pan William poslal peníze?“ přemítavě prohodil. „Neměl jsem ponětí, co vevnitř je. Ale jsou tvoje. Poslal je pro tebe a pro tebe jsem je sem přivezl i já.“

„Když prospějí tobě, prospějí mně,“ prohlásila Fortunata. „Ano, já řeknu, co jsem přišla říct, i když vím, že otec to neschvaluje. Nedůvěřuji jejich spravedlnosti. Bojím se o tebe. Chci tě mít daleko odtud a v bezpečí. Ty peníze jsou moje a mohu s nimi dělat, co chci. Dá se za ně koupit kůň, přístřeší, jídlo, možná i člověk, aby otočil klíčem a otevřel dveře. Chci, abys je přijal, abys souhlasil s tím, že je takto použiju, k čemukoliv, co za ně pro tebe budu moci koupit. Nemám strach, jen o tebe. Nestydím se. A kamkoli půjdeš, jakkoli daleko, půjdu za tebou.“

Začala s tvrdým, vyzývavým klidem, ale skončila s tlumenou vášnivostí, hlas stále ovládaný a tichý, ruce stisknuté v klíně, tvář velmi bledou a bojovnou. Elavova ruka se třásla, když jí pevně sevřel obě její a odstrčil skřínku stranou na lůžko. Po dlouhé odmlce, jež neznamenala váhání, ale neoblomné rozhodnutí, které těžce hledalo nejjasnější, ale nejméně bolestná slova, jimiž by se vyjádřilo, tiše odpověděl: „Ne! Nemohu to vzít ani ti dovolit, abys to pro mne takhle použila. Víš, proč. Nezměnil jsem se, nezměním se. Kdybych před tímto obviněním utekl, otvíral bych dveře ďáblům připraveným štvát jiné poctivé lidi. Pokud se tenhle boj nevybojuje do konce teď, bude možné obvinit z kacířství každého, kdo urazí svého souseda; tak snadné je obviňovat, když se najdou lidé ochotní odsoudit pro pochybnost, pro otázku, pro nemístné slovo. A já neustoupím. Nepohnu se, dokud ke mně nepřijdou a neeknou mi, že na mně žádnou vinu neshledávají, a zdvořile mě nevyzvou, abych vykročil ven a šel svou cestou.“

Přes všechno naléhání celý čas věděla, že ji odmítne. Pomalu vytáhla ruku z jeho stisku, zvedla se, ale chviličku se nemohla přimět, aby se od něho odvrátila, ani když ji Girard jemně uchopil za paži.

„Ale potom,“ pravil Elave rozmyslně a upřeně jí hleděl do očí, „potom tvůj dar přijmu ? pokud si budu smět vzít i nevěstu, která k němu patří.“

[XI]

„O něco bych vás chtěl požádat, Fortunato,“ oslovil ji Cadfael, když přecházel nádvoří uprostřed zamlklých návštěvníků. Dívka byla nešťastná, kdežto jejímu pěstounovi se skoro jistě ulevilo, že Elave urputně lpí na tom, že zůstane a spolehne se na spravedlnost. Girard nepochybně ve spravedlnost věřil. „Dovolíte mi, abych tu skřínku ukázal bratru Anselmovi? Velmi dobře se vyzná ve všech řemeslech a třeba bude schopen říct, odkud pochází a jak je stará. Zajímal by mě jeho názor na to, k jakému účelu byla vyrobena. Jistě na tom neproděláte, Anselm má jako obedient svou vážnost a je Elavovi nakloněn. Máte čas se mnou zajít do skriptoria? Třeba se ráda dovíte o své skřínce víc. Určitě má cenu sama o sobě.“

Souhlasila téměř nepřítomně, v myšlenkách stále u Elava.

„Hoch potřebuje všechny přátele, kteří se dají získat,“ posteskl si Girard. „Doufal jsem, že teď, když to horší obvinění padlo, se ti, kdo ho vinili z obojího, trochu zastydí a oblomí se i v tom druhém obvinění. Ale tenhle canterburský prelát hlásá, že příliš smělé uvažování o víře je horší než vražda. Jaké je to uvažování? Nevím, jestli bych chlapci sám radši neopatřil koně, kdyby s tím souhlasil, jen aby se do toho nemusela míchat má děvenka.“

„On mi nedovolí, abych se do toho míchala,“ hořce namítla Fortunata.

„Tím víc si ho vážím! A udělám všechno v mezích zákona abych ho z toho propletence bezpečně dostal, ať to stojí, co stojí. Jestli ho chceš za muže, jako zřejmě on chce tebe, potom jeden ani druhý nebudete chtít marně,“ slíbil Girard.

Bratr Anselm měl dílničku v rohovém výklenku severního ambitu, kde měl úhledně a s láskou uloženy své hudební rukopisy. Když k němu vpadli, právě pilně spravoval měch svých malých přenosných varhánek, ale celkem ochotně práci odložil, když spatřil skřínku, kterou Girard před něho položil. Zvedl ji a otáčel v nejlepším světle, aby mohl obdivovat jemnost řezeb a hloubku vybarvení, kterou dřevu poskytl čas.

„To je krásná věc! Ten, kdo ji dělal, opravdu znal své řemeslo. Podívejte se, jak zacházel se slonovinou, to veliké oblé čelo, jako by si řezbář nejdřív nakreslil kruh a pak tam vkreslil čáry stáří a přemýšlení. Rád bych věděl, který světec to je. Určitě nějaký starší. Mohl by to být svatý Jan Zlatoústý.“ Štíhlou špičkou prstu uznale přejížděl hrozny a úponky révových listů. „Kdepak asi takovou věc získal?“

„Elave mi říkal,“ připomněl Cadfael, „že ji William koupil na trhu v Tripolisu od nějakých prchajících mnichů, vyhnaných mosulskými nájezdníky z klášterů někde za Edessou. Myslíš, že vznikla tam, na Východě?“

„Ta slonovina bude asi odtamtud,“ usoudil Anselm. „Jistě z nějaké východní říše. Ta tvář obrácená k nám, ty velké, utkvělé oči… Pokud jde o vyřezávání skřínky, tak si tak jistý nejsem. Řekl bych, že pochází odněkud víc zblízka. Ne z anglického kláštera ? snad z francouzského nebo německého. Dovolíte nám, dcero, abychom ji prozkoumali zevnitř?“

Ve Fortunatě se již probudila zvědavost, takže se dychtivě nakláněla a sledovala, co Anselm ukazoval. „Ano, otevřte ji!“ souhlasila a sama podala klíček.

Girard otočil klíčkem v zámku a zvedl víko, aby vyndal plstěné váčky, které vydaly svůj krátký hmyzí zvuk, když je bral do ruky. Vnitřek skřínky byl vyložen tenkým, světle hnědým pergamenem. Anselm zvedl skřínku ke světlu a nahlédl dovnitř. Jeden růžek výstelky se maličko zkroutil a odstával ode dřeva a bylo tam vidět cosi v tmavší barvě, vmáčknuté mezi pergamen a dřevo. Opatrně to nehtem vyškrábl a rozvinul kousíček tmavě purpurové blanky, odtržené z nějakého většího kusu, protože jeden okraj byl tam, kde se utrhl, používáním roztřepený na třásně, kdežto druhá strana měla jasně vyříznutý okraj, úseč kruhu nebo půlkruhu. Tak maličký útržek a tak nevysvětlitelný. Uhladil jej na stolku. Byl sotva větší než nehet palce, ale uříznutá strana byla úsekem větší křivky. Barva, třebaže otřelá a snad trochu vybledlá, byla přesto sytě, ale měkce purpurová.

I na světlé výstelce na dně skřínky se tu a tam jevily stopy tmavšího nádechu. Cadfael lehce přejel nehtem z jednoho konce na druhý a zkoumal jemný pergamenový prach, který mu na něm zůstal. Byl modrorůžový a tam, kde plochu oškrábl, zůstala tenká, čistá čára. Anselm tu stopu přejel a uhladil zcuchané chloupky, ale proužek bylo stále zřetelně vidět. Podíval se zblízka na špičku svého prstu a byla tam slabounká stopa barvy, mlhavá modř. A ještě něco, co ho přimělo podívat se ještě víc zblízka a pak opět zvednout skřínku a podržet ji na světle. Všelijak ji nakláněl, aby chytala paprsky. A Cadfael spatřil, co spatřil Anselm: rozptýlené jiskřičky zlatého prachu zachycené v sametovém povrchu kůže, viditelné leda při náhodném osvícení.

Fortunata stála a zvědavě pohlížela na útržek purpuru, uhlazený na stolku. Stačilo by na něj dechnout, a uletí. „Co to mohlo být? K čemu to mohlo patřit?“

„Je to kousíček koženého jazyku, jaké se přišívají nahoru a dolů na hřbet knih, mají-li být uloženy v truhlicích. Skladují se jedna vedle druhé hřbetem vzhůru a jazyky pomáhají jednotlivé knihy vytáhnout.“

„Myslíte tedy, že v té skřínce někdy byla uložena kniha?“ ptala se dál.

„Je to možné. Skřínka může být sto i dvě stě let stará. Mohla se octnout na mnoha místech a být použita na mnoho věcí, než se dostala na trh do Tripolisu.“

„Ale kniha v ní uložená by takové jazyky nepotřebovala,“ namítla se vzrůstajícím zájmem. „Ležela by naplocho. A ležela by sama. Na víc než jednu tu není místo.“

„Pravda. Ale knihy, stejně jako skřínky, mohou putovat mnoho mil a být přenášeny mnoha způsoby, než se dostanou dohromady. Podle tohoto útržku v ní kniha určitě někdy byla, i kdyby jen na čas. Třeba si v ní mniši, kteří ji prodali, schovávali breviář. S knihou se nechtěli rozloučit, ani když zůstali bez prostředků. V klášteře možná byl jedním z mnoha v truhle a oni nemohli odnést všechny, když je mosulští nájezdníci vyhnali.“

„Ten kožený jazyk byl hodně opotřebovaný,“ zkoumala dál Fortunata a přejížděla prstem roztřepený kraj, ošoupaný do tenká jako gáza. „Ta kniha sem musela velmi těsně zapadnout, aby po sobě nechala tenhle útržek.“

„Kůže po čase zaniká,“ prohodil Girard. „Časté zacházení ji dokáže opotřebovat, až se rozpadne na prach, a obřadní knihy se používají ustavičně. Pokud tam u Edessy hrozí nájezdy mosulských mameluků, chudáci mniši nemají velkou naději opsat si nové obřadní knihy.“

Cadfael začal zamyšleně vracet plstěné váčky mincí do skřínky a ukládat je těsně k sobě. Než bylo dno pokryto, ještě jednou přejel prstem po pergamenu a zkoumal jeho růžek ve slunečním světle. Neviditelná zlatá zrnka zachytila světlo, na letmý okamžik se zjevila, ale jakmile pohnul rukou, zase zmizela. Girard přiklopil víko, otočil klíčkem a zvedl skřínku, aby si ji dal pod paži. Cadfael váčky pevně zabalil, aby ztlumil jakýkoli pohyb, ale i tak, když se skřínka naklonila, postřehl slaboučké a krátké zacinkání, jak se stříbrné penízky přesouvaly.

„Jsem vám vděčný, že jste mi ukázali takovou znamenitou řemeslnou práci,“ s povzdechem prohodil Anselm. „Je to mistrovské dílo a jste opravdu šťastná dáma, že vám patří. Mistr William poznal kvalitu.“

„To jsem jí říkal,“ bodře přitakal Girard. „Kdyby se s ní chtěla rozloučit, přidala by pěknou sumičku k tomu, co je vevnitř.“

„Myslím, že by vynesla víc, než kolik je uvnitř,“ vážně opáčil Anselm. „Přemýšlím, jestli ji nevyrobili pro ostatky. Ta slonovina tomu nasvědčuje, ale samozřejmě to mohlo být i jinak. Tvůrce krášlil dílo s radostí, ať byl jeho účel jakýkoli.“

„Půjdu s vámi k bráně,“ probral se Cadfael ze svých úvah, když se Girard a Fortunata otočili a odcházeli ven severním ramenem ambitu. Připojil se ke Girardovi. Dívka šla pár kroků napřed, oči sklopené k dlažbě, rty sevřené, obočí stažené, někde daleko od nich v uzavřeném světě vlastních myšlenek. Až na velkém nádvoří, když se blížili k bráně a Cadfael se zastavil, aby se s nimi rozloučil, se otočila a zpříma na něho pohlédla. Oči jí padly na to, co držel v ruce, a náhle se usmála.

„Zapomněl jste uklidit klíč od Elavovy cely. Nebo snad uvažujete o tom, že ho pustíte sám?“

„Ne,“ odvětil Cadfael. „Uvažuji o tom, že sám půjdu dovnitř. Musíme si s Elavem o něčem promluvit.“

Tou dobou už Elave úplně ztratil nabroušený, dokonce útočný výraz, jímž zpočátku vítal každého, kdo vstoupil do cely. Nikdo ho pravidelně nenavštěvoval kromě Anselma, Cadfaela a novice, který mu nosil jídlo, a s těmi všemi byl nyní ve zvláštních, důvěrných vztazích. Zvuk klíče v zámku ho přiměl otočit hlavu, ale když viděl Cadfaela, jak se vrací, a k tomu tak brzy, pátravý pohled se změnil v úsměv na uvítanou. Ležel na lůžku, tvář zdviženou ke světlu proudícímu z úzkého lomeného oblouku okna, ale sklouzl nohama na podlahu a pohostinně udělal Cadfaelovi místo na pryčně vedle sebe.

„Nečekal jsem, že vás zase tak brzy uvidím. Už odešli? Nedej Bůh, abych jí někdy ublížil, ale co jiného jsem měl dělat? Nechce si přiznat, co v srdci ví! Kdybych utekl, styděl bych se a ona také a to bych nesnesl. Teď se nestydím, nemám za co. Taky si myslíte, že jsem hlupák, když odmítám vzít nohy na ramena?“

„Vzácný druh hlupáka, pokud vůbec,“ opáčil Cadfael. „A v praktických věcech žádný hlupák nejste. Kdo jiný by věděl, co se dá vědět o té skřínce, kterou jste jí přinesl? Teď mi povězte ? co vás překvapilo, když vám ji před chvílí strčila do rukou? Já viděl, jak s ní zacházíte. Jakmile jste ucítil v rukou její váhu, něco se vám nezdálo, přestože jste neřekl ani slovo. Co na ní bylo nového? Povíte mi to, nebo vám to mám nejdřív říct sám? A uvidíme, jestli se shodneme.“

Elave na něho hleděl ze strany s údivem, pochybností a přemítavě. „Ano, vzpomínám si, že jste ji jednou měl v rukou, ten den, co jsem ji nesl do města. Stačilo by to, abyste postřehl tak malý rozdíl, když jste ji vzal do rukou znovu?“

„To ne. Poznal jsem to na vás. Vy jste její váhu znal, protože jste ji dlouho nosil, žil jste s ní a zacházel s ní celou cestu z Francie. Vaše ruce věděly, co očekávat. Zvedly se, když jste ji vzal. Viděl jsem to a postřehl jsem, že jste zaznamenal, co to značí. Pak jste ji totiž naklonil na jednu a na druhou stranu. A věděl jste, co slyšíte. To, že je skřínka o něco lehčí, než když jste ji držel posledně, vás překvapilo, stejně jako mne. Že v ní cinkají mince, to mě nepřekvapilo, protože nám v kapitule právě řekli, že je v ní pět set sedmdesát stříbrných pencí. Ale viděl jsem, že to překvapilo vás, protože jste pokus opakoval. Proč jste v tu chvíli nic neřekl?“

„Neměl jsem jistotu,“ potřásl Elave hlavou. „Jak jsem si mohl být jistý? Věděl jsem, co jsem zaslechl, ale od té doby, co jsem ji měl naposled v rukou, ji otevřeli a třeba už do ní něco nevrátili, když ukládali obsah zpátky, další obaly, kterých už nebylo třeba… Dost na to, aby se změnila váha a mince uvnitř se mohly pohybovat, kdežto předtím byly zabalené tak těsně, že se přesouvat nemohly. Potřeboval jsem čas na přemýšlení. A kdybyste nepřišel…“

„Já vím, vypustil byste to z hlavy jako nedůležité a přičetl byste to chybě paměti. Konečně, svěřenou věc jste odevzdal, kam patřila, Fortunata dostala své peníze, tak k čemu plýtvat časem a myšlenkami na zlomek váhy a cinkání nějakých mincí? Zejména když má člověk v hlavě vážnější věci. A právě jste všechno velmi rozumně vysvětlil. Ale teď jsem tu a vířím hlubiny, které se právě uzavíraly. Synku, právě jsem s tou skřínkou znovu zacházel sám. Neříkám, že jsem si všiml rozdílu ve váze, leda když vás to tak zarazilo. Ale nejjasněji si pamatuji, jak pevná, jak stálá byla její váha.

Když jsem ji prvně držel v ruce, nic se v ní nepohybovalo. Bylo to, jako když držím jednolitý kus dřeva. Teď to tak není. Pochybuji, že by nějaký vyhozený plstěný obal mohl uvolnit mince, které jsou teď uvnitř, protože jsem je tam právě ukládal sám. Bylo to šest malých plstěných váčků, pevně sbalených a natlačených k sobě, a přesto jsem slyšel cinknutí, když skřínku zvedli. Ne, nemýlil jste se. Je lehčí, než byla, a ztratila hutnost, kterou předtím měla.“

Elave chvilku mlčel a trávil, co mu bylo předloženo, ale pochyboval, že to má význam či závažnost „Jenže nechápu,“ promluvil zdráhavě, „k čemu nám to je, tohle vědět, přemýšlet o tom, dokonce se i ptát. Čeho se to týká a jak? I kdyby to všechno byla pravda, proč? Nestojí za to řešit takovou malou záhadu, protože nikdo na tom nebude ani lip, ani hůř, ať ji vyzkoumáme, nebo ne.“

„Všechno, co není tím, čím se zdá, a není tím, čím by podle zdravého rozumu být mělo,“ pevně prohlásil Cadfael, „musí mít význam. A dokud nebudu vědět, jaký to má význam, zejména když se to zjevilo v blízkosti vraždy a zlých úmyslů, nemohu být spokojený. Díky Bohu nikdo si teď nemyslí, že jsi měl prsty v Aldwinově smrti, ale někdo ho zabil, a ať měl nevímjaké chyby a nevímco natropil, udělali mu něco horšího, a má právo na spravedlnost. Ano, bylo jen přirozené, když většina lidí považovala za jisté, že jeho náhlá smrt souvisí s vámi a s obviněním, které proti vám vznesl. Ale teď, když jste z toho venku, nezanikl zároveň i tento důvod k vraždě? Kdo jiný v tom sporu měl příčinu ho zabít? Není tedy logické hledat jinou příčinu, která nemá nic společného s vašimi těžkostmi? Přesto má něco společného s vaším návratem. K vraždě došlo pár dnů po vašem příchodu. A všechno, co je
divné, nevysvětlitelné v těch několika dnech od vašeho návratu, se k té věci skutečně může vztahovat.“

„A skřínka přišla se mnou,“ logicky dovodil jeho myšlenku Elave. „A na skřínce je něco divného, něco, co se nedá vysvětlit. Pokud mi ovšem neřeknete, že už vysvětlení máte?“

„Možné vysvětlení ano. Jen uvažte… Právě jsme zkoumali skřínku bez váčků peněz zvenku i zevnitř. A v pergamenové výstelce dna jsou stopy zlacení, rozpadlého na jemný prášek, ale ve světle je vidět. A na tmavě slonovinovém pergamenu je hebounký modrý pel jako na švestce. A já si myslím, a bratr Anselm si určitě také myslí, přestože jsme o tom ještě nemluvili, že je to otěr z jiného pergamenu, který s ním byl ve stálém styku a byl obarvený na purpurovo. A v jednom rohu byl vtlačený útržek purpurového pergamenu, který se uskřípl z konce koženého jazyku, jaké přišíváme na hřbety knih v našich truhlicích v knihovně.“

„Chcete říct,“ zbystřil pozornost Elave, „že ve skřínce kdysi byla kniha ? nebo knihy. Kniha, která byla dříve uchovávána mezi jinými v truhlici. To by jistě mohla být pravda, ale může to něco znamenat pro nás? Skřínka je stará, mohla být používána mnoha způsoby od doby, kdy ji vyrobili. Třeba v ní kniha bývala před sto lety.“

„To je možné,“ souhlasil Cadfael, „až na jednu věc. Že jsme ji oba měli v rukou před pouhými pěti dny a pak dnes a zjistili jsme, že je lehčí, jinak vyvážená a naplněná něčím, co cinká, když se nakloní nebo se s ní zatřese. Chci říct, Elave, že to, co v ní bylo ne před sto lety, ale před pouhými pěti dny, dvacátého června letošního roku, není to, co v ní je dnes, pětadvacátého.“

„Standardní velikost,“ ukázal bratr Anselm rukama na stolku před sebou. „Kůže poskládaná na osm listů ? ta by do skřínky dokonale zapadla. Nejpravděpodobnější je, že skřínka byla vyrobena pro ni.“

„Ale jestli byly vyrobeny společně,“ namítl Cadfael, „kniha by neměla držáky na hřbetě. Nebylo by jich třeba.“

„To je sice možné, ale výrobce je mohl přidělat prostě proto, zeje to běžná praxe. A skřínka na ni mohla být vyrobena později. Jestliže byla kniha objednána jako první, písař i vazač by ji upravili obvyklým způsobem. Pokud to však byla taková kniha, jaká to docela dobře mohla být podle stop, které po sobě nechala, majitel si na ni klidně mohl dát vyrobit skřínku dodatečně, podle vlastního přání, aby se neotírala tím, že se vytahuje a zakládá mezi ostatní, méně hodnotné v truhle.“

Cadfael hladil prsty útržek purpurového pergamenu a rovnal třásničky pavučinového chmýří na utrženém okraji. Na prstech mu ulpívala drobounká vlákénka, smítka modravé mlhy. „Mluvil jsem s Haluinem, který ví o barvivech a pergamenu víc, než kdy budu vědět já. Je škoda, že tu nebyl a neviděl to sám. I jemu je to líto! Ale řekl totéž, co ty. Purpur je císařská barva, zlato na purpurovém pergamenu, to by měla být kniha vyrobená pro císaře. Takové knihy, kde se pojily tyto dvě věci, si dávali dělat na východě i na západě. Purpur a zlato byly císařské symboly.“

„Pořád jsou. A tady máme purpur a stopy zlata. Ve starém Římě,“ připomněl Anselm, „pěstovali cézarové stejnou módu a žárlivě si ji střežili. Pochybuji, že by se někdo jiný opovážil ji napodobovat. Ale v Cáchách i v Byzanci se řídili podle cézarů, to je známo.“

„A předpokládáme-li, že máme s tou knihou a skřínkou, ve které byla, pravdu, ze které říše ta umělecká díla pocházejí? Dovedeš to rozluštit?“

„Ty bys to možná uměl líp než já,“ odpověděl Anselm. „Ty jsi v těch končinách byl, já ne. Rozlušti si svou hádanku sám.“

„Slonovinu opracoval řezbář z Konstantinopole nebo okolí, ale nemusela tam být vyrobena. Mezi oběma dvory byly a jsou styky už od Karla Velikého. Je zvláštní, že ta skřínka spojuje obojí dohromady, protože řezby na dřevě nejsou východní. Samotné dřevo nepoznám, ale myslím, že musí být odněkud od Středozemního moře. Snad z Itálie? Jak se všechny ty materiály a talenty sešly, aby vytvořily tak malou a tak vzácnou věcičku!“

„A jednou možná obsahovala jinou, ještě menší a ještě vzácnější. A kdo ví, kdo byl písař, který ji psal ? myslíš, že ji celou psal zlatem na purpurový pergamen? A jaký text to asi byl a pro jakého byzantského nebo římského vladaře byl napsán? Nebo kdo byl malíř, který ji vyzdobil, a v jakém stylu, západním, nebo východním?“

Bratr Anselm hleděl do slunečné zahrádky uprostřed ambitu pohroužen do snu o pokladu, takovém, jaký se mu nejvíce líbil: o slovech a notách zapsaných s láskyplnou péčí pro potěšení králů, ozdobených ornamenty z jemných úponků a květů.

„Mohl to být div světa,“ dojatě povzdechl.

„Rád bych věděl,“ poznamenal Cadfael spíš sám k sobě „kde je teď.“

Fortunata přišla do Jevanova krámku vpodvečer a zastihla ho, jak úhledně ukládá nástroje a rovná na polici kůži, kterou právě poskládal, smetanově bílou a jemnou. Tři sklady umožnily vznik osmi listů, ale okraje zatím nepřiřízl. Fortunata mu stanula po boku a pohladila povrch ukazováčkem.

„Byla by to ta správná velikost,“ pravila zamyšleně.

„Správná velikost pro mnoho účelů,“ odpověděl Jevan. „Ale co máš na mysli? Správná na co?“

„Na knížku, která by se vešla do mé skřínky.“ Vzhlédla k němu čirýma zelenohnědýma očima. „Víš, šli jsme s otcem do kláštera pokusit se, zdali by Elava nepropustili a nenechali ho bydlet u nás, dokud se případ neprojedná. Nechtěli. Ale velmi se zajímali o skřínku. Bratr Anselm, který opatruje všechny knihy v opatství, ji chtěl prozkoumat. Víš, že podle nich v ní kdysi musela být kniha? Protože velikostí odpovídá natřikrát přeložené ovčí kůži. A protože ta skřínka je tak krásná, musela to být drahocenná kniha. Myslíš, že mohli mít pravdu?“

„Všechno je možné,“ opáčil Jevan. „Nepřemýšlel jsem o tom, ale ta velikost jistě něco napovídá, když o tom tak mluvíš. Opravdu by to byl skvostný obal na knihu.“ Pohlédl jí do tváře se svým známým temným úsměvem. „Škoda, že se obsah ztratil dřív, než na ni strýc William narazil v Tripolisu, ale tuším, že mezitím prošla mnoha změnami v použití i různými osudy. Jsou to neklidné končiny. Pro křesťanstvo je snadnější tam království založit než udržet.“

„No, jsem ráda, že ve skřínce, když se ke mně dostala, byly stříbrné penízky a ne stará kniha. Číst neumím, tak k čemu by mi byla kniha?“

„Kniha by také měla svou hodnotu. Vysokou hodnotu, kdyby byla dobře napsaná a malovaná. Ale jsem rád, že jsi spokojená s tím, co máš, a doufám, že ti to přinese všechno, co si přeješ.“

Přejížděla rukou po polici a mračila se na jemný povlak prachu, který našla na dlani. Stejně jako mniši hladili výstelku skřínky a našli v nepatrné usazenině, která jim zůstala na rukou, něco významného. Postřehla drobounké záblesky zlata ve slunečním světle, ale ostatnímu nerozuměla. Zkoumala svou ruku a otřela téměř nepostřehnutelný sametový prach. „Nejvyšší čas, abych ti tu uklidila,“ prohlásila. „Všechno udržuješ v náramném pořádku, ale utřít prach je přece jen potřeba.“

„Kdykoli si budeš přát!“ Jevan se s odstupem rozhlédl po místnosti a klidně souhlasil: „Opravdu se tu hromadí. Dokonce tady, u hotových pergamenů, je zvláštní prach. Já v něm žiju, dýchám ho, takže si ho už ani nevšímám. Ano, utři a vylešti to tu, jestli budeš chtít.“

„Ve tvé dílně to musí být mnohem horší, když tam oškrabuješ kůže, chodíš k řece a zpátky dovnitř se zablácenýma nohama, a pak ty kůže, když je prvně přineseš k máčení, a ty chlupy… Musí to tam taky pěkně páchnout,“ nakrčila nos už při tom pomyšlení.

„Kdepak, slečinko!“ zasmál se jejímu štítivému výrazu Jevan. „Conan mi dílnu uklízí tak často, jak je třeba, a dělá to dobře. Mohl bych ho vyučit i řemeslu, kdyby nemusel být u ovcí. Není žádný hlupák, už toho ví o výrobě pergamenu docela hodně.“

„Jenže Conan je zavřený na hradě,“ připomněla mu vážně. „Šerif pořád pátrá po někom, kdo by dokázal, kudy chodil a co dělal, než odešel na pastviny ten den, co byl zabit Aldwin. Viď, že nevěříš, že by opravdu dokázal zabít?“

„Kdo by to nedokázal,“ opáčil lhostejně Jevan, „kdyby se naskytla chvíle a příležitost? Ale ne, Conan ne. Nakonec ho pustí. Vrátí se. Neubyde ho, když se bude pár dní potit v cele. A mé dílně zas tolik neuškodí, když si chvilku počká na úklid. Tak co, slečno, co byste řekla večeři? Zavřu krám a jdeme.“

Nevšímala si ho. Oči jí bloudily po policích a věšáku, přes nějž byly přehozeny největší hotové pergameny, nařezané na míru velkých dvojarchů, zamýšlené pro nějakou mohutnou bibli, z níž se předčítá. Ty přešla a utkvěla na osmerkách, které odpovídaly velikosti její skřínky.

„Strýčku, ty máš nějaké knihy stejné velikosti, vid?“

„Je to ta nejobvyklejší,“ přisvědčil. „Ano, ta nejlepší, kterou mám, má tuhle velikost. Byla vyrobena ve Francii. Bůh ví, jak se dostala na opatský jarmark sem do Shrewsbury. Proč se ptáš?“

„Takže by se vešla do mé skřínky? Ráda bych ti ji dala. Proč ne? Jestli je tak skvělá a má tak velkou hodnotu, měla by zůstat v domácnosti, a já jsem nevzdělaná a nemám žádnou knihu, kterou bych do ní dala, a mimoto jsem se svým věnem spokojená a jsem za ně strýčku Williamovi vděčná. Po večeři bychom to mohli zkusit. Ukaž mi zase své knihy. Číst sice neumím, ale krásně se na ně dívá.“

Jevan na ni shlížel z celé své vyzáblé výšky vážně a bez pohnutí. Takto znehybnělý působil celkově jaksi protáhle, jako světec vytesaný ve svislém portále ve vchodu do kostela, od úzké učenecké tváře po dlouhé špičaté střevíce na hubených, šlachovitých nohou a se štíhlýma, obratnýma, vycvičenýma rukama. Hlubokýma očima si ji pátravě prohlížel. Zavrtěl hlavou nad takovou zbrklou a nerozmyslnou štědrostí.

„Dítě, neměla by ses tak bláznivě vzdávat všeho, co máš, dokud nevíš, jakou to má hodnotu ani co z toho můžeš v budoucnosti mít. Nedělej nic z prvního popudu, abys toho nelitovala.“

„Ne,“ namítla Fortunata. „Proč bych měla litovat, když dám věc, která mi k ničemu není, někomu, kdo ji použije dobře a správně? A chceš mi tvrdit, že ji nechceš?“ Jeho černé oči zajisté jiskřily ne-li žádostivostí, tedy nesporně touhou a potěšením. „Pojď na večeři,“ vybídla ho, „a pak vyzkoušíme, jak k sobě jdou. A otce poprosím, aby se mi staral o peníze.“

Francouzský breviář byl jedním ze sedmi rukopisů, které Jevan získal během mnohaletých styků s klérem a s jinými mecenáši. Když zvedl víko truhly, v níž je přechovával, Fortunata spatřila, jak jsou narovnané vedle sebe hřbetem vzhůru a naklánějí se na jednu stranu, protože jich zatím nebylo tolik, aby prostor přesně zaplnily. Dva rukopisy měly na hřbetě vybledlé latinské nápisy, jeden byl v červeně barveném obalu, ostatní byly původně svázány ve slonovinové kůži, natažené na tenkých dřevěných deskách, ale některé stářím ztmavly do příjemné světlé hnědi, jakou měla výstelka její skřínky. Viděla je už tucetkrát, ale nikdy jim nevěnovala tak bedlivou pozornost. A na horním a dolním konci každého hřbetu opravdu byly malé zaoblené kožené jazýčky, za něž se daly vytáhnout.

Jevan vytáhl svůj oblíbený svazek s vazbou ještě téměř panensky bílou, náhodně jej otevřel a skvoucí barvy vyšlehly jako čerstvě namalované, lem po celé délce listu napravo byl uzoučký a jemný, z propletených lístků, úponků a květů, kdežto zbytek stránky byl popsán ve dvou sloupcích s jednou velkou iniciálou a pěti menšími na začátku dalších odstavců. Všude bylo písmeno použito jako rám pro živé miniatury květů a kapradin. Přesnosti malby odpovídal výběr barev. Průzračná modř, červeň, zeleň i zlato, ale zejména modř uspokojovala zrak průsvitnou chladivostí, jež působila čirou rozkoš.

„Je tak neporušená,“ pohladil Jevan s láskou hladkou vazbu, „že si říkám, že byla asi ukradena a odvezena co nejdál od místa, kam patřila, než se ji kupec odvážil prodat. Tohle je počátek seznamu svatých, proto ta velká iniciála. Podívej na ty fialky, a jak věrnou mají barvu!“

Fortunata otevřela skřínku na kolenou. Barva výstelky jemně ladila se světlejší barvou vazby breviáře. Kniha dovnitř pohodlně zapadla. Když za ní víko zaklaplo, jemně přilnavá výstelka knihu držela na místě.

„Vidíš? Je mnohem lepší, když se použije! A opravdu se zdá, že byla vyrobena pro tenhle účel.“

V truhle bylo na skřínku ještě dost místa. Jevan přiklopil svou knihovnu víkem a chviličku klečel s oběma dlouhýma rukama láskyplně a uctivě přitisknutýma na dřevo. „Výborně! Aspoň si můžeš být jista, že došla ocenění.“ Vstal, očima stále ulpívaje na truhle, jež chovala jeho poklad, a na rtech mu zahrál stín vnitřního úsměvu dokonalé spokojenosti. „Víš, mládě, že jsem ji zatím nikdy nezamykal? Teď, když v ní mám tvůj dar, ji budu pro jistotu nechávat zamčenou.“ Společně se otočili ke dveřím. Položil jí ruku na rameno. Nad schody dolů do síně se zastavila a náhle k němu vzhlédla. „Strýčku, říkal jsi, že se Conan hodně poučil o tvém řemesle, jak ti někdy pomáhal. Poznal by, jakou hodnotu má nějaká kniha? Poznal by to, kdyby náhodou padl na nějakou nesmírně cennou?“

[XII]

Šestadvacátého června Fortunata vstala časně a okamžitě si vybavila, že Aldwin má ten den pohřeb. Bralo se jako samozřejmost, že se zúčastní všichni členové domácnosti. Byli mu to dlužni z mnoha důvodů, za dlouhá léta nepříliš vynikající, ale svědomité služby, léta, kdy byli zvyklí vídat po domě jeho neškodnou, nešťastnou postavičku, z neurčitého pocitu, že ho jaksi zradili, když nyní přišel k takovému nečekanému konci. A poslední slova, která mu řekla ona, byla výčitka! Snad zasloužená, ale nyní si to poněkud nerozumně vyčítala.

Chudák Aldwin! Nikdy se neuměl těšit ze svých požehnání, pořád se bál, zeje ztratí jako lakomec své zlato. A pronásledován strachem, že bude vyhozen, udělal Elavovi strašnou věc. Ale nezasloužil si, aby ho někdo bodl do zad a hodil do řeky, a přes všechnu úzkost a strach o Elava, kterého poškodil, ho jaksi měla na svědomí. Právě dnes ráno ho měla plnou hlavu a to ji nutilo vydat se na cestu, kam se jí nechtělo. Má-li však být spravedlnost upřena neschopným, nepřejícným a smutným, komu se jí pak dostane?

Přestože vstala časně, někdo zřejmě vstal ještě časněji. Krámek zůstane celý den zavřený, s nasazenými okenicemi, šerý, takže nebyl důvod, aby Jevan tak časně vstával, ale než Fortunata sešla do síně, už byl pryč z domu.

„Šel do dílny,“ vysvětlila Margaret, když se po něm Fortunata ptala. „Má nějaké čerstvé kůže, které chce namočit do řeky, ale vrátí se včas na pohřeb chudáka Aldwina. Potřebovalas ho?“

„To může počkat. Jen že ho tu nevidím, nic víc.“

Byla ráda, že je celá domácnost zaměstnána přípravami na další smuteční posezení, tak brzy po tom prvním ? po večeru pohřební hostiny za strýčka Williama, kdy se roztočilo celé to kolo neštěstí. Margaret a služky se činily v kuchyni, Girard hned po snídani vyrazil na dvůr a připravoval Aldwinův poslední důstojný přesun do kostela, který zaživa zanedbával. Fortunata vešla do krámku se zavřenými okenicemi a jen ve světle pronikajícím spárami okenic začala rychle a tiše pátrat na policích mezi nenařezanými kůžemi a nástroji a v každém koutku úpravné, skrovně zařízené místnosti. Všechno bylo volně přístupné. Příliš neočekávala, že tam najde něco, co by tam být nemělo, a nemarnila čas zbytečným hledáním. Zavřela opět dveře stinného krámu, vrátila se do prázdné síně a vyšla po schodech nahoru do Jevanovy komůrky nad vchodem z ulice.

Třeba zapomněl, že odmalička ví, kde se co v domě ukládá, nebo si neuvědomil, že i drobnosti, které ji dosud nikdy nezajímaly, mohou mít nyní pro ni velkou důležitost. Zatím mu nezavdala příčinu o takových věcech uvažovat a v duchu se v tu chvíli modlila, aby mu ji nikdy zavdat nemusela. Ať nyní udělá cokoli, bude se cítit provinile, ale to snese, protože musí. Nemohla snést jen nejistotu, která ji strašila.

Říkal, že se předtím nikdy nenamáhal zamykat své rukopisy, nikdy do té doby, než byla mezi nimi uložena drahocenná skřínka z jejího věna. Mohlo to být jen drobné vlídné gesto pochvaly a díku, jímž jí chtěl polichotit, ale on opravdu její dar zamkl, když byl v noci v pokoji sám. Věděla to dřív, než položila ruku na víko a shledala, že je zamčené. Pokud si nechal klíče u sebe, když odcházel z domu, nebude Fortunata moci ve své děsivé práci pokračovat. To však nepokládal za nutné, jelikož visely na obvyklém místě, na háčku v truhle v koutě, kde měl uložené oblečení. Ruka se jí třásla, když vybírala ten nejmenší, a kov ostře zaskřípal o kov, než se jí ho podařilo strčit do zámku truhly s knihami.

Zvedla víko a nehnutě klečela u truhly, oběma rukama svírajíc vyřezávaný okraj tak pevně, že jí prsty ztuhly a rozbolely napětím. Nemusela dlouho prohlížet vzhůru obrácené hřbety knih. Stačil jediný letmý pohled, aby viděla prázdné místo na jednom konci řady. Nebyla tam žádná tmavá skřínka, žádný velkooký slonovinový světec s okrouhlým čelem jí neoplácel pohled. Nejbělejší ze světlých hřbetů, Jevanův drahocenný francouzský breviář, koupený od nějakého opatrného zloděje nebo prodavače kradeného zboží na svatopetrském jarmarku před pár lety, odpočíval po boku svého červeně obarveného společníka na svém obvyklém místě mezi ostatními, okraden o svou novou, zdobnou skřínku.

Kniha tu zůstala, skřínka, do níž tak ladně zapadla, byla odstraněna a Fortunata si dovedla představit pouze jediný důvod a jediné místo, kam mohla zmizet.

V náhlém záchvatu spěchu a paniky zavřela víko a otočila klíčem. Do zubatého okraje zámku se jí zachytil pramínek vlasů. Vyškubla jej, jak v horečném chvatu vstávala, aby už byla z pokoje pryč a mohla se utéci někam k obyčejné každodennosti a mezi nevinné lidi před poznáním, které ji nyní mrzelo, ale které už nemohla popřít. Po cestě, na kterou vkročila v naději, že se jí pod nohama vytratí, musí nyní dojít až do konce.

Aldwina odnesli na hřbitov uprostřed dopoledne v doprovodu Girarda z Lythwoodu a celé jeho rodiny a na onen svět ho odeslal se vší vážností otec Eliáš, uspokojený ohledně stavu svého farníka a zproštěný dřívějších pochybností. Fortunata stála u hrobu vedle Jevana a cítila, jak jí drásají mysl protichůdné proudy lítosti a hrůzy, když se o ni otřel rukávem. Sledovala ho, jak s ostatními nese máry, hází do hrobu hrst hlíny a shlíží do temné jámy s vážnou a poklidnou tváří, zatímco hroudy dutě dopadaly a zakrývaly mrtvého. Život prožitý ve sklíčenosti a v očekávání nejhoršího se snad nejeví jako velká ztráta, ale když je někomu vyrván vraždou, ten hřích a ta krádež jsou obludné.

Tak tedy Aldwin odešel z tohoto světa, který se ho nikdy nenamáhal uspokojit, a Girard s rodinou odešli domů, když splnili svou povinnost vůči nešťastnému písaři. Všichni byli u stolu zamlklí, ale mezera, kterou po sobě Aldwin zanechal, byla přinejlepším úzká, brzy se zacelí a nenechá po sobě žádnou jizvu.

Fortunata sklidila nádobí a šla do kuchyně pomoci s umýváním hrnců od oběda. Nebyla si jistá, zda odkládá to, co ví, že musí udělat, aby nevzbudila žádný zvláštní zájem o své pohyby, nebo ze zoufalé touhy neudělat to vůbec. Nakonec to však nemohla nechat nedokončené. Třeba se přece jen mučí zbytečně. Třeba i nyní existuje dobrá odpověď, a pokud nedokončí to, co začala, nikdy se to nedoví. Pravda je strašné nutkání.

Přešla přes dvůr a nepovšimnuta vklouzla do zavřeného krámku. Klíč od frankwellské dílny visel na obvyklém místě, kam jej Jevan bezstarostně zavěsil, když se vrátil z časné ranní výpravy. Fortunata jej vzala a schovala za živůtkem.

„Půjdu do opatství,“ nahlédla do dveří síně, „zkusit, jestli by mi nedovolili zase navštívit Elava. Nebo aspoň zjistím, jestli je něco nového. Biskup určitě musí poslat zprávu každým dnem, vždyť Coventry není tak daleko.“

Nikdo nic nenamítal, nikdo se nenabídl, že půjde s ní. Zřejmě soudili, že po dopoledni stráveném v přítomnosti smrti pro ni bude nejlepší vyjít si v letním odpoledni na procházku a obrátit myšlenky, i kdyby s úzkostí, k životu a svému mládí.

Protože do ulice hleděly jen slepé oči krámu se zavřenými okenicemi, kdežto okna domu byla v příčném křídle a hleděla na dlouhý pruh dvora a zahrady, nikdo neviděl, jak se vynořila z průchodu a místo nalevo do města a k opatství zabočila napravo, k západnímu mostu a k předměstí Frankwellu.

Bratr Cadfael obvykle neměl sklon váhat, ale tentokrát strávil celé dopoledne a jednu hodinu časného odpoledne dumáním o událostech předešlého dne a snahou určit, kolik z toho, co ho trápí, je poznání pravdy a kolik jsou nepodložené dohady. Fortunatina skřínka určitě v jisté době obsahovala knihu, a podle zanechaných stop dlouho, když na výstelce zůstal ten matný levandulový pel a v růžku mezi výstelkou a dřevem se zachytil prodřený tenounký cípek purpurové kůže. Zlaté lístky se nalepují na klih a pak se leští, a přestože plátky jsou příliš křehké a jemné, aby se s nimi dalo bezpečně zacházet mimo skriptorium nebo tam, kde je sebemenší náznak větru, náležitě provedené zlacení je velmi trvanlivé. Kniha by se musela hodně používat a často vyndávat z přiléhavého obalu, aby se odřelo i těch několik nepatrných zrníček zlata. Čím víc o tom přemýšlel, tím větší měl jistotu, že se někde nachází
kniha určená pro tuto truhličku a že společně strávily nejméně sto let. Kdyby se rozloučily už dávno a kniha byla kupříkladu ukradena, dostala se do pohanských rukou, nebo byla dokonce zničena, jaké věno pak starý William poslal své schovance? Byl si totiž jist, jako si byl nyní jist i Elave, že to nebylo těch šest váčků stříbrných pencí.

Dejme tomu, že by to opravdu byla ta kniha v bezpečí své krásné rakvičky nesená přes půl světa, nedotčená a nečtená, kvůli své hodnotě pro jednu dívku, až dosáhne věku na vdávání? Hodnotě, kterou lze prodat, a chytře prodat, aby vynesla největší zisk. Knihy však mají i jinou hodnotu pro ty, kdo se do nich na celý život beznadějně zamilovali. Jsou lidé, kteří by pro ně podváděli, kradli, lhali, i kdyby svůj poklad nemohli nikdy ukázat a pochlubit se jím jinému lidskému tvoru. Kteří by pro ně zabíjeli? Nebylo to nemožné.

To ovšem určitě není tento případ, vždyť kde je jaká souvislost? Kdo tu představoval hrozbu? Kdo stál v cestě? Přece ne úředníček, který stěží uměl číst a psát a určitě neměl sebemenší zájem o skvostné rukopisy, vyrobené kdysi dávno svrchovanými umělci.

Náhle a trochu k vlastnímu překvapení, protože si neuvědomoval, že se v něm ten záměr rodí, přestal vykopávat drobný plevel mezi záhony bylinek, odložil motyku a šel hledat bratra Winfrida, který plel ručně v zelinářské zahradě.

„Synku, potřebuji jít něco zařídit, pokud mi to otec opat dovolí. Měl bych být do nešpor zpátky, ale jestli se zpozdím dej všechno do pořádku a zavři za mě dílnu, než odejdeš.“

Bratr Winfrid se na okamžik narovnal v celé své svalnaté, venkovanské výši, aby vzal na vědomí Cadfaelovy pokyny, v jedné ruce plnou hrst vyplete zeleně. „Ano. Je vevnitř něco, co potřebuje zamíchat?“

„Nic. Až tady skončíš, můžeš si pohovět.“ Což asi nevezme doslova. Bratr Winfrid měl tolik energie, že si musela stále nacházet nějaký průchod, jinak by ho snad roztrhala na kusy. Cadfael ho plácl po rameni, nechal ho usilovně pracovat a šel hledat opata Radulfa.

Opat byl ve své kanceláři, zkoumal sklepmistrovy účty, ale když Cadfael požádal o slyšení, odložil je a věnoval žadateli nerušenou pozornost.

„Otče,“ oslovil ho Cadfael, „pověděl vám bratr Anselm, co jsme včera zjistili ohledně té skřínky přivezené z Východu pro slečnu Fortunatu? A k jakému závěru jsme s jistými výhradami dospěli?“

„Ano,“ přisvědčil opat. „Věřil bych v takové věci Anselmovu úsudku, ale přece jen je to pouhý dohad. Zdá se ovšem pravděpodobné, že taková kniha existovala. Velká škoda, že se ztratila.“

„Otče, nejsem si jistý, že se ztratila. Mám proč věřit, že to, co ve skřínce přišlo do Anglie, nebyly peníze, které tam jsou nyní. Váha a její rozložení se změnily. Říká to mladý muž, který ji z Východu přivezl, a říkám to i já, protože jsem ji měl v rukou ten den, kdy ji nesl do domu Girarda z Lythwoodu. Myslím si,“ dodal Cadfael důrazně, „že by se to, čeho jsme si všimli, mělo ohlásit šerifovi.“

„Myslíš,“ vážně na něho pohlédl Radulfus, „že to může mít vztah k jedinému případu, o němž vím, že se jím nyní zabývá Hugh Beringar? Ale to je případ vraždy. Co může kniha, ať přítomná, nebo nepřítomná, vypovědět o tom zločinu?“

„Když byl písař zabit, otče, většina lidí přece pokládala za dokázané, že ho z pomstychtivosti zabil mladík, kterému ukřivdil. My ale nyní víme, že to tak nebylo. Elave mu nikdy neublížil. A kdo jiný měl důvod sáhnout mu na život kvůli obvinění, které vznesl? Nikdo. Dospěl jsem k názoru, že příčina jeho smrti neměla nic společného s tím, že udal Elava. Přesto se zdá, že to s Elavem něco společného mělo ? s jeho příchodem do Shrewsbury. Všechno, co se stalo, se stalo po jeho návratu. Není možné, otče, že to souvisí s tím, co do toho domu přinesl? Se skřínkou, která mění váhu, jeden den má člověk pocit, že drží v ruce jednolitý kus dřeva, a po pár dnech v ní cinkají mince? To je samo o sobě zvláštní. A všechno, co je zvláštní v domácnosti, kde ten mrtvý léta žil a pracoval, může mít vztah k jeho smrti.“

„A mělo by se to vzít v úvahu,“ dokončil myšlenku opat a chvíli mlčky seděl a přemítal o tom, co vyslechl. „Dobrá. Budiž. Ano, Hugh Beringar by o tom vědět měl. Co z toho vyvodí, nemám potuchy. Ví Bůh, že sám z toho moudrý nejsem, aspoň zatím, ale pokud to může vrhnout aspoň záblesk světla na jeden krok směrem ke spravedlnosti, ano, musí to vědět. Jdi tedy za ním, jestli si přeješ. Smíš zůstat venku, jak dlouho budeš chtít, a modlím se, aby to posloužilo dobré věci.“

Cadfael nenašel Hugha doma u mariánského kostela, ale na hradě. Když stoupal po rampě z ulice a pak hlubokým tunelem věžové brány, Hugh právě spěšně rázoval přes vnější nádvoří a vyzařovala z něho pozoruhodná směsice zaměstnanosti, rozjaření a podráždění. Zastavil se a ihned se obrátil vstříc mnichovi.

„Cadfaele! Jdete v pravý čas, mám pro vás novinu.“

„Já pro vás také, pokud se tomu dá říkat novina. Ale ať je to co chce, měl byste to vědět.“

„A Radulfus souhlasil? Tak v tom musí něco být. Pojďte dovnitř a vyměníme si, co kdo má,“ pozval ho Hugh a ihned zamířil ke strážnici s předsíňkou ve věžní bráně, kde budou mít soukromí. „Chystal jsem se navštívit našeho přítele Conana,“ ušklíbl se trochu kysele, „než ho pustím. Ano, to je má novina. Trvalo to, než jsme zjistili, kudy ten den chodil, ale nakonec jsme našli jednoho chalupníka na kraji Frankwellu, který ho zná a viděl ho to odpoledne jít pastvinou ke stádu dlouho před nešporami. Aldwina prostě zabít nemohl, ten byl živ a zdráv ještě dobrou hodinu potom.“

Cadfael se pomalu posadil a zhluboka vydechl či spíš vzdychl. „Takže je z toho taky venku! Vida, vida. Nikdy mi jako vrah nepřipadal pravděpodobný, to přiznávám, ale jistota je jiná věc.“

„Ani mně pravděpodobný nepřipadal,“ smutně přitakal Hugh, „ale mrzí mě ty dny, co jsme ztratili hledáním těch svědků, když on sám je hlupák a tak pomatený strachem, že si pořádně nepamatuje ani známé, které cestou přes Frankwell potkal. A přitom ustavičně lhal, pokud mu rozum vůbec pracoval! Ale je čistý a za chvíli poběží zpátky do práce, volný jako pták. Ať si ho Girard užije!“ dodal zhnuseně. Opřel se lokty o stolek, který měli mezi sebou, a zahleděl se Cadfaelovi do očí. „Věřil byste tomu? Zapřísahal se, že Aldwina vůbec neviděl od té chvíle, kdy se po výčitkách toho děvčete v záchvatu provinilosti rozběhl napravovat, co se dalo, dokud se nedověděl, že jsme vypátrali, že spolu proseděli dobrou hodinu v pivnici. Pak to připustil, ale přísahal, že tím to skončilo. A ukázalo se, že to zase nebyla pravda. Další část příběhu nám pověděl jeden z těch ohařů, co šmejdili po Předklášte
ří a hledali Elava. Viděl je spolu přecházet most a mířit k opatství. Conan držel Aldwina kolem ramen a hučel mu do ucha. Vtom oba zpozorovali tu honičku a povyk. Oba se prý vyděsili k smrti, jako by honili je. Zapadli mezi stromy tak rychle, že se za nimi jen zaprášilo. Hádám, že tohle pro Aldwina znamenalo konec úmyslu jít se svým špatným svědomím do opatství. Kdoví, třeba by potom, co ho ten mladý kněz vyzpovídal, zase sebral odvahu, kdyby… Teprve dnes Conan přiznal, že za ním šel podruhé. Tuším, že byli oba trochu nalíznutí. Ale nakonec se přece vypravil ke stádu, když si byl jistý, že je Aldwin příliš vyděšený, než aby se ještě na něco zmohl.“

„Tak jste přišel o svého nejlepšího podezřelého,“ zamyšleně pravil Cadfael.

„Jediného, kterého jsem měl. A vlastně mě ani nemrzí, že je ten hlupák nevinný. Tedy vraždou,“ opravil se Hugh.

„Ale uchazečů bylo na tom poli od začátku trochu málo. Jenže co teď?“

„Teď vám povím to, s čím jsem přišel já, protože nyní, když zmizel z pole podezřelých i Conan, je to ještě závažnější, než jsem si myslel. A pak, budete-li souhlasit, bychom měli z Conana vyždímat do poslední kapky všechno, co ví, než ho pustíte. Vlastně ani pořádně nevím, jestli se vám vůbec někdo zmínil o skřínce, kterou Elave přinesl slečně Fortunatě jako věno. Od starého Williama, než ve Francii umřel.“

„Ale ano,“ podivil se Hugh, „padla o tom zmínka. Jevan mi to pověděl, aby zdůvodnil, proč se chtěl Conan zbavit Elava. Dívka se Conanovi svým způsobem líbila, ale najednou se mu začala líbit mnohem víc, když měla věno. To říká Jevan. Ale to je všechno, co o tom vím. Proč? Jak se ta skřínka vztahuje k vraždě?“

„Od začátku mi nešlo na rozum, že scházel motiv. Všichni mluvili o pomstě a ukazovali prstem na Elava, ale když se ten motiv díky mladému otci Eadmerovi rozplynul, co zbývalo? Conan mohl sice hodně toužit, aby Aldwin své obvinění nestáhl, ale je to málo přesvědčivé, a teď jste mi řekl, že to také není pravda. Kdo by Aldwinovi mohl zazlívat něco tak strašně, aby mu stál aspoň za pár facek ve rvačce, natož za vraždu? Bylo těžké toho chudáka vůbec zaznamenat, natož se na něj zlobit. Neměl nic, po čem by se dalo zatoužit, nikomu vlastně neublížil ? až teď. Není divu, že se nedostává podezřelých. Přesto někomu stál v cestě nebo ho ohrožoval, ať to věděl, nebo ne. A tak když příčinou jeho smrti nebyla zrada Elava, začal jsem si víc všímat té domácnosti, k níž oba, třebaže volně, patřili, každé maličkosti, zejména všeho, co bylo nové, protože tahle hrůza se zběhla příliš naráz. Všude byl klid,
dokud se nevrátil Elave. Jediné, co s ním do domu přišlo, byla Fortunatina skřínka. A hned na první pohled to nebyla obyčejná skřínka. Když ji tedy Fortunata přinesla na opatství s myšlenkou, že peníze z ní použije na Elavovo propuštění, požádal jsem, abychom si ji směli blíže prozkoumat. A zjistili jsme tohle, Hughu.“

Vypověděl svědomitě do všech podrobností o zlatě a purpuru, změně váhy a možné, znepokojivé změně obsahu.

Hugh ho vyslechl bez poznámek až do konce. Pak pomalu pokýval hlavou: „Taková věc, jestli se opravdu dostala do domu, mohla zlákat kohokoli.“

„Kohokoli, kdo chápal, jakou má hodnotu,“ opravil ho Cadfael. „Buď v penězích, nebo sama o sobě.“

„A především to musel být člověk, který skřínku otevřel a viděl, co v ní je. Předtím, než se to dověděli všichni ostatní. Víme my, jestli byla otevřena hned, když ji mládenec přinesl? Nebo jak brzy potom?“

„To právě nevím. Ale máte tu někoho, kdo by to vědět mohl. Kdo může dokonce vědět, kde byla uložena, kdo se k ní přiblížil, co se o ní říkalo během těch několika dnů, což Elave vědět nemohl, protože tam nebyl. Proč nevyslechnout Conana ještě jednou, než ho pustíte na svobodu?“

„Nezapomínejme ovšem,“ varoval Hugh, „že i tohle může odvanout vítr. Třeba byly vevnitř od začátku mince, jenže lip zabalené.“

„Anglické mince, a v takovém množství?“ chytil se Cadfael nitky, o níž předtím neuvažoval. Byla však slabá. „Na konci takové pouti a poslané z Francie? Jestli jí ale vůbec poslal peníze, musely být anglické. Třeba si je nechával v zásobě právě pro ten účel, jakmile začal stonat. Ne, nic není jisté, všechno proklouzává mezi prsty.“

Hugh rázně vstal. „Tak pojďte, uvidíme, co se dá vyždímat z pana Conana, než si nechám proklouznout mezi prsty i jeho.“

Conan seděl ve své kamenné cele a od okamžiku, kdy vstoupili, po nich nedůvěřivě a lstivě pokukoval. Měl tam úzké okno, tvrdou, ale dobře použitelnou postel, hojnost jídla bez práce a právě si zvykal na zpočátku překvapivou skutečnost, že nikdo nemá zájem s ním hrubě zacházet. Přesto byl vždycky nesvůj, kdykoli se objevil Hugh. Ve snaze vzdálit od sebe podezření z vraždy napovídal tolik lží, že si už těžko vzpomínal, co přesně říkal, a obával se, aby se nezapletl ještě víc.

„Milý Conane,“ vkráčel Hugh svižně do cely, Ještě byste mi mohl trochu pomoci. Víte většinou všechno, co se děje v domě Girarda z Lythwoodu. Znáte skřínku, kterou Fortunata dostala z Francie. Odpovězte mi na několik otázek, a tentokrát bez lhaní. Povězte mi o té skřínce. Kdo byl při tom, když prvně přišla do domu?“

Stísněn touto a každou jinou odbočkou, které nerozuměl, odpověděl Conan opatrně: „Byl tam Jevan, paní Margaret, Aldwin a já. A Elave! Fortunata tam nebyla, přišla později.“

„Otevřeli tu skřínku?“

„Ne. Paní řekla, že se má počkat, až přijde domů pan Girard.“ Dával si pozor na jazyk, dokud nepochopí, oč jde, a tak nic víc nedodal.

„Takže ji schovala? A vy jste viděl kam, viďte? Povězte nám to!“

Conan už byl očividně nesvůj. „Schovala ji do skříně, na horní polici. Všichni jsme to viděli!“

„A klíček, Conane? Klíček byl u ní? A nebyls na ni zvědavý? Nechtěl ses podívat, co je vevnitř? Nezačaly tě do večera svrbět prsty?“

„Já na ni ani nesáhl!“ bránil se Conan poplašeně. „Já to nebyl, kdo do ní strkal nos. Ani jsem se k ní nepřiblížil.“

Takhle snadné to bylo! Hugh a Cadfael na sebe po očku pohlédli s ohromeným uspokojením. Polož správnou otázku, a otevře se ti cesta. Skoro láskyplně se vrhli na zpoceného Conana.

„Tak kdo to byl?“ vyrazil Hugh.

„Aldwin! Ten do všeho šťoural. Nikdy nic nevzal,“ horečně vyhrkl Conan v zoufalé snaze odvrátit od sebe za každou cenu podezření, „ale nemohl snést, aby něco nevěděl. Vždycky měl strach, že se na něj něco chystá. Já se jí ani nedotkl, ale on ano.“

„A jak to víte, Conane?“ zeptal se Cadfael.

„Sám mi to potom pověděl. Ale slyšel jsem je dole v síni.“

„A kdypak jsi je slyšel ? dole v síni?“

„Ten samý večer.“ Conan se nadechl a trochu se uklidnil, protože nic z toho se konečně nezdálo ukazovat na něho. „Šel jsem do postele a nechal Aldwina dole v kuchyni, ale nespal jsem. Vůbec jsem ho neslyšel jít do síně, ale najednou jsem uslyšel, jak na něho Jevan shora ze schodiště křičí: ,Co tam děláš?’ a jak Aldwin zdola honem povídá, že nechal ve skříni perořízek a že ho ráno bude potřebovat. Jevan na to, ať si ho vezme a ať jde spát a neruší druhé. A Aldwin honem vyběhl nahoru, celý schlíplý. Pak jsem slyšel, jak jde Jevan dolů do síně a ke skříni, a myslím, že ji zamkl a klíč si vzal protože ráno byla zamčená. Později jsem se Aldwina zeptal, co to tropil, a on, že prý se jen chtěl podívat dovnitř. Že skřínku otevřel, ale pak ji musel honem zavřít a zase zamknout, aby zakryl, co dělal, když na něj Jevan křikl.“

„A viděl, co bylo vevnitř?“ zeptal se Cadfael, předvídaje odpověď a vychutnávaje její trpkou ironičnost.

„Kdepak! Nejdřív předstíral, že ano, ale nechtěl mi povědět, co tam bylo, a nakonec musel přiznat, že tam ani nenakoukl. Sotva nadzvedl víko, když ho zase musel rychle sklapnout. Nevyneslo mu to nic!“ dodal Conan takřka s uspokojením, v němž se skrývala i špetka vítězoslávy nad Aldwinovou neukojenou zvědavostí.

Vyneslo mu to smrt, pomyslel si Cadfael s úděsnou jistotou. A pro nic za nic! Vůbec neměl čas se podívat, co ve skřínce je. Třeba to do té chvíle neviděl nikdo. Třeba právě ta šťouravá zvědavost probudila v jiném muži zájem, jenž se stal oběma osudným.

„Tak, Conane,“ pravil Hugh, „můžete se radovat ze svého štěstí. Našel se jeden člověk z velšské strany města, který vám může odpřísáhnout, že jste ten večer, kdy byl Aldwin zabit, dlouho před nešporami mířil do Girardova ovčince. Jste zproštěn podezření. Můžete jít domů, kdy budete chtít, dveře jsou otevřené.“

„A on to ani neviděl,“ povzdechl Hugh, když bok po boku přecházeli zpátky přes nádvoří.

„Ale někdo věřil, že viděl. A podíval se sám a byl ztracen. Úplně ho to vzalo. A za den, za dva se vrátí Girard, skřínku otevřou, všichni se dovědí, co je vevnitř, a bude to Fortunatino. Girard je chytrý obchodník, vyzíská pro ni nejvyšší možnou cenu, i když se zdaleka nevyrovná skutečné hodnotě. A kdyby sám nevěděl, kde to nejlépe prodat, bude vědět, kde se zeptat. Jestli to bylo to, co si začínám myslet, tak by za celou sumu, která se ve skřínce octla, nepořídil ani jediný list.“

„A v cestě stál jen jeden život, který hrozil prozrazením,“ navázal Hugh. „Aspoň to tak vypadalo! A přitom zbytečně. Ten chudák ani nezahlédl, co by se ve skřínce ukázalo, kdyby se otevřela. Cadfaele, dostávám strach ? když včera Anselm tu skřínku zkoumal a objevil zlacení a purpur a všechno ostatní, Girard a to děvče byli u toho? Co když byl někdo z nich tak bystrý, že připadl na to, na co jsme připadli my? A pokud náš člověk došel tak daleko, dokázal by se teď zastavit, kdyby mu znovu hrozilo totéž nebezpečí?“

To byla nová, a znepokojivá myšlenka. Cadfael se zarazil v půli kroku a otřeseně to zvažoval.

„Myslím, že Girard tomu velkou pozornost nevěnoval. Ale děvče ? kdoví! Je v ní víc, než se na první pohled jeví, a jde jí o hodně. A je mladá a hodná a ještě nikdy tak zblízka nespatřila náhlou a nezaslouženou smrt. Kdoví! Opravdu, kdoví! Bedlivě to sledovala, nic jí neušlo, a skoro nepromluvila. Hughu, co budete dělat?“

„Pojďte!“ rozhodl se Hugh. „Půjdeme spolu navštívit Lythwoodovy. Záminku máme dostatečnou. Dnes ráno pochovali zavražděného, odpoledne jsem propustil jednoho podezřelého, který patří k jejich domácnosti, a pořád hledám vraha. Žádný člen rodiny se zatím nemusí mého vyptávání bát víc než ostatní, dokud si nezjistím jeho pohyby, tak jako jsem si zjišťoval Conanovy. Aspoň se hned podíváme, kde děvče je, dokud si s ní jeden nebo druhý nebudeme moci znovu promluvit a ujistit se, že nedělá nic, čím by se vystavila nebezpečí.“

Asi v tutéž dobu, kdy se Hugh a Cadfael vypravili z hradu, zašel si Jevan z Lythwoodu nahoru do své komnaty svléci a uložit nejlepší kabátec, který si vzal na Aldwinův pohřeb, a obléci si lehčí a pohodlnější halenu, v níž pracoval. Zřídka zašel do pokoje, aniž vrhl potěšený, majetnický pohled na truhlu s knihami. Udělal to i tentokrát. Slunce, klesající od zenitu k zlatým, zklidněným hodinám pozdního odpoledne, šikmo padalo jižním oknem, zlatilo jeden roh víka a právě dosáhlo ke kovové destičce zámku. Ze zdobného okraje vlálo cosi jemného jako pavučina, objevovalo se to a mizelo, jak se to v ne zcela nehybném vzduchu chvělo. Čtyři nebo pět dlouhých vlasů, tmavých, ale lesklých, na nichž se tu a tam kmitla červená jiskřička. Nebýt světla, které je právě zvýraznilo na tmavém pozadí, byly by neviditelné.

Jevan je spatřil a dlouze na ně bez výrazu hleděl. Pak si došel pro klíč, odemkl truhlu a zvedl víko. Uvnitř se nikdo ničeho nedotkl. Nezměnilo se nic, jen těch několik sluncem ozářených vlákének, jež se pohybovala jako živá a otáčela se mu kolem prstů, když je opatrně vytahoval ze zubatého okraje, v němž se zachytila.

Zamyšleně a mlčky truhlu zavřel a zamkl a sešel dolů do zavřeného krámu. Klíč od dílny, kterou měl za městem kus proti proudu řeky na pravém břehu Severnu, z háčku zmizel.

Přešel dvůr a nahlédl do síně, kde se Girard zaměstnával účty, jež Aldwin nevyřídil, a Margaret na druhém konci stolu spravovala košili.

„Zajdu se ještě podívat na kůže,“ ohlásil Jevan. „Něco jsem tam nedodělal.“

[XIII]

Uvítání v Girardově domě bylo o to vřelejší, že Conan přišel domů teprve před čtvrthodinou, překypující úlevou a nijak nepoškozený několika dny žaláře, a Girard, věcný člověk, byl toho názoru, že je moudré nechat mrtvé na pokoji, jakmile jim živí obstarali, co se patří, a slušně je vypravili na lepší svět. To, co jeho domácnosti zbylo, se nyní zdálo zproštěno jakéhokoli podezření a mohlo se bez vyrušování pokračovat v práci.

Dva členové však chyběli.

„Fortunata?“ ozvala se Margaret na Cadfaelovu otázku. „Odešla hned po obědě. Říkala, že půjde do opatství a zkusí znovu navštívit Elava, nebo aspoň zjistí, jestli už se v jeho věci něco pohnulo dopředu. Počítám, že ji cestou dolů potkáte, a kdyby ne, najdete ji tam.“

Tím aspoň Cadfaelovi spadl kámen ze srdce. Na jakém lepším nebo bezpečnějším místě by mohla být? „Tak abych šel raději domů,“ prohlásil potěšené, „nebo překročím dobu povolené vycházky.“

„A já zas přišel s nadějí, že něco vyzvím od vašeho bratra,“ prohodil Hugh. „Slyšel jsem toho spoustu o té skřínce vaší dcery a jsem na ni docela zvědavý. Prý mohla být kdysi vyrobena jako obal na knihu. Zajímalo by mě, co si o tom myslí Jevan. O výrobě knih ví všechno, od syrové kůže po vazbu. Rád bych se s ním poradil, až bude mít čas. Ale třeba bych mohl vidět tu skřínku?“

Velmi ochotně mu pověděli, co mohli. V domě nevládla žádná zlá předtucha, žádné chvění. „Zrovna odešel do své dílny,“ vysvětlil Girard. „Byl tam dnes ráno, ale prý nechal něco nedodělaného. Jistě se brzy vrátí. Skřínka? Ta asi bude zamčená, dokud se nevrátí. Fortunata mu ji včera večer dala. Jestli je na knihu, povídala, strýček Jevan knihy má, tak já mu skřínku dám. Dal do ní tu, které si nejvíc cení, jak chtěla. Rád vám ji ukáže. Je to překrásná věc.“

„Nebudu vás teď zdržovat, když tu není,“ řekl Hugh. „Zajdu sem později, mám to kousek.“

Společně se rozloučili a Hugh šel s Cadfaelem až na horní konec Wyle. „Dala mu tu skřínku,“ mračil se Hugh nad tou hádankou. „Co to asi znamená?“

„Vnadidlo,“ střízlivě opáčil Cadfael. „Teď opravdu věřím, že se v duchu ubírala stejnou cestou jako já. Ale ne, aby to dokázala ? spíš aby to, pokud možno, vyvrátila. Za každou cenu však potřebuje vědět. Je to její blízký a vážený příbuzný, ale ona není z těch, kdo dokážou zavřít oči a předstírat, že se nic zlého nestalo. Přesto se ještě může mýlit, stejně jako já. No, kdyby došlo na nejhorší, je celkem v bezpečí, pokud je v opatství. Půjdu ji tam vyhledat. A toho druhého…“

„Toho druhého ponechte mně,“ odvětil Hugh.

Cadfael prošel obloukem brány na nádvoří, plné cílevědomé činnosti. Zřejmě dorazil v patách nějaké významné osobnosti, k jejímuž přijetí se pilně shromažďovala hierarchie domu. Bratr fortnýř vyběhl s vlající suknicí převzít jednu uzdu, bratr Jeroným zápolil s podkoním o druhou, převor Robert se blížil z ambitu svými nejdelšími kroky, bratr Denis přešlapoval v nejistotě, zda bude host ubytován v domě pro hosty, nebo u opata. V uctivé vzdálenosti okouněli bratři a novici, připravení vyběhnout na pochůzky, bude-li třeba, a tři čtyři školáci, rozumně stažení do vzdálenosti, kde ujdou pozornosti a pokárání, nezakrytě zírali s očima i ušima na stopkách.

A uprostřed všeho toho rozruchu stál diákon Serlo, který právě sesedl z muly a rovnal si suknici roucha. Trochu zaprášený z cesty, ale kulatý, růžolící a přívětivý jako vždy a rozhodně šťastnější nyní, když s sebou přivezl svého biskupa a mohl všechno rozhodování s klidnou myslí přenechat jemu.

Biskup Roger de Clinton právě seskakoval z vysokého ryzáka s pružností muže o polovinu mladšího. Musí mu přece už táhnout na šedesátku, přemítal Cadfael. Biskupem byl už čtrnáct let a nosil svou autoritu stejně lehce a přímočaře jako své prosté jezdecké šaty a se stejnou patricijskou sebedůvěrou. Byl vysoký, a protože chodil vzpřímeně, zdál se ještě vyšší. Muž strohý, schopný, který nic nepředstírá, protože to nepotřebuje. Má v sobě, napadlo Cadfaela, něco z biskupa válečníka, jací v těchto dnech už byli vzácností. Jeho tvář by slušela vojákovi, stejně jako knězi, jestřábí, přímá a odhodlaná, s pronikavýma šedýma očima, jež hodnotily stejně rychle a rozhodně, jako viděly. Přelétl scénu okolo sebe jediným pohledem, vzal ji na vědomí a předal uzdu fortnýři, zatímco k němu kvapil převor Robert jako ztělesnění uctivého uvítání.

Společně se odebrali k opatovu bytu a skupina se postupně rozešla, jelikož ztratila svůj střed. Koně byli osvobozeni od sedlových vaků a odvedeni do stáje, okounějící bratři se rozešli za svými rozmanitými úkoly, děti se odloudaly hledat jinou zábavu, dokud nebudou povolány k časné večeři. A Cadfael myslel na Elava, který jistě z dálky přes nádvoří zaslechl zvuky ohlašující příjezd jeho soudce. Cadfael zatím viděl Rogera de Clintona jen dvakrát a nedovedl rozpoznat, v jakém rozpoložení a s jakým názorem přijel řešit ten protivný případ. Přinejmenším se dostavil osobně a zdál se zcela schopný vydobýt si zpět odpovědnost za svou diecézi a její duchovní zdraví od kohokoli, kdo se opovážil zasáhnout do jeho pravomoci.

Mezitím bylo Cadfaelovým naléhavým úkolem najít Fortunatu. Šel se zeptat fortnýře. „Co myslíš, kde asi najdu dceru Girarda z Lythwoodu? U ní doma mi říkali, že bude tady.“

„To děvče znám,“ přikývl fortnýř, „ale dnes jsem ji neviděl.“

„Doma řekla, že jde sem. Podle matky chvilku po obědě.“

„Neviděl jsem ji a nemluvil jsem s ní a jsem tu od poledne skoro nepřetržitě. Nějakou pochůzku jsem měl, ale byl jsem pryč jen minutku. Mohla ovšem projít, zatímco jsem byl obrácen zády. Musela by ale promluvit s nějakou úřední osobou. Myslím, že by u brány počkala, dokud bych nepřišel.“

Cadfael by si to také myslel. Pokud však během čekání zahlédla převora, Anselma nebo Denise, mohla se svou prosbou oslovit někoho z nich. Cadfael vyhledal Denise, který se kvůli svým povinnostem zdržoval vesměs na nádvoří a na dohled brány, ale Denis Fortunatu také neviděl. Seznámila se nyní také s Anselmovým královstvíčkem v severním ambitu a mohla se tam vypravit hledat někoho, koho zná. Anselm však rozhodně zavrtěl hlavou. Ne, nebyla tam. Nejenže se nikde v prostoru kláštera nevyskytovala nyní, ale zdálo se, že se tam neukázala celý den.

Zvonění na nešpory zastihlo Cadfaela nerozhodnutého, co by měl dělat, a přísně mu připomnělo jeho závazky vůči povolání, které ze svobodné vůle přijal a jejichž zanedbávání si někdy vyčítal. Jsou i jiné způsoby přístupu k problému, nejen bojovná akce. V nekonečném zápasu má své slovo i mysl a vůle. Cadfael se obrátil k jižní předsíni, připojil se k průvodu bratří vcházejících do šeré, chladné jeskyně chóru a horoucně se modlil za Aldwina, zemřelého a pochovaného v žalostné lidské nedokonalosti, za Williama z Lythwoodu, který se vrátil domů spokojen a rozhřešen, aby odpočíval na místě, kam patřil, a za všechny spoutané a trýzněné podezřením, pochybnostmi a strachem, provinilé i nevinné. Kdo z nich vlastně víc potřebuje pomoc? Ať již budoval bláhový vzdušný zámek okolo knihy, která třeba ani neexistovala, nebo odhalil vážné nebezpečí pro každého, kdo se náhodou dověděl příliš mnoh
o, jeden zločin byl tvrdý a jasný jako černý křišťál: někdo vzal život ubohému, neškodnému písaři Aldwinovi, o němž ten jediný, komu ublížil, poctivě prohlásil: „Všechno, co říkal, že jsem řekl, jsem opravdu řekl.“ Ale někdo jiný, komu neudělal nic, mu zezadu vrazil dýku mezi žebra a zabil ho.

Cadfael se vrátil z nešpor utěšen, ale svou odpovědnost si uvědomoval stále. Bylo ještě plné světlo, ale již se do něho promítala šikmá podvečerní záře a nehybný vzduch jako by tlumil všechny barvy v průzračný perleťový lesk. Ještě jeden dotaz mohl vznést, než půjde dál. Nedalo se vyloučit, že Fortunata ztratila odvahu požádat o návštěvu u Elava tak záhy po té první a místo toho během fortnýřovy krátké nepřítomnosti poprosila někoho u brány, aby vězni vyřídil vzkaz, nic, proti čemu by někdo mohl mít námitky, jen jako připomínku, že na něj přátelé myslí a prosí ho, aby neztrácel odvahu. To, že ji Cadfael cestou nepotkal, nemuselo nic znamenat, třeba se již mezitím vrátila do města a využila čas před návratem domů k nějakému jinému účelu. Aspoň promluví s chlapcem a ujistí se, že si zbytečně dělá starosti.

Vzal klíč z předsíně, kde visel, a odemkl si celu. Elave prudce otočil od stolku zachmuřenou tvář; v slábnoucím světle totiž mhouřil oči a stahoval obočí nad jedním z Augustinových lidštějších a extatičtějších kázání. Zdánlivá chmura se rozplynula, jakmile přestal zírat do nahuštěných malých písmen textu. Jiní lidé se o něj báli, ale Cadfaelovi připadalo, že Elave sám žádný strach nemá, a dokonce ani ve své přísné vazbě neprojevuje netrpělivost.

„Máte v sobě něco z mnicha,“ vyslovil Cadfael nahlas svou myšlenku. „Ještě možná skončíte v kutně.“

„Nikdy!“ rozpálil se Elave a hlasitě se zasmál té představě.

„Pravda, asi by to byla škoda, když máte do budoucna jisté jiné plány. Ale povahu na to máte. Ani cestování kolem světa, ani kamenná cela vás nevyvedou z rovnováhy. Tím líp pro vás! Napadlo někoho, aby vám pověděl, že přijel biskup? Osobně! Složil vám poklonu, protože Coventry je blíž válečné vřavě než my tady a on tam potřebuje bedlivě dozírat na svůj kostel, takže čas, který vašemu případu věnuje, ukazuje, jak jste důležitý. Ale bude to možná krátký čas, protože vypadá jako člověk, který se dlouho nerozmýšlí.“

„Slyšel jsem, jak někdo přijel,“ přisvědčil Elave. „Slyšel jsem na dláždění koně a nějaký rozruch. Ale nevěděl jsem, kdo by to mohl být. Takže mě bude brzy chtít vidět?“ Na Cadfaelův tázavý pohled se usmál, i když jinak zůstával vážný. „Jsem připraven. Také to chci. Dobře jsem využil čas, který jsem tu strávil. Zjistil jsem, že i tenhle Augustin prošel během let mnoha změnami názorů. Některé jeho rané spisy říkají pravý opak toho, co hlásal na stará kolena. A nejmíň tucetkrát změnil názor mezitím. Cadfaele, napadlo vás někdy, jaká škoda by to byla, kdyby někoho upálili za to, co si myslel ve dvaceti, přičemž to, čemu by věřil a co by psal ve čtyřiceti, by bylo oslavováno jako nejsvětější svatý spis?“

„Takovým argumentům většina lidí „nikdy nenaslouchá,“ opáčil Cadfael. „Jinak by se rozmýšleli vzít život komukoli. Dnes jste žádnou návštěvu neměl, viďte?“

„Jen Anselma. Proč?“

„Ani žádný vzkaz od Fortunaty?“

„Ne. Proč?“ opakoval Elave s ostřejší naléhavostí, když viděl, že se Cadfael zachmuřil. „Doufám, že je s ní všechno v pořádku?“

„Také doufám,“ souhlasil Cadfael, „a mělo by být. Řekla doma, že jde do opatství požádat, jestli by ji za vámi zase nepustili, nebo zjistit, jak pokračuje váš případ; proto jsem se ptal. Ale nikdo ji neviděl. Nebyla tu.“

„Ale vás to znepokojuje,“ prudce vyhrkl Elave. „Proč na tom tolik záleží? Co vám leží v hlavě? Hrozí jí něco? Bojíte se o ni?“

„Řekněme, že bych rád věděl, že je v bezpečí doma. A to jistě je. Ne, nebojím se. Ale pochopte, chodí tu mezi námi vrah, a blízko té domácnosti, a tak bych byl raději, kdyby seděla doma v bezpečné společnosti, než aby někam chodila sama. Ale pro dnešek jejich dům a všechny, kdo přicházejí a odcházejí, bedlivě hlídá Hugh Beringar, tak buďte klidný.“

Jeden ani druhý nevěnovali pozornost zvukům venku, krátkému zařinčení podkov na druhém konci nádvoří, rychlé rozmluvě, krátké a tiché, a pak lehkým krokům, které se chvatně přibližovaly. Oba je překvapilo, když se dveře cely rozlétly a dovnitř se závanem večerního vzduchu vpadl Hugh Beringar.

„Řekli mi, že vás najdu tady,“ vyhrkl rozčilený a udýchaný spěchem. „Děvče tu prý není a od včerejška tu nebylo. Je to pravda?“

„Ona nepřišla domů?“ podivil se Cadfael.

„Ani ona, ani ten druhý. Paní začíná mít starost. Myslel jsem, že bude nejlepší, když děvče odvedu domů sám, pokud tu ještě bude, ale teď vidím, že tu nebyla, a vím, že není doma, protože jsem odtamtud právě přišel. Tak dlouho pryč a k tomu není tam, kam říkala, že jde!“

Elave chytil Cadfaela za paži a ve zmatku a úleku s ním zacloumal. „Ten druhý? Kdo druhý? Co se děje? A říkáte, že by mohla být v nebezpečí?“

Cadfael ho odstrčil, přidržel a naléhavě oslovil Hugha: „Poslal jste do dílny?“

„Ještě ne! Třeba tam byla a nic se nestalo. Teď tam půjdu sám. Pojďte se mnou! Omluvím vás u otce opata dodatečně.“

„Rád!“ horlivě vydechl Cadfael a chtěl se hnát ke dveřím, ale Elave na něm zoufale visel a nedal se setřást.

„Vy mi to povíte! Kdo jiný? Kdo? Kdo ji ohrožuje? Dílna… čí?“ Vzápětí pochopil a nahlas zakvílel to jméno: „Jevan! Ta kniha ? vy v ni věříte… myslíte, že on…?“ Už byl na nohou a vrhal se do otevřených dveří, ale Hugh mu stál neústupně v cestě, vzepřen mezi veřejemi.

„Pusťte mě! Já chci jít! Pusťte mě ven za ní!“

„Blázne!“ okřikl ho Hugh, „nezhoršujte si to. Nechte to na nás, co víc než my byste mohl udělat? Teď, když přijel biskup, se starejte o vlastní blaho a my se postaráme o její.“ Uhnul natolik, aby trhnutím hlavy pokynul Cadfaelovi: „Ven a klíč do zámku!“ Nato uchopil zmítajícího se Elava do náruče, odtlačil ho zpět, elegantně mu podrazil nohy a složil ho na pryčnu. Když mladík opět vyskočil jako divoká kočka, Hugh byl za dveřmi, Cadfael měl klíč v zámku a Elave narazil do dřeva s mohutným výkřikem vzteku a zoufalství. Stále byl vězněm.

Slyšeli, jak tluče do dveří a divoce křičí, zatímco se hnali k vrátnici. Jistě ho slyšeli po celém nádvoří i v domě pro hosty, protože všechna okna byla dokořán.

„Jen jsem se doslechl, že tu nebyla, poslal jsem, aby vám osedlali koně,“ vysvětloval Hugh. „Nenapadá mě, kam jinam by mohla jít, a když tam šel on… Pátrala? Přišel na to?“

Fortnýř přijal šerifovy příkazy, jako by pocházely od samého opata, a rychlým klusem již přiváděl z hospodářského dvora osedlaného poníka.

„Pojedeme rovnou přes město, je to rychlejší než okolo.“

Hřímavé bušení na dveře cely ztichlo. Elave mlčel, ale to ticho bylo také zneklidňující, dokonce víc než předchozí zuření. Šetřil síly a čekal na příležitost.

„Lituji toho, kdo dnes první otevře dveře,“ udýchaně prohodil Cadfael, sahaje po uzdě. „A během hodiny mu někdo bude muset přinést večeři.“

„Dá-li Bůh, budete už zpátky s lepší zprávou,“ opáčil Hugh, vyhoupl se do sedla a první vyjel na Předklášteří.

Mezi zvoněním ohlašujícím hodinky sloužilo Elavovi k určování času světlo. Dokázal přesně rozpoznat, jak uplývá den, podle těch, které již v úzké komůrce strávil. Jakmile popadl dech, ovládl se a zmlkl a také si vzpomněl, že nepotrvá dlouho, než novic, který mu nosí jídlo, přijde se svým dřevěným talířem a džbánem a nebude očekávat nic jiného, než zdvořilé přivítání, na něž si zvykl od vězně chmurně odhodlaného k trpělivosti a příliš spravedlivého, než aby své neštěstí vyčítal mladému bratrovi, který jen plní pokyny. K té povinnosti vybrali mohutného, statného mládence s bezelstnou tváří a přátelským chováním. Elave mu nic zlého nepřál a nic zlého by mu neudělal, kdyby to nemuselo být, ale každý, kdo stál mezi ním a Fortunatou, měl smůlu.

Samo uspořádání cely bylo příznivé jeho plánu. Okno a stolek pod ním byly situovány tak, že otevřené dveře je vstupujícímu zčásti zakrývaly, dokud je opět nezavřel, a přirozené místo, kam novic stavěl podnos, bylo v nohách postele. Od návštěvy k návštěvě ztrácel ostražitost, protože k ní zatím neměl důvod, a měl ve zvyku vesele vkročit, ramenem a loktem rozrazit dveře a pokračovat rovnou k lůžku, kde složil náklad. Teprve pak zavřel dveře, opřel se o ně širokými zády a přívětivě tam trávil ranní nebo večerní chvíli, dokud vězeň nedojedl.

Elave se rozhodl, že nebude nedůstojně vykřikovat prosby, jimž nikdo nenaslouchá a nevyhoví, a zarputile se chystal počkat na známé kroky. Jeho bezejmenný novic měl obří krok a důkladnou váhu, takže sandály dopadaly na dlažbu spíš jako pořádné facky. Nebylo možno si ho s nikým splést, i kdyby úzké lomené okno nenabízelo pohled na hnědý kruh tonzurovaných drátěných vlasů, než zabočil a došel ke dveřím. A tam musel balancovat s podnosem na jedné ruce, zatímco druhou otáčel klíčem. Dost času, aby Elave nehybně stanul za dveřmi, až mladý muž vstoupí stejně bezelstně jako jindy a zamíří rovnou k lůžku.

Nedostatek prostoru způsobil, že Elave narazil do nic netušícího chlapce z boku, odhodil ho k protější stěně a byl za dveřmi a na nádvoří dřív, než si někdo stačil uvědomit, co se stalo, a upaloval jako zajíc k bráně. Za ním se hnal nebezpečnou rychlostí novic s delšíma nohama a s řevem, který vyrušil fortnýře a vylákal bratry, podkoní i hosty jako roj včel z domu, ambitu i hospodářského dvora. Ti nejbystřejší a nejvíc ochotni připojit se k jakékoli honičce se hrnuli za prchajícím Elavem. Méně činorodí se shlukovali a přihlíželi. A zdálo se, že první poplašný výkřik dolehl až do opatova bytu a vylákal ven i opata a jeho hosta, aby s uraženou důstojností potlačili vřavu.

Od první chvíle byla jen chabá vyhlídka na úspěch, ale i když čtyři nebo pět pohoršených bratrů vběhlo Elavovi do cesty a sevřelo ho mezi sebou, dotlačil potácející se skupinu téměř k oblouku brány, než se na něj pověsili tak mocně, že ho donutili, aby se zastavil. Zmítal se, kroutil, ale srazili ho na kolena, až padl obličejem na dlažbu, lapaje po dechu.

Nad ním se ozval zcela nevzrušený hlas: „To je ten muž, o kterém jste mi vyprávěl?“

„Ano,“ přisvědčil opat.

,A doposud nedělal žádné potíže, nikomu nevyhrožoval, nepokoušel se o útěk?“

„Ne,“ pravil Radulfus, „a také jsem to neočekával.“

„Pak musí mít nějaký důvod,“ pokračoval vyrovnaný hlas. „Neměli bychom to raději prozkoumat?“ Obrátil se k těm, kdo dosud nedůvěřivě drželi udýchaného ležícího Elava: „Nechte ho vstát.“

Elave se vzepřel rukama o oblázky, zvedl se na kolena, omámeně zatřásl pohmožděnou hlavou a vzhlédl od páru elegantních jezdeckých bot přes prosté tmavé nohavice a kabátec k hranaté, pánovité tváři s tenkým orlím nosem a šedýma očima, jež se klidně a nevzrušeně upíraly na rozcuchané vlasy a umazanou tvář údajného kacíře. Dívali se na sebe pozorně a s uchváceným zájmem, soudce a obžalovaný, a bedlivě obhlíželi celé pole víry a bludu, spravedlnosti a nespravedlnosti, přes něž ? se všemi jeho skrytými pohyblivými písky a nástrahami ? musejí přejít, aby se k sobě dostali.

„Vy jste Elave?“ mírně se zeptal biskup. „Elave, proč utíkáte právě teď?“

„Já neutíkám, já někam běžím!“ s údivem popadl dech Elave. „Můj pane, jistá dívka je v nebezpečí, pokud je pravda to, čeho se bojím. Dověděl jsem se o tom právě teď. A do nebezpečí jsem ji přivedl já! Dovolte mi jen běžet za ní a dostat ji do bezpečí, a vrátím se, přísahám. Můj pane, miluji ji, chci ji za manželku… jestli je v ohrožení, musím za ní.“ Dýchal už pravidelně a teď se natáhl, uchopil suknici biskupova kabátce a pevně ji držel. Rodila se v něm nevěřícná naděje, protože nebyl odmrštěn ani zapuzen. Pane, můj pane, šerif ji šel hledat, pak vám to poví, to, co říkám, je pravda. Ale ona je moje, nemohu být bez ní a ona beze mne a musím k ní. Můj pane, přijměte mé slovo, můj nejsvětější slib, mou přísahu, že se vrátím a budu čelit soudu, ať dopadne jak chce, jen když mě teď na pár hodin propustíte.“

Opat Radulfus ustoupil dva kroky zpět od této scény s tak důrazně velitelským výrazem, že všichni postávající kolem se také mlčky stáhli a s očima na stopkách už jen přihlíželi. A Roger de Clinton, který si dokázal udělat o člověku úsudek během několika okamžiků, vztáhl ruku, pevně uchopil Elava za ruku, zvedl ho ze země, nesmlouvavým gestem uvolnil Elavovi cestu k bráně a nařídil fortnýři: „Nechte ho jít!“

Dílna, kde Jevan z Lythwoodu zpracovával ovčí kůže, byla kus za posledními domy předměstí Frankwellu. Stála osaměle na pravém břehu řeky pod strmou travnatou strání, kterou výš ve svahu přetínal pruh stromů a keřů. Půda se tu zvedala a voda byla i v létě hluboká a měla prudký, mocný proud, ideální pro Jevanovo zaměstnání. Výroba pergamenu závisela na neselhávajícím přísunu vody. Zejména v prvních několika dnech pracovního procesu to musela být tekoucí voda a toto místo, kde Severn rychle proudil, bylo dokonalým kotvištěm pro otevřené dřevěné rámy potažené sítí, v nichž byly upevněny surové kůže, aby voda mohla ve dne v noci volně proudit po celé jejich délce, dokud nebudou připraveny k namočení do roztoku vápna a vody, v němž stráví čtrnáct dní, než z nich půjdou oškrábat všechny zbylé chlupy, a dalších čtrnáct dní, než bude dokončeno dlouhé bělení. Fortunata dobře znala postupy, jimiž
nakonec vznikaly tenké, smetanově bílé blány, na něž byl její strýc tak oprávněně hrdý. Nemařila však čas u sítěných klecí v řece. Tam by nikdo nic cenného neschoval, i kdyby to obalil v nevímkolika vrstvách voskovaného plátna. Stáhla chřípí před slabým zápachem hnijícího masa z máčených kůží, ale proud byl dost silný, aby pronikavější puch rozptýlil. V dílně se zápach masa mísil s ostrým pachem vápenných jímek a s přijatelnější vůní vydělané kůže.

Otočila v zámku klíčem, vešla, klíč vzala s sebou a dveře zavřela. Uvnitř byl těžký vzduch a přítmí, protože dílna byla od rána zavřená, neodvažovala se však otevřít okenice, jež by vpustily světlo přímo na Jevanův velký stůl, kde čistil, oškraboval a pemzoval své kůže. Všechno musí vypadat zavřené a opuštěné. Nyní má jistě dost času a žádný spěch. Co už nebylo v domě, musí být zde. Neměl žádné jiné místo tak soukromé a tak vlastní.

Věděla, kde co je, kde stojí nádrže s vápnem, jedna na první máčení, když přinesou kůže z řeky, jedna na druhé, když byly obě strany čistě oškrábány od srsti a stop masa. Konečné proplachování probíhalo v řece, než byly blány napjaty na rám, sušeny na slunci a podrobovány opakovanému a usilovnému čištění pemzou a vodou. Jevan vzal ráno dovnitř jediný používaný rám; kůže na něm natažená byla na omak hladká a teplá.

Počkala několik minut, aby si její oči zvykly na šero. Trochu světla pronikalo škvírami v zavřených okenicích, tam, kde jejich křídla nedoléhala úplně těsně. Střechu tvořily tlusté slaměné došky, vyhřáté sluncem a trochu se pronášející mezi podpůrnými trámy. Vzduch byl těžký, až dusivý.

Jevanovo pracoviště bylo udržováno v puntičkářském pořádku, ale bylo také přeplněno všemi nástroji jeho řemesla, vápennými jímkami, zásobními sítěmi do říčních klecí, hromadami kůží v různých stadiích zpracování, rámy na sušení a policemi s noži, pemzou a kousky sukna na otírání. Měl tam také olejovou lampičku, kdyby potřeboval něco dokončit při slábnoucím světle, a krabičku s pazourkem a troudem, spálenou látkou, s hubkou a dřívky omočenými v síře na zapalování. Fortunata začala hledat při světle procházejícím mezi okenicemi. Jímky na vápno mohla vynechat, stály ovšem tak, že jeden kout dílny halily tmou, a za nimi byla dlouhá police s nakupenými kůžemi v různém stupni dokončovacích prací. Ty by snadno mohly posloužit k ukrytí poměrně malé skřínky. Kdyby ležela mezi nimi, lehce by se ztratila pod nepřiříznutými okraji. Dlouho jí trvalo, než všechny prošla, jelikož je musela odkláda
t ve vzorném pořádku, aby je vrátila přesně tam, kde byly, zejména, pokud se mýlí a nenajde tu nic jiného, než samotnou skřínku. Bylo však již příliš pozdě věřit v něco takového. Kdyby to byla pravda, proč ji schovávat, proč ji odnášet z místa v truhle a zbavovat breviář jeho nádherného obalu?

Lehký huňatý prach tančil v průlince pozdně odpoledního slunečního světla a šimral ji v hrdle i v chřípí, když brala do ruky jednu kůži po druhé. Jedna kupa byla postupně uložena zpátky na místo, už probírala druhou, ale nebylo tam nic než ovčí kůže. Když skončila, světlo již sláblo, protože slunce postoupilo na západ a nesvítilo do škvíry v okenici. Potřebovala lampu, aby viděla do temných koutů místnosti, kde ve dvou či třech dřevěných bednách odpočívaly odřezky kůží, vadné kousky, které stály za uchování pro drobnější použití, a dokončené soubory připravených listů, od velkých dvojarchů po malé, úzké šestnáctilistové skládanky, používané na malé gramatiky nebo učební texty. Dobře věděla, že je Jevan nezamyká. Dílna sama se zamykala, když byla prázdná, a pergamen běžné zloděje nelákal. Bude-li nyní jedna z beden zamčená, sám ten fakt bude mít význam.

Chvilku jí trvalo, než vykřesala v troudu jiskřičku a ta se neochotně rozhořela malým plamínkem, který stačil zapálit knot lampičky. Odnesla si ji k řadě truhel a postavila na víko prostřední, aby viděla dovnitř, až otevře první. Nebude-li nic, co by neznala, ani tam, nebude již mít kde hledat, protože police s nářadím byly otevřené, důkladný pracovní stůl prázdný a ležel na něm jen klíč, který tam odložila.

Dostala se ke třetí truhle, v níž byly naházeny odřezky pergamenu, ale i tam bylo všechno, jak mělo být. Prohledala vše, a nic nenašla.

Klečela na ušlapané hliněné podlaze a spouštěla víko. Vtom zaslechla, jak se otvírají dveře. Při slabém zavrzání pantů strnula a zatajila dech. Pak víko pomalu přiklopila.

„Nic jsi nenašla,“ řekl za ní tichý a mírný Jevanův hlas. „A nic nenajdeš. Nic se tu najít nedá.“

[XIV]

Fortunata se opřela rukama o truhlu, nad níž se nakláněla, a pomalu se postavila, než se k němu otočila tváří. Ve žlutém svitu lampičky viděla jeho obličej s bíle nasvícenými vyčnělými kostmi a hlubokými propadlinami stínu, dokonale nehybný, nic neprozrazující. Přesto bylo pozdě něco předstírat, oba se již prozradili, ona nějakým znamením, které nevědomky nechala doma a tím ho varovala, a současným hledáním, on tím, že sem za ní přišel. Příliš pozdě předstírat, že není co skrývat, nač odpovídat, co vysvětlovat. Příliš pozdě na to, aby si znovu vybudovala jednoznačnou důvěru, kterou k němu vždy mívala. On věděl, že je pryč, stejně jako ona nyní nad všechnu pochybnost věděla, že odůvodněně.

Posadila se na truhlu, kterou právě zavřela, a lampičku postavila bezpečně stranou na sousední. A protože mlčení se zdálo ještě nemožnější než řeč, řekla prostě: „Byla jsem zvědavá, co je s tou skřínkou. Viděla jsem, že zmizela ze svého místa.“

„Já vím,“ odpověděl. „Postřehl jsem znamení, které jsi mi nechala. Myslel jsem, že jsi mi tu skřínku dala. To se mám dál zodpovídat z toho, co s ní udělám?“

„Byla jsem zvědavá. Chtěl jsi ji použít na nejlepší ze svých knih. Podivila jsem se, když během jediného dne ztratila tvou přízeň. Třeba jsi našel lepší,“ řekla úmyslně, „kterou bys tam dal.“

Zavrtěl hlavou a postoupil do místnosti o těch několik kroků, jimiž se dostal ke stolu, kam položila klíč. V tom okamžiku si byla naprosto jistá a v jejích vzpomínkách na něho cosi odumřelo a nutilo ji jako raněnou rostlinu naléhavě rychle zrát. Lampa ukazovala jeho tvář, jež se usilovně usmívala, ale byla to spíš bolestná křeč. „Nerozumím ti,“ pravil. „Proč chodíš tajně šťourat? Nemohla ses mě zeptat na to, co jsi chtěla vědět?“

Jeho ruka se téměř plíživě přikradla ke klíči. Couvl do stínů u dveří, a aniž z ní spustil oči, skřípavě za zády tápal po zámku a pak dveře zamkl.

Fortunatě připadalo, že by asi měla mít trochu strach, ale jediné, co dokázala cítit, byl zklamaný smutek, který ji mrazil až u srdce. Slyšela vlastní hlas: „Aldwin taky tajně šťoural? To byla ta jeho potíž?“

Jevan se vzpřímil a opřel se rameny o dveře. Zíral na ni s tvrdošíjnou shovívavostí, jako by jednal s někým, kdo nevysvětlitelně ztratil rozum, ale jeho vědomě trpělivý úsměv zůstával strnulý a napjatý jako bolestná křeč.

„Mluvíš v hádankách. Co má tohle společného s Aldwinem?“ zeptal se. „Neuhodnu, jaký divný nápad sis vzala do hlavy, ale je to blud. Jestliže se rozhodnu, že ukážu poklad, který jsi mi dala, příteli, který jej dovede ocenit, myslíš si snad, že jsem jej nějak znevážil nebo zneužil?“

„Ale ne!“ pronesla Fortunata bezbarvým tónem bezmocného zoufalství. „Tím mě nepřesvědčíš! Dnes jsi nikde nebyl, jen tady, a sám. Kdyby v tom nebylo nic víc, byl bys vzal skřínku i s knihou veřejně, řekl bys, co máš v úmyslu. A nebyl bys za mnou šel sem! To byla chyba! Měl jsi počkat. Nic jsem nenašla. Ale podle tvého příchodu vím, že tu je co najít. Proč by tě jinak znepokojovalo, co dělám?“ Náhle se jí zmocnila prudká zlost nad jeho neústupným a sebeklamným pokusem o shovívavost, jímž se ji marně snažil ponížit a zlehčit její počínání. „Proč ještě předstíráme?“ vykřikla.

„K čemu? Kdybych to byla věděla, byla bych ti tu knihu dala nebo za ni vzala jakoukoli cenu, pokud bys to tak chtěl. Ale teď je mezi námi vražda, vražda, vražda a nelze se k ní otočit zády ani ji vyhnat z hlavy. A ty to víš stejně dobře jako já. Proč nemluvíme otevřeně? Nemůžeme tu zůstat věčně, neschopni udělat krok kupředu ani zpět. Pověz mi, co teď budeme dělat?“

Na to však neměl odpověď on ani ona. Měla ruce stejně svázané jako on, společně viseli v předpeklí a jeden ani druhý nemohli přetnout šňůru, která je poutala. Dříve, než budou jeden nebo druhý opět svobodní, on bude muset zabít, ona bude muset udat, a jeden ani druhý to nemohli udělat, a jeden ani druhý se tomu nakonec nebudou moci vyhnout. Nebylo řešení. Zhluboka vdechl a vydal ze sebe cosi jako sten.

„Tos myslela vážně? Ty bys mi dokázala odpustit, že jsem tě oloupil?“

„Bez váhání! Bez toho, cos mi vzal, se obejdu. Ale to, co jsi vzal Aldwinovi, se nahradit nedá a nikdo než Aldwin to nemůže odpustit.“

„Jak víš,“ zeptal se s náhlou bojovností, „že jsem Aldwinovi vůbec ublížil?“

„Protože kdybys to neudělal, byl bys to hned a na místě popřel bez ohledu na to, co si snad myslím nebo vím. Ach, proč, proč? Kdyby toho nebylo, mohla jsem mlčet. Kvůli tobě bych mlčela! Ale co jen udělal Aldwin, že ho potkala taková smrt?“

„Otevřel skřínku,“ odpověděl prostě Jevan, „a podíval se do ní. Nikdo jiný nic nevěděl. Až by byla před námi všemi otevřena, byl by to vyklopil. Tak, teď to máš! Zvědavý hlupák, který mi vkročil do cesty a mohl mě zradit, a já bych o to přišel… navždycky… Ta skřínka, ta skřínka mi nešla z hlavy. A on mě předešel a uviděl, co jsem pak viděl já… a po čem jsem zatoužil!“

Tlumený, zuřivý proud jeho řeči přerývaly dlouhé, tíživé odmlky, jako by na celé minuty zapomínal, kde je a jaké obecenstvo oslovuje. Venku se lehce smrákalo. Uvnitř klesal plamínek lampičky. Fortunatě se zdálo, že jsou spolu velice dlouho.

„Měl jsem čas jen do té doby, než Girard přijde domů. Vzal jsem ji hned tu noc a na její místo jsem dal to, co jsem měl. Nechtěl jsem tě ošidit o všechno, zaplatil jsem, kolik jsem měl… Ale byl tu Aldwin. A kdy si on dokázal nechat pro sebe něco, co věděl? A bratr byl na cestě domů…“

Další strašidelné ticho, během něhož se pohnul ode dveří a neklidně přecházel po délce místnosti, kolem místa, kde seděla téměř zapomenutá, němá a nehybná.

„Když se ten den rozběhl zpátky za Elavem, byl jsem skoro smířený. Mé slovo proti jeho! Riziko… ale téměř jsem se s ním vyrovnal. I teď ? uvědomuješ si to? ? je tohle všechno jen mé slovo proti tvému, jestli se tak rozhodneš!“ Prohodil to bez důrazu, takřka lhostejně. Ale zase si ji tím připomněl: nebezpečí jako to předešlé. Neklidné přecházení ho zavedlo zpátky ke stolu. Rukou, jež nesvírala klíč, přejel nepřítomně po poličce s noži, jako by chtěl polaskat povolání, jež míval rád a v němž vynikal.

„Nakonec to byla čirá náhoda. Věříš tomu? Náhoda, že jsem měl ten nůž… Nelhal jsem, šel jsem to odpoledne pracovat sem. Používal jsem nůž ? tento nůž…“

Čas a ticho se nadlouho zastavily, zatímco jej vzal z poličky, pomalu vytáhl z kožené pochvy a dlouhými prsty přejel po tenké, ostré čepeli.

„Měl jsem pochvu připnutou k opasku, když jsem zamkl a vydal se domů. Napadlo mě, že projdu městem a půjdu na nešpory ke Svatému Kříži, když byl den přenesení ostatků svaté Winifred…“

Otočil se a temně, pozorně na ni pohlédl, jak tam seděla štíhlá a nepohnutá na truhle vedle lampy, vážné oči bez zakolísání upřené na něho. Jen jednou jí pohled sklouzl k noži, který držel v ruce, a on to postřehl. Zamyšleně otáčel čepelí, aby odrazila světlo. Nyní by s ní mohl snadno skoncovat, vzít poklad, pro který vraždil, a vydat se na západ, jako to udělalo již mnoho a mnoho zdejších psanců před ním. Wales nebyl daleko a uprchlíci v nouzi přecházeli hranici oběma směry. Je však třeba něčeho více než příležitosti. Čas uplýval a zdálo se, že tato bezvýchodná situace bude trvat navždy, jako jakýsi vlastními silami stvořený očistec.

„…přišel jsem pozdě, už byli všichni vevnitř, slyšel jsem zpěv. A tu vyšel on z dvířek, jež vedly do komůrky kněze! Kdyby byl nevyšel, pokračoval bych v cestě do kostela a nikdo by byl nezemřel. Věříš tomu?“

Znovu si ji připamatoval plně jako neteř, kterou měl lidsky rád. Tentokrát prahl po odpovědi, v každém záchvěvu jeho hlasu byl ten hlad.

„Ano,“ odpověděla, „věřím tomu.“

„Ale on přišel. A když jsem viděl, že zamířil k městu a k domovu, rozmyslel jsem se. Stane se to v mžiku, v jediném nadechnutí, a všechno bude jinak. Přidal jsem se k němu a šel s ním. Nikdo nás neviděl, všichni byli v kostele. A vzpomněl jsem si na nůž ? tento nůž! Bylo to úplně jednoduché… ne ošklivé… Byl čerstvě vyzpovídaný a rozhřešený, nejspokojenější, jak jsem ho kdy zažil. Tam, kde sbíhá pěšina k řece, jsem ho do něj vrazil a na rukou jsem ho snesl křovím dolů až k loďce pod mostem. Bylo ještě úplně světlo, schoval jsem ho tam, dokud se nesetmí. Tak nezůstal nikdo, kdo by mě prozradil.“

„Kromě tebe a teď mě.“

„A ty mě neprozradíš. Nemůžeš… jako tě já nemohu zabít…“

Tentokrát bylo ticho delší a ještě napjatější a nevětraný, dusný vzduch v místnosti otupoval Fortunatiny smysly. Bylo to, jako by se navždy uzamkli do uzavřeného světa, kam nemůže vstoupit nikdo jiný, aby zrušil napětí mezi nimi a vrátil jim svobodu pohnout se, jednat, jít kupředu nebo zpět. Jevan začal opět přecházet po podlaze sem a tam, co pár kroků se otáčel a kroutil se, jako by ho svíraly pronikavé bolestné křeče. Dlouho tak chodil, až se náhle zarazil, s dlouhým vzdechem spustil ruce, jež stále svíraly klíč a nůž, a pokračoval, jako by od jeho posledních slov uplynula jen vteřina:

„…přesto nakonec jeden z nás bude muset podlehnout. Nikdo jiný nás nevysvobodí.“

Sotva dořekl, na dveře rázně zabušila pěst a hlas Hugha Beringara hlučně a vesele zvolal: „Jste tam vevnitř, mistře Jevane? Viděl jsem přes okenice světlo. Před nějakou chvílí jsem vašim příbuzným přinesl dobrou zprávu, ale vy jste tam nebyl, abyste ji slyšel. Otevřte dveře a poslechněte si ji teď!“

Jevan, na okamžik otřesený, ztuhl na místě. Cítila, jak ledovatí, ale jeho strnulost netrvala déle než mžiknutí oka. Vytrhl se z ní s úporným úsilím, jako když zvedá celou tíhu světa, a odkudsi vydoloval naprosto věcný hlas, jímž zavolal v odpověď.

„Hned to bude! Právě tu končím.“

Vzápětí byl u dveří a otáčel klíčem tiše a lehce jako kočka. Vstala, ale nepohnula se z místa, v nejistotě, co hodlá strýc udělat, ale s jakýmsi trpným údivem, který jí bránil, aby jednala sama za sebe. Sevřel jí paži levou rukou, zavěsil se do ní a pevně a láskyplně ji uchopil za zápěstí, těsně jako milenec nebo milující otec. Nepadlo ani slovo výhrůžky či přemlouvání, žádná prosba o mlčení a poddanost. Třeba si jí byl jist, přestože ona ještě ne. Dívala se však, jak otáčí vytasený nůž, který držel v pravé ruce, klade si čepel podél předloktí a zakrývá ji rukávem. Dlouhé prsty zručně a jistě držely tvarovanou rukojeť. Táhl ji s sebou ke dveřím a ona se nebránila. Rukou s nožem ukrytým v rukávu otevřel dveře dokořán a vyvedl ji s sebou na zelenou louku, do mírného, bezmračného večerního světla, jež se zevnitř zdálo naprostou tmou.

„Dobrá zpráva je vždycky vítaná,“ pravil a nastavil Hughovi ze vzdálenosti několika kroků otevřenou a nezneklidněnou tvář, z níž silou vůle zapudil přechodnou ledovou bledost. „Byl bych ji uslyšel za chvilku ? máme právě namířeno domů. Neteř mi uklízela a zametala dílnu. Nemusel jste si kvůli mně zacházet, pane, ale je to od vás laskavé.“

„Nezacházím si,“ prohodil Hugh. „Byli jsme nedaleko a váš bratr říkal, že tu budete. Jde o to, že jsem propustil na svobodu vašeho ovčáka. Conan je sice lhář, ale vrah není. Konečně máme doloženo, co celý den dělal, a tak je zpátky doma a zproštěn viny. Proč byste si to neposlechl ode mne, jste přece po všem tom jeho lhaní zvědavý, jak hluboko je v té věci namočený?“

„Znamená to tedy,“ klidně se zeptal Jevan, „že jste našel skutečného vraha?“

„Ještě ne,“ opáčil Hugh se stejně sebejistou a klamavou tváří, „přestože se tím pole zužuje. Jistě jste rád, že se vám vrátil. A on je strašně rád, že je zpátky, to vám povím. Tuším, že se to dotkne spíš obchodu vašeho bratra než vašeho, ale Conan tvrdí, že vám někdy pomáhal s kůžemi.“ Postoupil ke dveřím dílny a zvědavě nahlížel dovnitř, tlumeně osvětlená lampou jako světluškou, jež dosud hořela na víku truhly, vypadala místnost spíš jako jeskyně. Ale žlutý ohníček bledl ve světle proudícím dovnitř rozevřenými dveřmi. Hughovy oči se toulaly se zvídavým zaujetím laika po velkém stole pod zabedněnými okny, truhlách a nádržích s vápnem a dopadly na dlouhou polici na stěně se sadou nožů, nožů k vydělávání, ořezávání masa, oškrabování a krájení.

A jedna pochva byla prázdná.

Cadfael stál opodál s koňmi mezi pásem stromů, který se mu po levici stáčel k řece, a otevřenou, svažující se loukou napravo a viděl jasně zvenčí ozářenou dílnu, travnatý svah a tři postavy shluklé před otevřenými dveřmi. Slunce bylo nízko, ale ještě nezapadlo za křovinatý hřeben a šikmé západní světlo ozařovalo každou podrobnost se zlatou, třpytivou jasností a nevynechalo žádný bod, od něhož se mohlo odrazit. Cadfael hleděl bedlivě, jelikož ze své vzdálenosti mohl vidět to, co bylo skryto Hughovi, který stál blízko. Nelíbilo se mu, jak Jevan svírá Fortunatinu paži a pevně si ji tiskne k boku. To objetí, netypické pro osobu tak chladnou a soběstačnou jako Jevan z Lythwoodu, jistě Hughovi neušlo. Spatřil však také jako Cadfael v jediném rubínovém paprsku zapadajícího slunce a jen na okamžik ocel nože, která se zableskla pod manžetou Jevanova pravého rukávu?

Na dívce se nezdálo být nic zvláštního, snad jen neobvyklá nehybnost tváře. Neměla co říci, neučinila žádný pohyb vyjadřující strach nebo nedůvěru, nebyla nesvá, že je takto držena, nebo se to na jejím chování nepoznalo. Zcela jistě však věděla, co má Jevan v druhé ruce.

„Tak tady provádíte své tajnosti,“ usmíval se Hugh, když zvědavě pokročil do dílny. „Často jsem uvažoval o vašem řemesle. Znám kvalitu vašich výrobků, viděl jsem je používat, ale jak listy získají takovou bělost, když uvážím, jak vypadají surové kůže, to jsem nikdy nepochopil.“

Potuloval se po místnosti jako každý jiný zvídavý cizinec, nahlížel do koutů, ale vyhýbal se poličce s noži, protože mezera byla příliš nápadná, aby si jí mohl nevšimnout, kdyby se k ní přiblížil a nezmínil se o tom. Chtěl Jevana nalákat, aby dívku pustil a šel za ním, pokud cítí nějakou úzkost nebo má uvnitř něco, co chce utajit, ale Jevan stisk rozhodně neuvolnil, jen s sebou Fortunatu vtáhl do dveří a dál nešel. Nyní už ten napjatý a svázaný pohyb opravdu začínal být zlověstný a nutnost přerušit to spojení se jevila jako otázka života a smrti. Cadfael postoupil i s koňmi trochu blíž.

Hugh se vynořil z chatrče stále se rozhlížeje, stále zvědavý. Prošel kolem těsně spojeného páru a seběhl dolů na okraj řeky, kde byly zakotveny sítěné klece. Jevan ho následoval, ale dívčinu paži si stále křečovitě tiskl k boku. Žena kráčí po levici, aby měl její muž pravou ruku volnou a mohl ji bránit buď pěstí, nebo mečem. Jevan držel Fortunatu tak těsně po své levici, aby ji měl okamžitě na dosah nože, kdyby nastala beznadějná situace. Nebo měl ten nůž pro sebe?

Elave se stejně jako jezdci pustil přes město, po jednom mostě dovnitř, po druhém ven. Po prvním záchvatu zběsilosti již neběžel jako šílený, ale vytrvale, v tempu a rytmu, o nichž věděl, že je dokáže udržet. Z dřívějších let znal nejkratší cestu přes předměstí proti proudu řeky, tam, kde si proud vymlel hluboké koryto s rychlou vodou. Když přeběhl hřeben a mohl se zastavit a podívat se dolů na osamělou dílnu na louce, stojící dostatečně vysoko ve svahu, aby ušla i přívalu vody z tajících ledů (snad kromě velmi zlého roku), zůstal stát, schovaný mezi stromy, aby si prohlédl a posoudil výjev pod sebou a při tom popadl dech.

Viděl je stát těsně přede dveřmi dílny, jež byly ve stěně obrácené proti proudu, aby jimi navečer co nejdéle svítilo světlo ze západu. Většinu dne totiž přicházelo širokým oknem v jižní stěně, odvrácené od řeky. Viděl, že ve vodě jsou dva rámy se sítěmi, podle toho, jak se tam točily víry; ležely kousek po proudu, kde se daly dobře ukotvit u vyššího břehu. Za spojenými postavami Jevana a Fortunaty byly dveře chatrče otevřené dokořán a předstíraly počestnost, stejně jako spojené paže strýce a neteře představovaly parodii na náklonnost. Za celé roky dětství se Jevan s děvčátkem nepomazlil, což pro Girarda bylo naprosto přirozené. Toto byl jiný druh člověka, uzavřený, soběstačný, nepotrpěl si na to, aby se ho někdo dotýkal nebo se někoho dotýkal sám, nikdy nedával bouřlivě najevo své sympatie. Býval k ní laskavý svým nevzrušeným, škádlivým způsobem, jistě ji měl rád, ale nikdy takhle. T
o, co je nyní spojilo, nebyla láska. Čím se stala? Jeho rukojmím? Jeho ochranou, aspoň na chvilku, když ne nadlouho? Ne, kdyby na něho nemohla nic prozradit a on si jí byl jistý, proč by ji držel tak těsně? Mohla přece stát volná vedle něho a budit tak daleko lépe zdání normálnosti, odrážet šerifovy otázky alespoň pro tento den. Musel ji držet pevně, protože si jí jistý nebyl, a stiskem jí připomínal, že by se mohl pomstít, kdyby vyřkla křivé slovo.

Elave se plížil za stromy, které dlouhou, řídnoucí křivkou sbíhaly k Severnu kousek výš proti proudu od dílny a asi padesát kroků od břehu se měnily v křoví. Už byl blíž, slyšel zvuk hlasů, ale nerozuměl. Mezi ním a skupinou u dveří stál bratr Cadfael s koňmi a prozatím se držel stranou. A všechno to byla hra, to již Elave viděl, aby se mezi těmi lidmi všechno na pohled jevilo jako normální. Nic nesmí to zdání narušit; příliš otevřené slovo či hrozivý pohyb by mohly přivodit pohromu. I hlasy zněly nevzrušeně, lehce a samozřejmě, jako když si známí na ulici povídají o všednodenních záležitostech..

Viděl, jak Hugh zašel do dílny a jak Jevan nepouští Fortunatu a nenásleduje ho, ale bez hnutí stojí venku ve dveřích. Viděl, jak se šerif opět vynořil ven, živě a s úsměvem prochází těsně kolem dvojice a mává na Jevana, aby s ním šel k řece, ale když se za ním vydali, pohybovali se jako jeden. Pak se náhle Cadfael pohnul a vedl koně ze svahu za nimi, Jevanovi takřka v patách, ale ten se ani neotočil a neuvolnil stisk. A Fortunata celou tu dobu mlčky chodila tam, kam ji vedl, s nehybnou, ale ostražitou tváří.

To, co potřebovali, čeho se pokoušeli dosáhnout, bylo odpoutání pozornosti, cokoli, co by od sebe roztrhlo ten nerozlučný pár, co by Hughovi umožnilo odloučit dívku od muže bez úhony. Jakmile by ji Jevan neměl, zvládli by ho. Byli však jen dva a on o obou dobře věděl a dokázal si od nich udržovat odstup. Dokud držel Fortunatu za paži, byl v bezpečí a ona v nebezpečí a nikdo si nemohl dovolit přestat předstírat, že je všechno tak, jak bývalo odjakživa.

Ale Elave jednat mohl! O něm Jevan nevěděl a proti němu se chránit nemohl. Musí přece být něco, co rozboří jeho předstíraný klid a vyruší ho, takže pustí svůj štít a zůstane bezbranný. Bude ovšem jen jediná příležitost.

Poslední, dlouhý rudý paprsek zapadajícího slunce prorazil závojem křovin a okamžitě odbarvil žlutou jiskřičku v nitru chatrče, kterou Elave celý čas viděl, ale nevnímal, a na okamžik se zatřpytil na zápěstí Jevanovy pravé ruky. Elave teď rozpoznal oheň a ocel a rázem věděl, proč se Hugh tak trpělivě drží zpátky. A věděl také, co udělá sám. Celá skupina s koňmi na oprati totiž popošla po proudu ke klecím se sítěmi, kde se ve vodě houpaly a kroutily kůže. Ještě pár kroků, a postaví mezi ně a sebe celou hmotu chatrče, až poběží přes louku k otevřeným dveřím.

Hugh Beringar neustále mluvil, předstíral zájem o postup výroby pergamenu, snažil se upoutat Jevanovu pozornost natolik, aby polevil v bdělosti. Cadfael kráčel s koňmi znepokojivě blízko, ale Jevan se ani neohlédl. Jistě nechal dveře dokořán a lampu hořící, aby nakonec šerifa donutil ustoupit, nasednout na koně, odjet a nechat „shovívavého“ řemeslníka, aby pro ten den uzavřel své záležitosti. Hugh byl však stejně odhodlán vyčerpat i tuto neoblomnou trpělivost. A zatímco tam stáli na břehu Severnu na mrtvém bodě, tady byl jeden jediný svobodný činitel, který mohl jednat.

Elave vyrazil z úkrytu a střemhlav se rozběhl, stíněn chatrčí, k otevřeným dveřím a do šera uvnitř a uchopil lampu. Došky na střeše byly staré, v pěkném létě vyschlé a volně se pronášely mezi střešními trámy. Na dvou místech k nim přiložil plamínek lampy: nad dlouhým stolem, kde jej rozdmýchá průvan od okenic, a pak blízko venkovních dveří. Venku vyškubl hořící knot, hodil jej nahoru na střechu a chrstl za ním zbylý olej. Větřík, který se často zvedá při západu slunce po bezvětrném dni, se právě probouzel, vál ze západu, chytil se drobného šlehajícího plamínku a poslal tenkého točitého hádka ohně po střeše vzhůru. Z vnitřku chatrče zaslechl Elave jakoby obří, hluboký vzdech, plameny vyrazily a začaly olizovat jeden svazek došků mezi trámy po druhém. Elave se rozběhl, ne zpátky do úkrytu v křoví, ale k okenicím na stěně odvrácené od řeky a cloumal jimi tak silně, jak mohl, až jedna povoli
la, rozlétla se a vyvalily se nejprve kotouče kouře a po něm vysoké jazyky plamenů, jak vzduch rozdmýchával oheň uvnitř. Odskočil a zpovzdáli sledoval strašnou věc, kterou provedl, zatímco kouř se valil v oblacích a plamen stoupal nad střechu.

Cadfael to zpozoroval první a vykřikl na poplach: „Hoří! Podívejte, vaše dílna hoří!“

Jevan otočil hlavu, snad spíše s nevírou, a spatřil to, co Cadfael. Vyrazil jeden strašný výkřik zoufalství, odstrčil od sebe Fortunatu tak prudce a drsně, že málem upadla, odhodil nůž, až se zabodl do drnu, a jako šílený se rozběhl přímo k chatrči. Hugh za ním vykřikl: „Stůjte! Tam nemůžete nic dělat!“ a rozběhl se také, ale Jevan nedbal na nic než na věž ohně a kouře, jež zatmívala západ slunce, na jehož pozadí ji viděl, a do černá barvila růžové a bledězlaté nebe. Střemhlav pádil k nejvzdálenější stěně dílny a vřítil se do kouře, který plnil otvor dveří.

Elave oběhl nároží chatrče právě včas, aby se s ním setkal tváří v tvář, a na okamžik spatřil zděšenou masku s otevřenými, křičícími ústy a šílenýma očima, než se Jevan bez zaváhání vrhl do dusivé tmy uvnitř. Elave ho dokonce chytil za rukáv, aby ho zadržel před takovým šílenstvím, ale Jevan se k němu otočil a odmrštil ho ranou do obličeje, až se odpotácel. Pak mezi nimi vyskočil plamen a rozdělil je. Když Elave klopýtal nazpátek a padal do trsnaté trávy, spatřil, jak se prýštící kouř na chviličku větrným vírem odvalil stranou. Zíral přímo do otevřeného vchodu a nemohl nevidět, co se dělo uvnitř.

Jevan nevšímavě klopýtal kouřem, vydrápal se na pracovní stůl, natáhl se, obě paže až po loket ponořil do hořících došků, jež se mu ve svazcích houpaly nad hlavou, a sahal po něčem, co tam bylo ukryto. Měl to, divoce tahal, aby si to strhl do náruče, a při tom sténal a kroutil se bolestí popálených rukou. Pak se zřejmě polovina narušených došků s velikým výbuchem plamenů zhroutila na něho, takže s táhlým zavytím bolesti a vzteku zmizel v oslnivé červeni ohně.

Elave se pracně sebral ze země a vrhl se vpřed, chráně si tvář pažemi. Bez dechu se přihnal i Hugh a ve dveřích couvl, jak je žár oba zahnal zpět kašlající a lapající po čistém vzduchu. Náhle se mezi ně vřítila zčernalá postava jako kometa s ohonem kouře a jisker, oděv i vlasy v plamenech, a vášnivě svírala a chránila v náruči cosi zachumlaného a beztvarého. Tenoučce kvílela jako meluzína v komíně. Skočili za ním, aby ho zadrželi a udusili plameny, ale byl příliš nepředvídatelný a rychlý. Řítil se po travnatém svahu jako živá pochodeň a vrhl se daleko do proudu. Severn zasyčel, zaprskal a Jevan byl pryč, unášen proudem kolem svých sítí a kůží, kolem Fortunaty, ztuhlé a oněmělé ohromením v Cadfaelově náruči, dolů tímto volně proudícím úsekem řeky, aby byl vynesen na břeh někde v místech pomalejšího toku s nižším stavem vody, kde Severn obtéká město.

Fortunata ho viděla plout kolem a otáčet se s proudem. Zakratičko zmizel z dohledu. Neplaval. Obě paže zběsile svíraly zabalené břímě, pro které zabil a nyní umíral.

Bylo po všem. Pro Jevana z Lythwoodu se již nedalo nic udělat a pro jeho zčernalý a plápolající majetek také ne, jen jej nechat dohořet. V okolí nebylo nic, co by od něj mohlo chytit, jen volné pole. Jediné, na čem teď Hughovi a Cadfaelovi záleželo, bylo dostat ty dvě otřesené a oněmělé duše bezpečně zpátky do skutečného světa mezi známé věci, přestože pro jednu z nich to bude návrat do domácnosti zděšené a osiřelé a pro druhého do kamenné cely a k hrozícímu odsouzení. Tady na místě dokázala Fortunata jedině stále dokolečka opakovat: „On by mi neublížil, určitě ne!“ a nakonec po mnoha opakováních skoro neslyšně zašeptala: „Nebo ano?“ A z Elava zatím nedostali nic než zděšenou sebeobranu: „Tohle jsem vůbec nechtěl! Jak jsem to mohl vědět? Jak jsem to mohl vědět? To jsem mu přece nepřál!“ A nakonec ve výbuchu zlosti na sebe sama: „A přitom ani nevíme, jestli byl něčím vinen, ani teď to nevme!“

„Ale ano!“ procitla Fortunata ze svého zledovělého ochrnutí. „Já to vím. Pověděl mi to.“

Byl to však příběh, který zatím nedokázala souvisle vypovědět, a Hugh by jí ani nedovolil, aby tím nyní ztrácela čas, protože byla prostydlá nepřirozeným vnitřním chladem a chtěl ji co nejdřív dostat domů.

„Postarejte se o mládence, Cadfaele, a dopravte ho zpátky tam, kde ho chce mít biskup, než k obžalobám proti němu přidají i útěk. Já dopravím slečnu k její matce.“

„Biskup ví, že jsem pryč,“ probral se Elave s mohutným trhnutím ramen, jež stále nemohla setřást ochromující tíhu, kterou nesla. „Prosil jsem ho a on mě pustil.“

„Ano?“ užasl Hugh. „Tím větší úctu si zaslouží on i vy. Takový biskup mi vnuká naději.“ Svižně vyskočil do sedla a natáhl se dolů pro Fortunatu. Jeho oblíbený kostnatý sedák tu nepatrnou váhu navíc ani neučiti. „Podejte mi ji nahoru, chlapče… tak, stoupněte si mi na nohu. A teď buďte rozumná a nechte všechno na zítřek. Co je ještě třeba udělat, udělám sám.“ Shodil kabátec, zabalil do něj dívčina ramena a bezpečně si ji usadil v náruči. „Zítra brzy ráno přijdu za opatem, Cadfaele. Během dne se určitě všichni sejdeme.“

Rozjeli se klusem do svahu, otočili se zády k plameni, který již klesal a měnil se ve zčernalou, doutnající hromadu dřeva bez střechy, a k ovčím kůžím v sítích, které se pohupovaly a vzdouvaly v prudkém proudu, zatímco voda pod protějším břehem ležela klidně a téměř nehybně.

„A my se také dáme na cestu,“ uchopil Cadfael otěže poníka, „protože tady už nikdo nic dělat nemůže. Všechno se stalo, a mohlo se to stát mnohem hůř. Nasedněte a já půjdu vedle vás a klidně doputujeme domů.“

„Byl by jí ublížil?“ zeptal se Elave po dlouhém mlčení, když se proplétali po silnici mezi bohatými domy a obchody ve Frankwellu a blížili se k západnímu mostu.

„Jak to můžeme vědět, když si ani ona není jistá? Boží prozřetelnost rozhodla, aby to neudělal. To nám musí stačit. A vy jste byl jejím nástrojem.“

„Pro Girarda budu ten, kdo způsobil smrt jeho bratra,“ vzdychl Elave. „Jak by mi to mohl nevyčítat? Co lepšího teď od něho mohu čekat?“

„Bylo by pro Girarda lepší, kdyby se jeho bratr dožil oběšení? A jeho jméno bylo spojováno s takovým skandálem? Ne, ponechte Girarda Hughovi. Je to rozumný člověk, nebude vám to mít za zlé. Poslal jste mu zpátky dceru a on vám ji neodepře, až přijde čas.“

„Nikdy předtím jsem nezabil člověka,“ přemítal Elave unaveně. „Přes všechny ty dlouhé míle, které jsme putovali, a přes všechna nebezpečí a bitky, které jsme cestou zažili, jsem myslím nikdy neprolil krev.“

„Nezabil jste ho, nesmíte si dělat nárok na víc, než vám patří. Zabily ho jeho vlastní činy.“

„Myslíte, že se mohl někde dovléct na břeh? Živý? Mohl to přežít?“

„Všechno je možné,“ pokrčil Cadfael rameny. Vzpomněl si však na paže v doutnajících rukávech, pevně sevřené kolem věci, kterou Jevan vychvátil z ohně, na dlouhé tělo unášené pod vodou bez zápasu a beze zvuku a neměl velké pochybnosti o tom, co se příští den najde někde v okruhu města.

Poník poklidně kráčel přes most a ulicemi města, cestou dolů po Wyle nasál večerní vzduch a zrychlil krok. Ucítil stáj a pohodlí domova.

Když vstoupili na nádvoří, bratři se právě vraceli z večerní. Opat Radulfus se vynořil z ambitu, aby se se svými vznešenými hosty po obou bocích vydal přes dvůr ke svému bytu. Vyšli v pravý okamžik, aby spatřili domácího bratra, jak na jednom z poníků patřících klášteru přiváží vězně obžalovaného z kacířství a před několika hodinami propuštěného na čestné slovo. Jezdec byl ukoptěný a začerněný kouřem, ruce a vlasy na spáncích měl trochu ožehlé, čehož si do té doby ani nevšiml, ale čímž bylo to malé procesí v očích kanovníka Gerberta o to pohoršlivější. Klid, s nímž bratr Cadfael předváděl tu nevábnou podívanou, jeho pohoršení jen umocňoval. Mnich pomohl Elavovi sesednout, povzbudivě ho poplácal po zádech a odloudal se s poníkem ke stáji, kdežto vězně ponechal, aby se vrátil do své cely z vlastní vůle, a dokonce rád, jako by opravdu přicházel domů. Takhle se přece nehlídá obviněný
kacíř. Způsoby, jež vládly v opatství svatého Petra a Pavla, kanovníka Gerberta prostě popouzely.

„Vida, vida!“ pravil biskup uznale. „Ať je ten mladý muž jinak jakýkoli, rozhodně stojí za svým slovem.“

„Divím se,“ chladně pravil Gerbert, „že vaše lordstvo tak riskovalo. Kdyby se vám ztratil, byl by to vážný přestupek a velká újma pro církev.“

„Kdyby se mi ztratil,“ odpověděl nepohnutě biskup, „sám by byl ztratil víc. Ale vrátil se tak, jak odešel, nedotčený!“

[XV]

Bratr Cadfael požádal o slyšení u opata hned časně zrána, aby mu vypověděl vše, co se zběhlo, a byl rád, že potkal přicházejícího Hugha, právě když odcházel. Hughovo sezení s opatem Radulfem trvalo déle. Bylo třeba mnoho vypovědět a ještě více udělat, protože nikdo zatím nespatřil Jevana z Lythwoodu, mrtvého ani živého, od chvíle, kdy skočil do Severnu jako hořící pochodeň s vlajícími a plápolajícími vlasy. I Radulfa čekala tento den vážná práce. Roger de Clinton nesnášel plýtvání časem. Bylo ho zapotřebí v Coventry, hodlal tedy všechno skoncovat tak či onak během dopolední kapituly a vyrazit zpět do svého neklidného a zranitelného města.

„Abych nezapomněl, přinesl jsem nejnovější zprávu z Owainovy hranice a předal jsem ji kanovníku Gerbertovi,“ pravil Hugh, když vstával k odchodu. „Hrabě Ranulf se s ním prozatím dohodl a Owainovi vyhovuje zachovat s ním na nějakou dobu mír. Hrabě se do večera vrátí do Chesteru. Kanovníkovi se bezpochyby uleví, že bude moci pokračovat v cestě.“

„Bezpochyby,“ přitakal opat. Neusmál se, ale i v těch čtyřech slabikách zaznělo uspokojení.

Elave přišel na své přelíčení oholený, umytý od kouře a z laskavosti bratra Denise opatřený čistou košilí a slušným kabátem místo svého ošklivě připáleného. Celé společenství kláštera jako by si na něho po několikadenním pobytu zvyklo a přestávalo v něm vidět nebezpečného a odsouzeníhodného kacíře a skoro všichni mu v blahovolném spiknutí, jež vzniklo samo od sebe, přáli, aby se u soudu představil v co nejpřijatelnějším světle a udělal co nejpříznivější dojem.

„Vyptával jsem se,“ zahájil biskup svižně zasedání, „některých lidí, kteří ho dobře znají a měli s ním co do činění, jak se tento mladý muž chová v běžném lidském životě, a také jsem stačil za tuto krátkou dobu vypozorovat něco sám. A ať se nikdo z přítomných nedomnívá, že ryzost běžného chování nebo její opak nemá nic společného s takovou obžalobou, jako je kacířství. Autoritou je pro nás slovo Písma: Poznáte je podle jejich ovoce. Dobrý strom nemůže nést špatné ovoce ani špatný strom dobré ovoce. Nakolik mě byl kdo schopen informovat, ovoce tohoto muže se dá zřejmě srovnat s tím, jakým se může prokázat většina z nás. Neslyšel jsem o žádném, které by se dalo nazvat zkaženým. Mějte to na paměti. Je to důležité. Pokud jde o výslovná obvinění, jež proti němu byla vznesena, že vyjádřil jisté názory, které jsou v přímém rozporu s naukami církve… Ať mi je nyní někdo zopakuje .“

Převor Robert je měl zapsaná a přednesl je neutrálním hlasem a s nestranným výrazem, jako by i on cítil, jak velice se změnila nálada v klášteře vůči obžalovanému.

„Pane biskupe, jsou celkem čtyři: Za prvé nevěří, že děti, které zemřou nepokřtěny, jsou odsouzeny k zatracení. Za druhé, odůvodňuje to tím, že nevěří v dědičný hřích, ale tvrdí, že stav novorozeňat je stavem Adama před pádem, stavem nevinnosti. Za třetí tvrdí, že se člověk může vlastními skutky dopracovat ke spáse, což církev považuje za popírání božské milosti. Za čtvrté odmítá, co svatý Augustin napsal o předurčení, že počet vyvolených je již stanoven a nemůže být změněn a všichni ostatní jsou odsouzeni k zatracení. Prohlásil totiž, že spíše věří s Origenem, že nakonec budou všichni lidé spaseni, neboť všechny věci vycházejí z Boha a k Bohu se musejí vrátit.“

„A tyto čtyři články jsou všechno?“ zamyšleně se otázal biskup.

„Ano, pane.“

„A co říkáte vy, Elave? Podali o vás v něčem mylnou zprávu?“

„Ne, pane,“ pevně odvětil Elave. „Držím se toho všeho. Přestože jsem Origena neuvedl jménem, jelikož jsem tehdy neznal jméno dávného muže, který napsal to, co jsem přijal a čemu stále věřím.“

„Výborně! Uvažujme tedy o prvním článku, o vaší obhajobě nemluvňat, která zemřou nepokřtěná. Nejste sám, komu se těžko přijímá jejich zatracení. V pochybnosti jdi zpátky k Písmu svatému. To se nemůže mýlit. Náš Pán,“ pokračoval biskup, „nařídil, že k němu děti mají svobodně přicházet, protože takových je, pravil, nebeské království. V Písmu jsem se nedočetl, že by se ptal, zda jsou pokřtěny, nebo ne, než je vzal do náruče, a nebe jim zajisté také přislíbil. Povězte mi ale, Elave, jakou hodnotu tedy vidíte ve křtu nemluvňat, jestliže nemá být jedinou cestou ke spáse?“

„Je to zajisté uvítání do církve a do života,“ odpověděl Elave. Zatím si nebyl jist půdou, na které stojí, ani svým soudcem, ale cítil naději. „Přicházíme nevinní, ale takové společenství a takové požehnání nám má pomoci si nevinnost zachovat.“

„Řeč o nevinnosti při narození nás přivádí k druhému bodu. Je to součást téhož uvažování. Vy nevěříte, že již přicházíme na svět zkaženi Adamovým hříchem?“

Bledý, tvrdohlavý a neústupný Elave odpověděl: „Ne, nevěřím tomu. Bylo by to nespravedlivé. A jak by Bůh mohl být nespravedlivý? Než dospějeme, máme dost co dělat s našimi vlastními hříchy.“

„To je zajisté pravda o všech lidech,“ lítostivě se pousmál biskup. „Svatý Augustin, který tu byl zmíněn, soudil, že se Adamův hřích opakuje ve všech jeho dědicích. Snad by bylo dobré zamyslet se nad tím, co bylo doopravdy Adamovým hříchem. Augustin se domníval, že to byl tělesný akt mezi mužem a ženou, a považoval jej za kořen a původ veškerého hříchu. To je další sporný bod. Jestliže je to v každém případě hříchem, jak to, že Bůh první bytosti, které stvořil, pověřil, aby byly plodné a zalidnily zemi?“

„Nicméně je požehnanější se toho zdržet,“ pravil kanovník Gerbert chladně, ale opatrně, protože Roger de Clinton byl urozený, velmi vážený a k tomu na vlastní půdě.

„Ani akt, ani zdržení se toho aktu nejsou samy o sobě dobré či špatné,“ vlídně pokračoval biskup, „ale pouze s ohledem na svůj účel a ducha, v němž jsou konány. Jaký byl váš třetí článek, otče převore?“

„Otázka svobodné vůle a božské milosti,“ připomněl Robert. „Jmenovitě, zda si člověk může ze svobodné vůle zvolit dobro místo zla a zda tím může postoupit o krok k vlastní spáse. Nebo zda ničím z toho, co činí, k ní nemůže nijak přispět, ať je sebectnostnější, a vše závisí jedině na božské milosti.“

„Pokud jde o tohle, Elave,“ pohlédl biskup do odhodlané tváře před sebou, jež hleděla stále tak upřeně a zasmušile, „můžete se vyslovit sám. Nepokouším se vás chytit do léčky, přeji si vědět.“

„Můj pane,“ uvážlivě hledal Elave slova, „opravdu věřím, že nám byla dána svobodná vůle a že ji můžeme a musíme používat k volbě mezi dobrem a zlem, jestliže jsme lidé a ne zvířata. To je přece to nejmenší, co jsme dlužni, snažit se sami směřovat ke spáse správným jednáním. Nikdy jsem nepopíral božskou milost. Jistě je největší milostí to, že jsme dostali tuto moc volit a sílu správně ji používat. Jestliže existuje poslední soud, ten nebude a nemůže být soudem nad boží milostí, ale nad tím, co s ní každý udělal, zda zakopal svou hřivnu, nebo ji proměnil. Až ten den přijde, budeme se zodpovídat ze svých vlastních činů.“

„Když uvažujete takto,“ navázal biskup, „chápu, že těžko můžete přijmout, že seznam vyvolených je již ukončen a ostatní z nás jsou věčně zatraceni Kdyby to byla pravda, proč se snažit? A my se snažíme. Člověku je vrozeno mít nějaký cíl a usilovat o něj. A Bůh, ten ví lépe než kdo jiný, že milost a pravda a spravedlivost jsou dobré cíle. Co jiného je spása? Není špatné cítit se povinen zasloužit si ji a nečekat, že nám bude dána jako almužna žebrákovi, bezpracně.“

„To jsou tajemství, nad nimiž nechť hloubají moudří, odváží-li se,“ ozval se Gerbert s chladným nesouhlasem, ale poněkud nepřítomně, protože částí své mysli byl již na cestě do Chesteru a promýšlel chytrou diplomacii, kterou musí mít po ruce, až tam dorazí. „Od někoho, kdo je nevýznamný i mezi laiky, je to opovážlivé.“

„Od našeho Pána bylo opovážlivé dohadovat se s učenci v chrámu,“ opáčil biskup, „když uvážíme, že byl lidský chlapec stejně jako Bůh a v obojím odpovídal příslušné přirozenosti. Ale dělal to. Je dobré, jestliže si my, dnešní učenci v chrámu, připomínáme, jak jsme křehcí.“ Opřel se v křesle dozadu a několik minut vážně pohlížel na Elava. „Můj synu,“ oslovil ho nakonec, „nevyčítám vám, že se odvažujete používat rozum, který, jak byste jistě řekl, je také darem božím a má být používán a ne bez užitku pohřben. Jen nezapomínejte, že i vy se můžete mýlit a jste po svém způsobu stejně křehký jako já po svém.“

„Můj pane,“ odpověděl Elave, „o tom jsem se poučil až příliš dobře.“

„Doufám, že ne tak dobře, abyste nyní svou hřivnu zakopal. Je lepší vymlít si řečiště třeba příliš hluboké než být stojatou vodou a hnít. Požaduji jen jednu zkoušku a to mi bude stačit. Jestliže v dobré víře plně přijímáte slova vyznání víry, předneste mi je nyní před zrakem tohoto shromáždění a Boha.“

Elave zazářil stejně jasně jako slunce dopadající šikmo na podlahu kapitulní síně. Bez další výzvy a bez přemýšlení spustil silným, jasným a radostným hlasem: „Věřím v jednoho Boha, Otce, panovníka všech lidí, tvůrce všech věcí viditelných i neviditelných…“

Neboť toto patřilo do nejhlubší vrstvy jeho mysli, od dětství nedotčené, naučil se to od prvního kněžského učitele, kterého miloval, který se v jeho očích nemohl dopustit ničeho špatného a s nímž to po léta pravidelně a blaženě odříkával, aniž kdy zkoumal, co to znamená, jen vyciťoval, co to znamená pro mírného učitele, kterého zbožňoval a napodoboval. Toto byla jeho víra, kterou si sám nepřitesal, ale přijal, spíš zaklínadlo než vyjádření názoru. Jeho osvobození po všech pochybnostech, zkoumáních a vzpourách zpečetila jeho nevinnost a pravověrnost.

Právě vítězoslavně končil věda, že je svobodný a ospravedlněný, když do kapituly tiše vstoupil Hugh Beringar s uzlíkem zabaleným v tlusté vrstvě voskovaného plátna pod paží.

„Našli jsme ho,“ vysvětlil Hugh, „uvázl pod mostem. Zachytil ho řetěz, na kterém býval před lety zakotven lodní mlýn. Odnesli jsme jeho tělo domů. Girard ví všechno, co jsme mu mohli sdělit. Jevanovou smrtí celá ta záležitost končí. Než zemřel, přiznal se k vraždě. Není třeba oznamovat světu, co by jeho příbuzným jen ublížilo a přidělalo jim trápení.“

„To není,“ souhlasil Radulfus. Bylo jich sedm shromážděných v Anselmově zákoutí severního křídla ambitu, ale kanovník Gerbert mezi nimi nebyl. Již setřásl ze svých škorní prach tohoto opatství, o jehož pravověrnosti se dalo pochybovat, nasedl na koně, který se již zcela zotavil a dychtil po pohybu, vydal se se svým osobním sluhou a podkoními k Chesteru a jistě si již v hlavě probíral, co hraběti Ranulfovi namluví a kolik se mu podaří od něho získat, aniž by mu slíbil něco hmatatelného oplátkou. Ale biskup, jakmile se doslechl, co Hugh nese a jakými zvláštními cestičkami se to ubíralo, projevil lidskou zvědavost a počkal si, aby sám viděl konec. Byli tu s ním Anselm, Cadfael, Hugh, opat Radulfus a Elave s Fortunatou, mlčky, ruku v ruce, přestože to v této vznešené společnosti zdrženlivě skrývali mezi svými těly. Byli ještě trochu omráčení nedávným, příliš náhlým a příliš drsným zážitkem a ještě si
ani plně neuvědomovali, že byli stejně naráz a překvapivě zproštěni úzkostného napětí.

Hugh podal zprávu několika slovy. Čím méně se nyní o té smrti řekne, tím lépe. Jevan z Lythwoodu byl pryč, vyloven ze Severnu právě pod tím mostním obloukem, kde do setmění sám tenkrát schoval svou oběť. Časem na něho bude Fortunata vzpomínat tak, jak ho znala odjakživa, jako na obyčejného strýčka, laskavého, třebaže neokázalého v citových projevech. Jednoho dne přestane záležet na tom, zda by ji byl opravdu zabil, jako zabil již jednoho svědka, než by se vzdal toho, čeho si nakonec cenil víc než života. Poslední ironií bylo, že Aldwin podle Conanova svědectví ani nezahlédl, co ve skřínce bylo. Jevan zabíjel zbytečně.

„A tohle měl pořád v náručí, pevně přiražené ke kamenné hrázi,“ dodal Hugh. Nyní to leželo na Anselmově stole a stále z toho kapalo, jak sundávali obaly. „Jak víte, pánové, patří to této dámě a ona mě požádala, abych to otevřel zde před vámi jako svědky, kteří rozumějí uměleckým dílům, jaké možná bude uvnitř.“

Během řeči odmotával jednu vrstvu po druhé. Ta nejhořejší, připálená a proděravělá, již byla odstraněna, ale Jevan poskytl svému pokladu všemožnou ochranu, a když byly poslední obaly svlečeny, skřínka před nimi ležela neposkvrněná, nedotčená ohněm ani vodou, zdobný klíček stále v zámku. Slonovinový kosočtverec k nim vzhlížel obrovskýma byzantskýma očima zpod velikého okrouhlého čela, jež mohlo být načrtnuto kružítkem, než byly vyryty husté vlasy, vousy a vrásky stáří a přemýšlení. Propletené úponky révy se blyštěly a z leštěných hran odrážely světlo. Nyní, na sám konec, všichni váhali otočit klíčkem a otevřít víko.

Nakonec se toho ujal Anselm a skřínku otevřel. Naklonili se z obou stran a nahlédli dovnitř. Fortunata a Elave přistoupili blíž a Cadfael jim uvolnil místo. Kdo by měl mít větší právo?

Víko se zvedlo a odhalilo vazbu z purpurově obarveného velínu, lemovanou hustou spletí listů, květů a úponků ve zlatě, jež měla uprostřed v jemném zlatém rámečku obdobu slonovinové rytiny na skřínce. Táž ctihodná tvář a majestátní čelo, tytéž upoutávající oči, hledící do věčnosti, ale vyřezaná v menší velikosti, a nebyla tam jen hlava, ale polopostava s harfičkou v ruce.

Anselm se zbožnou opatrností skřínku naklonil a podepřel knihu dlaní, když ji nechával sklouznout na stůl.

„To není světec,“ upozornil, „ačkoli ho často zobrazovali se svatozáří. To je král David a to, co tu máme, je jistě žaltář.“

Purpurový velín vazby byl natažen na tenkých dřevěných deskách a první a poslední arch knihy, když ji Anselm otevřel, byly rovněž zlaté na purpurovém podkladu. Ostatní listy byly z velmi jemného, hladkého pergamenu a téměř čistě bílé. Jako frontispis zde byl namalován žalmista, hrající a zpívající na trůnu jako císař, obklopený pozemskými i nebeskými hudebníky. Sršící barvy zvonivě vyšlehly ze stránky, skvostné jako zvuky, jež královský pěvec loudil ze svých strun. Nebylo to mohutné, jednolité byzantské vybarvení, klasické a monumentální, byly to plavné, křehké, půvabné tvary, ohebné a éterické jako révový vzor, který obraz obepínal. Vše se vlnilo a proplétalo a bylo elegantně protáhlé. Na protější straně, na kůži hladké jako hedvábí, byla napsána první strana zlatými unciálami. Ale na následujícím listu, který obsahoval dedikaci, se písmo změnilo v úhledný, plynulý a oblý rukopis.

„To není z Východu,“ poznamenal biskup a naklonil se blíž.

„Ne, to je irská minuskule, ostrovní písmo.“ Anselmův hlas byl prosycen ještě větší uctivostí, když téměř s bázní otáčel stránku po stránce až k slonovinové běli hlavní části knihy, kde písmo opustilo zlatou ve prospěch sytě modročerné a číslovky a iniciály rozkvétaly třpytivými barvami, opentleny a olemovány nejrůznějšími lučními květy, popínavými růžemi, zahrádkami o nic většími než nehet palce, kde ptáci zpívali ve větvích sotva silnějších než vlas a zpod rozkvetlých keřů vykukovala plachá zvířata. Droboučké dokonalé ženy seděly a četly na drnových lavičkách pod šípkovým loubím. Zlaté fontány tryskaly do slonovinových nádržek, labutě pluly na křišťálových řekách, maličké lodi se vydávaly na oceány zvíci slzy.

Na posledním archu knihy se listy vrátily ke královskému purpuru, závěrečné jásavé žalmy byly opět psány zlatem a žaltář končil malovanou stránkou, kde kůry vznášejících se andělů, ráj plný světců se svatozáří a proměněná země vykoupených duší, ti všichni společně poslouchali žalmistu a chválili mocného Boha na nebesích každým hudebním nástrojem, jaký člověk zná. Všechna třepotající se křídla, všechny svatozáře, trubky, psaltéria a harfy, strunné nástroje i varhany, bubny a hlasité činely byly z naleštěného zlata a obyvatelé nebe a ráje i země byli stejně ohební a éteričtí jako úponky růží, zimolezu a révy, jež se mezi nimi proplétaly, a obloha nad nimi byla stejně modrá jako kosatce a barvínky pod jejich nohama, až hroty andělských křídel splynuly v oslnivě zlatém zenitu, v němž tajemství všech tajemství mizelo z dohledu.

„To je úžasné!“ vydechl biskup. „Takovou práci jsem nikdy neviděl. To je k nezaplacení. Kde mohlo vzniknout něco takového? Kde existovalo umění, jež by se vyrovnalo tomuto?“

Anselm se vrátil k dedikační stránce a pomalu nahlas přečetl ze zlaté latiny:

Vyrobeno na přání Ottona, krále a císaře, k svatbě jeho milovaného syna Ottona, prince říše římské, s nejvznešenější a nejmilostivější Theofanu, byzantskou princeznou. Tato kniha je darem Jeho nejkřesťanštější Milosti princezně. Napsal a namaloval ji Diarmaid, mnich od Svatého Galia.

„Irské písmo a irské jméno,“ promluvil opat. „Gallus sám byl Ir a následovali ho tam mnozí z jeho národa.“

„Včetně toho, kdo stvořil tuto předrahocennou a podivuhodnou věc,“ dodal biskup. „Ale skřínka pro ni byla jistě vyrobena později, jiným irským umělcem. Snad táž ruka, která opracovala slonovinu na vazbě, vyrobila i druhou, na schránku. Třeba si takového umělce přivedla na západ ve svém průvodu ona. Je to skutečně sňatek dvou kultur, jako svatba, kterou to dílo oslavovalo.“

„Byli ve Svatém Galiu,“ pravil učenec a historik Anselm, pohlížeje na nejkrásnější a nejvzácnější knihu, jakou asi kdy uvidí, s láskou, ale bez žádosti. „Téhož roku, kdy se princ oženil, tam byli, otec i syn. Je to zaznamenáno v kronice. Mladému muži bylo sedmnáct a dovedl ocenit rukopisy. Odnesl si jich s sebou z knihovny několik. Ne všechny byly vráceny. Lze se divit, že člověk, který miloval knihy, jakmile spatřil tuto, zatoužil po ní až k šílenství?“

Cadfael, mlčky stojící stranou, odtrhl zrak od čistých, jasných barev, kladených před téměř dvěma sty lety pevnou rukou a s láskyplnou myslí, a pohlédl na Fortunatinu tvář. Stála vedle Elava, který ji zblízka bedlivě střežil, a Cadfael věděl, že ji chlapec stále tajně drží za ruku stejně pevně, jako ji držel Jevan, když byla jeho jedinou, křehkou ochranou před prozrazením a zkázou. Nespouštěla oči z té krásné věci, kterou jí William poslal jako věno, ale výraz měla nevyzpytatelný a ústa v bledé, nehybné tváři sevřená.

Nebyla to vina Diarmaida, irského mnicha od Svatého Galia, který vlil svoje nejkrásnější umění do daru z lásky, nebo přinejmenším daru k svatbě, nejvznešenější ve své době, jež byla i spojením říší. Nebylo jeho vinou, že tato skvostná věc přivodila dvě smrti a nevěstu, jíž byla poslána, zároveň oloupila a obohatila. Mohl se někdo divit tomu, že taková dokonalá věc zlákala do té doby nevinného milovníka knih, aby pocítil žádost, ukradl a zabil?

Fortunata konečně vzhlédla a zjistila, že na ni biskup upírá svůj pohled přes stůl, na němž spočívalo ono zářivé břímě.

„Mé dítě,“ oslovil ji, „máte tu předrahocenný dar. Jestliže se vám zlíbí jej prodat, opatříte si skutečně bohaté věno, ale dobře se poraďte, než se s ním rozloučíte, a chovejte jej v bezpečí. Opat Radulfus by vám ho jistě vzal do úschovy, budete-li si přát, a postaral by se, abyste měla řádného poradce, až budete jednat s kupcem. Přestože vás musím upozornit, že nelze stanovit přiměřenou cenu na to, co je nedocenitelné.“

„Můj pane,“ odpověděla Fortunata, ,já vím, co s tím chci udělat. Nemohu si to nechat. Je to krásné, vždycky na to budu vzpomínat a budu ráda, že jsem to viděla. Ale dokud kniha zůstane u mne, bude mi trpkou vzpomínkou a bude mi připadat nějak pokažená a ukřivděná. Nikdy se jí nemělo dotknout nic ošklivého. Chtěla bych, abyste si ji raději vzal s sebou. Ve vašem chrámovém pokladu bude opět čistá a požehnaná.“

„Chápu váš odpor,“ pravil biskup jemně, „po všem, co se stalo, a cítím spravedlivost vašeho zármutku nad krásnou, ušlechtilou věcí tak zneužitou. Pokud to však opravdu je vaším přáním, pak musíte přijmout, co vám knihovna mé diecéze může zaplatit, třebaže musím přiznat, že nemám tolik, kolik by odpovídalo její hodnotě.“

„Ne!“ rozhodně zavrtěla hlavou Fortunata. „Již jednou za ni byly dány peníze a víckrát se za ni dávat nesmějí. Jestliže není docenitelná, nesmí být prodána, ale mohu ji darovat a neutrpím žádnou ztrátu.“

Roger de Clinton, sám rozhodný muž, poznal, že má proti sobě stejně pevnou rozhodnost, vážil si jí a schvaloval ji. Svědomí ho však nutilo ohleduplně jí připomenout: „Avšak i poutník, který ji nesl přes půl světa a poslal vám ji jako věno, má právo, aby bylo ctěno jeho přání. A jeho přáním bylo, aby byl tento dar váš ? nikoho jiného.“

Připustila to vážným pokývnutím. „Když ji ale daroval mně, trval by na tom, že je moje, že ji mohu darovat dál, bude-li mi libo, a nikdy by toho nelitoval. Zvláště ne pro vás a pro církev,“ dodala pevně Fortunata.

„Přál si však také, aby vám tento dar zajistil dobrý sňatek a šťastný život,“ namítl biskup.

Pohlédla na něho pevně a vážně, s Elavovou rukou ve své a Elavovou tváří se stejným výrazem za svým ramenem. „To již vykonal,“ řekla. „To nejlepší, co mi poslal, si nechávám.“

Odpoledne nebyli už v opatství skoro žádní hosté. Biskup de Clinton a jeho diákon Serlo mířili zpátky do Coventry, kam jeden z Rogerových předchůdců přemístil hlavní sídlo diecéze, přestože se o ní stále mluvilo spíš jako o lichfieldské než coventerské a oba kostely se považovaly za katedrály. Elave a Fortunata se společně vrátili do rozrušené domácnosti u kostela svatého Alkmunda, kde nyní tělo vraha odpočívalo na stejných márách v téže kůlně, kde předtím ležela jeho oběť, a Girard, který pochoval Aldwina, se nyní musel chystat pohřbít Jevana. Veliké trhliny v tkanivu dříve tak semknuté domácnosti se postupně zas uzavřou a zacelí, ale bude to nějaký čas trvat. Ženy se jistě budou modlit stejně vroucně za vraha i za zavražděného.

S biskupem putoval pečlivě a s úctou zabalený žaltář princezny Theofanu. Nikdo se nikdy nedoví, jak se dostal zpátky na Východ do malého kláštera za Edessou, a jednou, snad za dalších dvě stě let, se bude někdo divit, jak doputoval z Edessy do knihovny v Coventry, a i to zůstane záhadou. Knihy jsou trvalejší než jejich autoři, ale irský mnich Diarmaid si svou nesmrtelnost zajistil.

I dům pro hosty byl skoro prázdný. Svátek minul a ti, kdo se ještě pár dní zdrželi, nyní dokončovali jednání, která v Shrewsbury měli, a balili své věci. Letní čas klidu mezi svátkem přenesení svaté Winifred a svatopetrským jarmarkem nabízel výhodný čas ke sklizení opatských obilných polí za zelinářskými zahradami na Gaye, kde se již klasy bělaly, jak rychle dozrávaly. Roční doby si zachovávaly svůj vyrovnaný chod. Jen lidé přicházeli a odcházeli a jednali v nepravý a nejednali v pravý čas.

Bratr Winfrid spokojeně přistřihoval přerostlý zimostrázový plot a při práci si pohvizdoval. Cadfael a Hugh seděli mlčky a zamyšleně na lavičce u severní zdi herbária a na sluníčku na ně po překonaném vzrušení tak trochu šlo spaní. Barvy růží na vzdálených záhonech se staly barvami Diarmaidových vlnitých bordur a bělásek na namodralém květu fenyklu se proměnil v lodičku na oceánu ne větším než perla.

„Musím jít,“ řekl Hugh již potřetí, ale stále zůstával sedět.

„Doufám,“ vyburcoval se nakonec Cadfael s povzdechem, „že jsme o kacířství slyšeli naposled. Pokud už musíme mít biskupské vizitace, kéž všechny dopadnou stejně dobře. U jiného to mohlo skončit vyobcováním.“ A pak se zamyšleně zeptal: „Bylo od ní bláhové, že se s ní rozloučila? Pořád ji mám před očima. Skoro si dovedu představit, že po ní člověk může toužit až k smrti ? své vlastní nebo někoho jiného. Už jen ty barvy se dokážou vpálit až do srdce.“

„Ne,“ odpověděl Hugh, „nebylo to od ní bláhové, ale velmi moudré. Jak by ji byla mohla prodat? Kdo by za něco takového mohl zaplatit? Jedině králové. Ne, tím, že obohatila diecézi, obohacuje sebe.“

„Co se toho týče,“ ozval se Cadfael po dlouhé, spokojené odmlce, „zaplatil jí za ni poctivou cenu. Dal jí zpátky Elava, svobodného, ospravedlněného a schváleného. Třeba na tom obchodu nakonec vydělala.“

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s